Neni to tu valný, ale mohlo by tu být i hůř
v rubrice Kočky


Dnes ráno jsem vstala a zjistila jsem, že nám po celém bytě někdo rozvěsil jakési jehličnaté větvě s červenými, lesklými mašlemi. Vánoční výzdoba, proboha! Nevím co si o tom mám přesně myslet, protože jsem to rozvěsila já a v okamžiku, kdy jsem to dělala, jsem to myslela jistě vážně. Teď jsem z toho taková rozpačitá. Vážně jsem věnovala čas tomu, že jsem koupila jehličnatou girlandu, tu jsem rozmotala a převázala jsem ji na několik svazků větviček, které jsem ozdobila mašlemi? Tohle je výsledek toho, že jsem 9 400 km od domova? Čekala jsem něco lepšího, než že zblbnu. A to jsme teprve na začátku.

V pondělí jsem se vypravila do bazénu. Po dvou měsících mi pohyb přišel k duhu. Bazén byl přiměřeně teplý a nepřimeřeně prázdný. Byl rozdělen na tři rychlosti, vybrala jsem si Medium a 40 minut jsem si tam plavala sama. V celém bazénu bylo dohromady asi 6 lidí. Přičítám to tomu, že jsem tam byla od dvou do tří a pak taky faktu, že se jednalo do veřejný bazén. A kdo by v chodil do veřejného bazénu, že? Zřejmě jen socky. A pak pitomečci jako já, kteří, v euforii z pohybu, odejdou z plavání s mokrými vlasy a pak se divěj, že se nachladili. Takže jsem si v místním teplém počasí uhnala nachlazení. Aspoň něčím si tak navozuju klasickou zimní náladu, protože jinak to tady vůbec nevypadá na Vánoce. Během dne svítí sluníčko, listí pomalu opadává, přes den je 12 stupňů a vůbec to vypadá, že je říjen nebo dokonce že už začalo jaro. Chvíli mi bylo líto, že nejsem doma, kde je ta správná zima, ale pak jsem si přečetla, že v ČR je až mínus dvacet a rozhodla jsem se, že se nebudu rouhat. Nevadí mi mít Vánoce bez sněhu.

Pascal nám nějak dospěl. Nevím kdy to udělal, ale najednou má takový dospělácký ksichtík a tváří se velmi aristokraticky a elegantně. V kontrastu ke vznešenému vzhledu je neustále ve střehu, pořád ještě se snaží ulovit každý flíček na stěně a rozkousat každou krabici, co najde. Tohle mu myslím zůstane. Taky se nás snaží umazlit a občas ho popadne rapl, takže z pokoje odcválá do ložnice, tam zmasakruje žaluzie a nakonec zakousne deku z Ikey a snaží se jí udělat koťátka. Kromě toho si hrajou s Damien, což je úžasná podívaná, protože Damien už se naprosto zabydlela a taky si na něj konečně zvykla, takže se válej v družném, nesyčícím klubku po chodbě, když zhasneme a jdeme spát, tak spolu cválaj z ložnice do pokoje a pak zpět a završej to tím, že si lehnou na postel doprostřed deky, takže my se každý odsuneme na kraj postele a celou noc se nemáme čím přikrýt.
Minulý týden jsem do Pascala v osmi dávkách injekcí narvala jednu smectu. Dva dny jsem se děsila, že jsem přehnala dávkování a udělala jsem mu zácpu, ale pak se ukázalo, že je všechno v pořádku a smecta nezabrala. Se vstřícným panem doktorem jsme se po emailu domluvili, že tedy uděláme testy stolice, abychom ho nekrmili naslepo antibiotiky, načež Pascal se zřejmě lekl a průjem mu přestal. Zatím se drží dva dny, takže je stále v pozorování. Pan doktor prohlásil, že pokud tenhle druh léčby bude fungovat, tak nic nenamítá proti tomu, abychom Pascala drželi v šachu hrozbou odběru stolice i nadále.

Po měsíci už začínají vystrkovat růžky problémy s angličtinou. Mám přízvuk. Nejspíš hrozný. Prakticky každý, s kým mluvím, nakonec dojde k otázce "Where are you from?". Za začátku to bylo v pořádku, když jsem řekla, že jsme se právě nastěhovali a jsme tu 14 dní, tak to lidi oslnilo, ale dva měsíce už nejsou tak zajímavé. Jenže přízvuk mám pořád. Bohužel si ho samozřejmě nejsem vědoma. Zjevně dávám důraz na úplně jiné části slov než je vhodné, což, společně s chabou slovní zásobou, ze mne dělá člověka, který není schopný se vyjdářit a kterému není rozumět. Je to dost nepříjemné.

Na jednom z mnoha garážových výprodejů, kterých jsme se zúčastnili, jsem si koupila sadu rýžových papírů na origami. Začala jsem jeřábem, čím jiným taky. Když jich udělám 1 000, tak se mi třeba splní nějaké přání. Třeba si tou dobou už budu něco přát.



20.12.2009, 9:17:00 . . .

7.12.2009

S kočkama si člověk užije spoustu legrace
v rubrice Kočky


Kupříkladu s Pascalem máme o zábavu postaráno už od doby, kdy jsme si ho přinesli domů. Tedy od července.
Když šel Pascal na záchod, tak jsme to hned věděli, protože nepředstavitelně páchl. Chvíli nám trvalo než jsme zjistili, že smrad je průvodní projev průjmu. Když šla Damien v červenci na operaci, tak jsem u veterináře zmínila Pascalův průjem.
"Nezměnil náhodou poslední dobou značku žrádla?"
No jasně, že změnil, vždyť u chovatelky určitě žral něco jiného než u nás. My jsme ho krmili Hillsem pro koťata. Takže je jen potřeba počkat až si na to zvykne a bude to v pořádku. Nezvykl si, někdy v září jsem byla u veterináře znova.
"Některé kočky mají potravinovou alergii, ale to se blbě zjišťuje. Zkuste mu dávat tohle, to je velmi neagresivní, to by mělo pomoct". Tak jsme obě kočky krmili asi 14 dní Hillsem i/d. Speciální dieta, dá se koupit jen u veterináře. Ale nezabralo to. Tak jsme se vrátili k Hillsu pro koťata.
Někdy v polovině října se mi zdálo, že je Pascal nějakej letargickej. Bylo to o víkendu, měli jsme hodně návštěv a Pascal jen ležel na posteli a nikoho si nevšímal. Kromě toho že u něj pořád přetrvával průjem, zdálo se mi, že nějak víc kašle a hlavně mi připadalo, že už od příchodu k nám hrozně moc pije a čůrá. Zjistila jsem si co všechno se dá u kočky takhle vyšetřovat, dozvěděla jsem se, že třeba může mít nějaké ošklivé parazity (třeba giardie) a že se dá poměrně levně a rychle udělat test moči. Tak jsem pod Pascala šoupla naběračku, když se zase chystal čůrat a měla jsem vzorek.
Veterinář mu změřil teplotu v prdelce, prohlédl si ho, trošku mu podráždil průdušnici, aby zakašlal, ale Pascal se jevil naprosto zdravý. Teplota normální, vzhled v pořádku, na dráždění ani nezakašlal. Vnutila jsem veterináři moč. Trochu se divil, že je toho tolik, ale byla to prostě jedna dávka, co Pascal vyčůrá. Vyzkoušel moč papírkem Hexaphan. Všechno v pořádku. Vyšetřil hustotu moči refraktometrem. Moč byla poněkud řídká. Měla 1012 nevímčeho, zatímco běžná norma u lidí je 1015 – 1020 (spodní hranice), u koček to klidně může být i 1040 a je to v pořádku. 1012 je málo. Jenže to může být způsobené stresem, měli jste teď doma stres? Třeba se tím kočka uklidňuje. Po konzultaci jsme udělali i krevní test, nejen na močovinu a kreatinin, ale i na další věci. Všechno v pořádku. Až na močovinu. Zvonek v mé hlavě poplašně zvoní. Hodně pije, hodně čůrá, má vyšší obsah močoviny v krvi, ergo ledviny. Veterinář mne ale uklidňuje, že pokud nebyl poslední 4 hodiny o hladu, tak zvýšená močovina klidně může být důsledek žrádla.
Řídká moč může (a nemusí) signalizovat zhoršenou funkci ledvin. Pokud ledviny neumí dostatečně zahustit moč, mělo by to za následek postupné vyplavování potřebných minerálů a postupně další ledvinové problémy. Ale to jsou hororové scénáře, prozatím zkusíme Pascala odčervit, protože třeba takové škravky, nejenže způsobují průjem, ale taky zapřičiňují kašel, protože se pomocí krevního oběhu dostanou do plic a tam zlobí. Takže Pascal dostal Frontilne za krk, já jsem zaplatila 1 100 kč a šli jsme.
Frontline nepomohl.

Když jsme přijeli do San Francisca, tak jsem našla mezi svými léky Drontal, který jsem kdysi koupila na odčervení koček. Pascalovi jsme tedy narvali do krku půlku Drontalu a čekali jsme. Do dvou dnech jsem zahlédla Pascala, jak dělá úplně normální hovínko. Pochopila jsem, proč je pro rodiče malých dětí stolice skutečně vážné téma. ale ještě ten den se průjem vrátil. A kromě toho se i zdálo, že kašle čím dál častěji.
Drontal nepomohl.

Takže Petr našel veterináře, který je nejblíž našemu bytu a v pondělí 28.11. jsme tam naběhli oba dva i s Pascalem. Já protože znám Pascalovu anabázi u veterináře, Petr kvůli angličtině. Vyplnili jsme podrobný dotazník, kde se nás ptali jestli zvíře kašle, zvrací, má blechy, mělo někdy srdeční červy, dostává zbytky od stolu, pije vodu, žere, běhá, kulhá a spoustu dalších věcí, které jsme ani nevěděli. Posadili nás do malé komůrky, kde byl vyšetřovací stůl, lavice a pult pro doktora a nechali nás čekat na doktora. Doktor po chvíli přišel a pustili jsme se do rozhovoru. Petr vysvětlil co a jak, že jsme z Česka a že Pascal má už 5 měsíců průjem a že kašle a hodně pije a tak dále. Pak doktor mu náramně chválil angličtinu a přízvuk a i jinak byl milý. Každou chvíli říkal "Let me think" a pak kladl doplňující otázky, jako jestli se kašel nebo průjem zhoršil po přestěhování (oboje ano), kde bydlíme (protože v San Franciscu je velmi prašno a kočky kašlou kvůli tomu), jestli měl Pascal někdy blechy (v SF jsou blechy velký problém, protože tu není nikdy sníh, takže se jich člověk těžko zbavuje) a podobně. Pak podráždil Pascalovi průdušnici, ale Pascal nezakašlal. POdíval se mu do tlamy a našel zánět dásní. To mne překvapilo, protože běžné kočky dostávají zánět dásní až tak kolem osmého roku nebo později. Habešské kočky jsou ale v tomhle speciální a je běžné, že už takhle mladý má zánět. Ale jinak vypadá Pascal naprosto zdravě a pan doktor z toho byl celý zmatený. Nakonec usoudil, že by to mohly být škrkavky, ukázal nám krásně ilustrovanou knihu, kde byly na jedné stránce Roundworms, tedy oblí červi a vysvětloval, že tyhle mrchy žijí i v plicích.
Pak se zadíval na stůl, kam jsem postavila skleničku s Pascalovou močí, kterou jsem přinesla.
"Ah, this is poo-poo?" zeptal se veterinář.
"No, this is urine" vysvětlil Petr.
Ukázalo se, že poo-poo není pouze dětský výraz pro hovínko, jak jsme si mysleli, ale zřejmě to u zvířátek zastupuje obecně výsledek vylučování. Takže ten rozhovor proběhl asi takhle:
"Á, to jsou čůránky?" zeptal se veterinář
"Ne, to je moč" vysvětlil Petr.
Pak bylo na mně vysvětlit, proč jsem ji přinesla a že chci překontrolovat hustotu moči. Veterinář nejdřív říkal, že kvůli průjmu by nám doporučoval se na testy moči vykašlat, protože jsou velmi drahé (200 dolarů), ale když pochopil co chci, tak s ní někam odběhl s tím, že zjistit hustotu bude jednoduché. Po chvíli se vrátil a na papír napsal 1010. Ptal se mne jestli vím, co to je. Věděla jsem. Zase ji má řídkou. Tím panu veterináři přibyl další problém. Bádal nad tím, říkal, že možná Pascal hodně pije kvůli tomu, že má průjem, takže se snaží doplnit tekutiny. A nebo je to prostě bláznivá kočka, která moc pije.
Takže nám řekl, že tu moč ještě prověří a pro začátek zkusíme Pascala pořádně odčervit. Dostali jsme bílou tekutinu, kterou ho máme týden krmit. Nebude se mu to líbit, protože je hořká, ale léčení málokdy bývá pro kočky příjemné. Takže jsme se s panem doktorem rozloučili, vzali jsme Pascala a vyrazili jsme k pokladně. Na pokladně byla moc milá slečna, která nám řekla, že naše půlhodinová návštěva bude za 395 dolarů. Petr nehnul brvou a kartou zaplatil částku, která by nám skoro zaplatila novou kočku.
Pascal bral týden Panacur, proti škrkavkám, giardiím a dalším potvorám.
Panacur nepomohl.



7.12.2009, 5:38:00 . . .

12.11.2009

Jestli my netrápíme Pascala hlady
v rubrice Kočky






12.11.2009, 2:26:00 . . .

23.09.2009

Důstojný nástupce Ludwiga
v rubrice Kočky


Ludwig se narodil 27.2.1997.
Pascal se narodil 27.2.2009.
Ludwig byl magor do vody. Pil ze skleniček, pil z vany, ráno vyžadoval čerstvou vodu.
Pascal se hned první den u nás málem uškrtil, když se snažil vypít vodu z půllitru a nedosáhl na jeho dno. Dnes pije nejen ze všech skleniček, které najde, ale i ze záchodu.
Ludwig byl úžasně mazlivý, s každým se skamarádil a vrněl neuvěřitelně nahlas.
Pascal je úžasně mazlivý, s každým se skamarádí a vrní i když s ním výchovně třeseme za kůži a zlobíme se.
Jenom ta šlechtická důstojnost Pascalovi chybí.

Náš odjezd je zase o něco blíž. Minulý pátek přišel Petrovi email, že jeho přebežná žádost o víza byla schválena. Takže teď můžeme jít na ambasádu a požádat o víza. Je velká pravděpodobnost, že nám budou přidělena.
Za ty dva měsíce už jsem vypilovala krátké shrnutí situace: Petr pracuje ve firmě, která má pobočku v Brně, v Praze a v San Francisku. A firma usoudila, že by se jim hodilo, aby pro ně Petr pracoval v San Francisku. Tak se budeme stěhovat.



23.09.2009, 17:12:00 . . .

10.09.2009

Všechno je v pořádku
v rubrice Kočky


Petr odjel a já podnikám horečnaté změny.
Včera večer jsem vzala do ruky nůžky. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet, jak se cítí člověk, který se pokusil sám ostříhat. Petr má jednu kamarádku, která to zkusila a vypadala pak vážně děsivě. Ani nijak jí to nevadilo. Myslela jsem, že to bude ohromně zábavné, jak už nezvyklé věci mají být, ale byla to spíš trochu dřina. Výsledek ale není vůbec tak špatný, jak jsem očekávala.



Damien už je úplně v pořádku. Srst na boku jí ještě nedorostla úplně, ale to nevadí. Chová se už úplně jako když tu s námi nebyl Pascal. A to je naprosto skvělé. Když jsme Pascala přinesli a Damien se s ním sžívala, tak jsem byla přesvědčená, že už nikdy z ní nebude ta mazlivá kočka, která si na mne lehne a vrní, když si čtu na posteli. Ale jo. Už zase skáče přes kaluže. Totiž, už zase mi skáče na rameno, chodí za mnou na postel, válí se po koberci, skáče mi na klín, když snídám, běhá za gumičkou. A k tomu řeže Pascala. Částečně ho mydlí a částěčně si s ním hraje.
Nejvtipnější je když jsem doma sama a snídám. Damien mi vyskočí na klín, odkud se rychle přesune na rameno a vrní. Vlezlý Pascal mi vyskočí na klín a vrní, takže jsem obklopená, obklíčená vrnícími kočkami a jsem naprosto šťastná.

Pořídit si Pascala byl jednoznačně dobrý krok. Myslím, že kromě toho, že to pomohlo nám překonat smutek, tak Damien, jakkoli na něj prská, uvítá v bytě kočičí společnost.



10.09.2009, 22:46:00 . . .

30.08.2009

Schyluje se nám k velké lásce
v rubrice Kočky


...řekl mi dneska Petr, když jsme se vraceli za blešáku. Damien začíná snášet Pascala, očmuchávají se a už několikrát jsme je přistihli, jak se ve hře honí po bytě. Damien už s náma mluví. Nechá se mazlit, když přijdeme z práce tak se válí po koberci a vrká, chodí za náma do koupelny (mimochodem jediné místo, kde má od Pascala na chvíli pokoj, ale to jen když se tam s ní zavřu) a už je skoro všechno v pořádku. I za provázkem by ráda běhala, ale to jí nedočkavý Pascal prostě vždycky vyfoukne. Každopádně za současnou situaci jsem vděčná. Bála jsem se, že z Damien bude zahořklá nekomunikativní kočka. Jen by mne zajímalo, jestli ta operace proces zvykání si na Pascala urychlila nebo naopak prodloužila.

Já jsem ale chtěla hlavně napsat o návštěvě Trutnova. Festival s magickou atmosférou. Při každé kapele jsem si v duchu sepisovala poznámky. Možná jsem si je měla psát na papír nebo tak něco. Takhle po týdnu už to není úplně ono.

Čtvrtek

Ve čtvrtek v podvečer jsem nasedla do narvaného busu, naštěstí s místenkou. Ulička mezi sedadly byla plná lidí a já jsem fakt ocenila, že mám svůj vějíř. Odjížděli jsme s 15 minutovým zpožděním a těch 25 minut v narvaném buse, bez klimatizace, bylo na chcípnutí. Jízda sama nebyla nijak zábavná, jen kousek před Trutnovem mne zarazila cedule "Musíme to opravit" se smutným emotikonem. To je fakt něco strašlivýho. A kromě toho mám pocit, že to na stejném místě bylo už loni.
Vyzvedla jsem si od Sysopa lístky, postavila jsem stan a mohla jsem vyrazit na festival. Pro mne festival začal naprosto luxusně. Primal scream. Věděla jsem, že je to známá kapela, ale sama ji neznám. A když začali hrát, tak jsem zjistila, že zpěvákův hlas znám. Tuhle hudbu jsem pasivně poslouchala v pubertě. Mám pocit, že to je období, ve kterém se vzpomínky zaryjou hrozně hluboko a člověk pak nostalgicky vzpomíná. Pravda, asi po 20 minutách mi začaly být písničky poněkud zlouhavé, připadalo mi to spíš jako taneční hudba, takovej popík. Ale já už nějak nejsem schopna rozlišovat hudební žánry. A Primal Scream se mi jednoznačně líbili. Po nich jsem šla spát.
Teda...měla jsem v plánu jít spát. Ale cestou jsem potkala ještě Stan a tam hrál DJ Scratchy. Běžně nejsem na taneční hudbu, ale takhle v noci, na festivalu, jsem se mrkla, co že hrajou. Čekala jsem nějakou elektroniku, ale hrálo tam reggae, ska, balkánská dechovka a podobné. Samé skočné, rytmické písničky. Dokonce i Neočekávaný dýchánek nám britský DJ pustil, což mne fakt překvapilo. Byla jsem nadšená. DJ byl sympatický a ani se mu ve třičtvrtě na dvě nechtělo končit.

Pátek

V pátek ráno mne ze stanu vytáhlo sluníčko už v půl deváté. Ve stanu bylo vedro a dusno. Nezdržovala jsem se zbytečně, popadla jsem ručník a čisté oblečení a vyrazila jsem do aerálu na sprchu. Před sprchou stála jedna slečna a čekala, tak jsem si za ni stoupla a čekala jsem taky. Kolem deváté ze sprchy vylezli dva lidé, předali klíč od sprchy jinému člověku, ten se tam zamkl a nám bylo řečeno "nebojte, pro vás se to taky otevře". Fronta na sprchu rostla, chlapík po půl hodině se sprchy vylezl a zamkl ji. Ptala jsem kdy nám ji otevřou, pokrčil rameny, bylo mu to jedno. Tak jsem se k němu připojila, že chci mluvit s hlídačem klíče. Ukázalo se, že to byli securiťáci. Hlídač klíče mi řekl, že on ten klíč coby dup předá produkci a ta nám pak sprchu otevře. Prý tak za půl hodiny. Vrátila jsem se k frontě před sprchou, musela jsem jsi vydupat své druhé místo a nahlásila jsem, že za půl hodiny bude otevřeno. Fronta nadále rostla. V deset přišel další člověk s klíčem, odemkl a vůbec se netvářil, že to odemyká pro nás. A taky, že ne. Další securiťák. A pro nás prý tak za půl hodiny. To už jsme tam čekaly hodinu. Já i první slečna jsem to teda vzdaly. Ve vzteku jsem se došla do hnízda securiťáků zeptat, jak je možné, že hodinu po slibu mají stále ještě klíč a my tam tvrdnem jak blbky. Ten, kdo mi slíbil brzké otevření sprchy, tam už samozřejmě nebyl, místo toho jsem se dozvěděla, ze sprcha byla pro veřejnost otevřená od sedmi do devíti (to jistě ne, protože už před devátou byla zamčena) a že od devíti do půl dvanácté ji má zabranou security. To jsem vážně nepochopila. Jednak má mít security svou vlastní sprchu ve svém hnízdě a když ne, tak by mohla mít nějakou jinou dobu, třeba od sedmi do devíti. Návštěvníci kalej dlouho do noci (program je minimálně do tří v noci), takže se buděj nejdřív v deset ráno a chtěj se ráno osprchovat. Myslím, že jen málo lidí se o víknedu na festivalu sprchuje mezi sedmou a devátou ráno. Já jsem na to rezignovala a vystačila jsem nakonec s vlhčenýma ubrouskama. Tomu říkám vynález.
Takže jsem se vrátila do tábora, kde jsme se s partou váleli ve stínu pod plachou, snídali jsme, povídali jsme si a nakonec se partička rozhodla, že je dobrej nápad zajet se vykoupat. A byl. Byl to skvělej nápad. Koupaliště bylo narvaný a neměla jsem plavky, ale obětovala jsem spodní prádlo a hupla jsem tam. Voda byla příjemně chladivá, člověka to parádně probralo. Po koupání, po kterém bych se nejradši natáhla někam do stínu, jsme zajeli na nákup a pak už jsem mohla vyrazit na festival.
Na druhé scéně začínal ve čtyři hodiny Našrot. Přestože jsem byla střízlivá, nejsem schopna si vybavit, co hrají. Ale hráli dobře, protože vím, že se mi to líbilo. Během koncertu jsem se naobědvala a vystála jsem frontu na pivo pro sebe a pro Sysopa. Pak jsme šli na Mňágu na první scénu. Mňága a Žďorp nezklamou. Už víc než 10 let jejich produkci nesleduju, takže jejich pozitivní texty mne trochu překvapily (usoudila jsem, že skladatel písniček konečně potkal svou životní lásku), ale hrají pořád stejně dobře.
Po Mňágovi jsem šla zavřít stan, protože moderátoři slibovali déšť a vítr a vrátila jsem se na první scénu akorát před začátkem Kryštofa. Kolem vystoupení Kryštofa na Trutnově bylo veliké haló, které jsem přesně nepochopila. Lid protestoval, že jsou moc popoví, moc populární a vůbec nejsou undergroundoví. Lid má, myslím, pravdu. Já mám Kryšofy ráda, mám naposlouchané jejich první dvě alba a obě se mi líbí. Naživo jsem je nikdy neviděla, tak jsem na ně byla zvědavá. Přemýšlím, jestli skutečně měli strach nebo to tak jen vypadalo když Krajčo na úvod říkal "na fóru jsem si přečetl, že jsme největší sračka na tohle festivale. My jsme ale přesto přijeli a doufáme, že až skončíme, tak si budete myslet, že jsme o něco menší sračka". Jestli měli fakt strach, tak zbytečně. Už ze začátku bylo jasné, že fanouškovskou základnu tam mají velkou. Přišlo na ně dost lidí, kteří je jásavě vítali. Včetně mně. Hráli pěkně, obecenstvo zpívalo s nimi a všechno bylo krásné. Krajčo se šťastně tlemil a křepčil na pódiu jak divej. Pravda, u ploužáku mi to jeho skákání přišlo trochu nepatřičné, ale což. Jen jsem litovala, že neznám jejich novější písničky, koncert se mi pak vždycky víc líbí.
Pak jsem vyrazila pro Petra. Cestou jsem získala kamaráda Pepu, který se v křoví pokoušel počůrat svou kamarádku. Myslím, že kamarádce jsem se nelíbila, ale Pepa byl nadšený, že v Trutnově potkal někoho z Prahy. Tohle se mi na festivalu hrozně líbí, jak snadno a jakým způsobem se lidé seznamují. Ovšem Pepu jsem pak už nikdy neviděla.
Když jsme se s Petrem dostali do areálu, tak jsme se hned zase rozdělili, protože Petra vůbec nezajímali Visáči. On snad vůbec nechce poslouchat punk nebo co. Visáči mne příjemně překvapili. Jednak hráli písničky, které znám (a to jsem je aktivně poslouchala si rok, zhruba před 10 lety) a jednak to byl fajn punk a legrace. Punková rozcvička byla velmi zábavná a taky se mi hrozně líbí to basákovo umělé číro. A samozřejmě zahráli Traktor a to je potřeba si pořádně zaskákat a zařvat. Já jsem tam vůbec hodně řvala, ono to beztak nebylo mezi těma lidma slyšet. Po konci Visáčů jsem získala dalšího kamaráda, Adama, což byl úplně opilý blonďák, který se ke mně přitulil se slovy "můžu si přisednout". Zaujalo mě to, ostatně jeho kamarády taky, protože za mnou se ozvalo "ty vole, Adame, jak to děláš?". Adam byl skutečně roztomilý, úplně ve mně vzbudil ochranitelské city. Během následujícího koncertu Antiflag mocně pogoval, vrážel do lidí, vyvolal rvačku a podobným způsobem jako se mnou se seznámil s dalšími dívkami a ženami. Zřejmě jsem byla málo přítulná a nebo na mne zanevřel, protože jsem mu nepotvrdila, že je bůh, jak po mně chtěl.
Antiflag byli dobrý pankáči. Skákala jsem, řvala jsem, zpěvák Antiflag neustále roztleskával publikum, řval do mikrofonu "czech republic!" a nutil nás odpočítávát začátek písničky a zpívat refrén. A snažili jsme se a myslím, že jsme byli fakt skvělé publikum. Myslím, že hudebníkům se to líbilo. Nám se to líbilo rozhodně. Atmosféra, kdo tam nebyl, nevěřil by tomu.
A na závěr Sto zvířat. Sto zvířat byli bezkonkurenčně hvězda pátku. Začínali hrát v půl druhé v noci a přesto bylo hlediště nadupané, hlava na hlavě. Stáli jsme na lavičce, na místech pro tři lidi, jsme byli narvaní čtyři a nebylo k hnutí. Během koncertu se mi povedlo donutit přebytečnou ženskou, aby z lavičky slezla. Zvířata jsou standardně dobrá, hraju i zpívají výborně, takže tam jsem dostala to, co jsem čekala. Jako vždy.
Chtěla jsem si nakonec ještě poslechnout DJ Scratche zastřízliva, ale Petra nějak nenadchl. Prý jen pouští písničky, jako na diskotéce, ale já jsem převědčená, že tam něco míchal. Asi Petrovi už vadila ta vlezlá zima. Zalezl si tedy si do Stanu na Boom Beatles revival, který myslím hrál skutečně dobře. Ale já jsem potřebovala už spát, takže jsem tam Petra nechala a odebrala jsem se do tábora.

No, tak to by pro dnešek snad stačilo a třeba se zítra dokopu k dalším dvou dnům.

30.08.2009, 1:30:00 . . .

17.08.2009

Narozeninovo-rozlučkový večírek
v rubrice Kočky

Děkujeme, odejdeme
Vida jak ten FaceBook krásně fugnuje. Petr v úterý(!) vyhlásil na sobotu grilování spojené s večírkem. Nejdřív to vypadalo, že přijdou jen dva lidé, ale v sobotu jich přišlo nakonec trochu víc. Něco přes 15. Cíl večírku byl předem dán. Vypít veškerý tvrdý alkohol, který máme doma. A že jsme toho neměli málo. Dlouhá léta jsme střádali, nakupovali a šetřili. Takže kromě vodky, ginu, bílého rumu a dalšího rumu jsme měli v nabídce takové věci jako arménský koňak, švédský akvavit nebo italský fernet. A samozřejmě hromadu likérů. A pak taky tu zásobu vín.
Večírek začal v jednu hodinu odpoledne, kdy přišli Petrovi rodiče. Původně přišli jen na oběd a předat dárek, ale když kolem páté přišel první host, tak jsme všechny posadili na terasu a začali jsme chystat všechny potřebné proriety na grilování. Chleba, vodu, příbory, kelímky, talířky, omáčky, maso, zeleninu, židle, stolu, slunečník a tak podobně. Rozložili jsme dokonce na stolek zboží, které nám zbylo z blešáku. A dokonce se i něco prodalo.
Petr měl napilno. Měla na starosti míchání koktejlů i gril. Já jsem vyzvedávala hosty u domovních dvěří a představovala je navzájem. Přišli Petrovi kolegové z bývalé i současné práce, přišli naši společní kamarádi z bbs, přišli moji hospodští kumpáni, přišli blogeři a blogerky, přišli spolužáci, přišlo 5 úplně cizích slečen a přišel jeden bývalý přítel.
V osm hodin přestal Petr míchat koktely, protože nestíhal a začal otevírat lahve vína. Zcela zjevně nikdo nechtěl pít červené víno, zato bílé se muselo otevírat po dvou. V deset hodin už byla tma a na terase bylo tolik lidí, že si neměli kam sednout. Ve dvanáct si nejzdatnější pijáci přinesli z kuchyně lahvový koloč, postavili si ho na stůl a dávali si panáky přímo na místě. A jednu hodinu jsem šla spát.
"Ty máš ale kamarády" řekl mi v neděli Petr. "Od tří hodin už se jen zpívalo a mluvilo rusky, bohužel každý sám za sebe. Odešli v půl páté, když už nebylo ani samotné martini".
Mise splněna.



Stěhujeme se totiž. Do San Francisca. Sice až v říjnu, ale některé věci je třeba vyřídit včas.

A ještě k Damien.
Damien jsem v pondělí 27.7. odnesla k veterináři, tam si ji nechali, dali jí narkózu, vyřízli jí bouli a počkali až se probere. Probrala se a šup, rovnou dostala límec. Bylo mi jí líto. V té době byla hrozně mazlivá, nechala se drbat na krku pod límcem a vrněla jako o závod.
Ve středu kolem poledne přišel pan veterinář k nám, protože je ochotný jezdit na výjezdy. Damien měla dostat injekci (do svalu) podporující imunitu. Měla by jí pomoci se uzdravit po operaci. Nerozumně jsem se rozhodla, že nejprve načipujeme Pascala. Nelíbilo se mu to, řval jak tur, ještěže je tak malinký a slabý. Damien jsme pak lovili pod postelí, kam se byla schopná narvat i přes límec. Pan veterinář pak přišel ještě v pátek a Damien získala nedůvěru k cizím lidem.
Následující pátek jsem ji narvala do přepravky a znovu jsme šly do ordinace. Dobrá zpráva, vyoperovaný kus nebyl nádorový. Klidně jsme si těch 14 dní s límcem a hlavně tu operci mohli odpustit. Jenomže... kdo by si to troufl riskovat. Já ne.

Teď už s náma zase nemluví, ale to kvůlu Pascalovi, protože ten je tak strašně vlezlej, že na Damien už se často nedostane.





17.08.2009, 23:15:00 . . .

26.07.2009

Pascal, nové jméno pro Nermala
v rubrice Kočky




26.07.2009, 9:45:00 . . .

22.07.2009

This world would be bad bad without you, ma belle
v rubrice Kočky

Poslouchám Yellow Umbrella
Damien má bouli. Na boku. V pátek 4.7. dostala od veterináře druhou dávku očkování plus vakcínu proti vzteklině. Pak jsem ji šoupla do přepravky a odvezla k mámě. My s Petrem jsme jeli na týden do Jeseníků. Když jsme se vrátili, tak jsme si Damien vyzvedli a už cestou domů jsem si všimla, že má na boku u hřbetu bouli. Nejsem si tím jistá na 100%, ale nejspíš je to v místě, kam dostala očkování. Nerada s ní cestuju, takže se mi nechtělo znovu k veterináři. Poptala jsem se na Okounu a dostalo se mi uklidnění. Kočkám se to občas stává, zejména po očkování proti vzteklině. Pomáhá rozmasírování a je vhodné hlídat vývoj, aby to nepřerostlo do abscesu. Když jsem jí to prohmatávala, tak nic neříkala, takže ji to zjevně nebolí. Taky mne uklidňovalo, že má bouli u hřbetu, zatímco Césanne ji měl dole u žeber. Pro větší jistotu jsem zavolala na veterinu do Nuslí a paní doktorka mne uklidnila, že to se kočkám stává a že to mizí asi tak dva měsíce. Dva měsíce! No teda.

Damien to má něco přes dva týdny a mně se zdá, že se to buď zvětšuje nebo se to alespoň nezmenšuje. Petr byl tak hodný, že zavolal Lálymu, popsal mu to a Lály řekl, že není důvod, aby se kočce dělala po očkování boule a ať s ní raději zajdeme na veterinu. Tak jsem s ní šla dnes na veterinu. Připadala jsem si jako hysterka, když jsem vlastně byla několikrát ujištěná, že je to OK, hlavně když mi to říkala po telefonu paní doktorka. Takže jsem omluvně vysvětlovala, že nám letos v ordině umřely už 3 kočky a já jsem nervozní.
Pak doktor Kamil si ji prohlédl, prohmatal a prohlásil, že to není jen podkožní boule a že by nečekal dva měsíce na to, co to bude dělat. Navrhuje vyoperovat, mohl by to být postinjekční sarkom (slovo sarkom jsem v souvislosti s rakovinou ještě neslyšela, takže jsem v ordinaci nezačala dostatečně vážně panikařit). V pondělí odpoledne tam jdeme.

Když jsem byla loni se Césannem u Lályho, tak říkal, že tu jeho bouli by neoperoval, protože zkušenosti ukazují, že nádor se poměrně rychle vrátí a operace jen prodlužují zvířecí utrpení. Pevně doufám, že Damien nemá TUHLE bouli.



22.07.2009, 20:45:00 . . .

20.07.2009

Pascal
v rubrice Kočky


Nedá se nic dělat, musím přeskočit dovolenou v Jeseníkách. Byla skvělá, absolvovali jsme snad všechno jsme mohli. Celodenní výlet po horách, sklízení višní a dělání višňových marmelád, sirné lázne, travní lyže, hřebenovku v dešti, léčivou vodu, co vyléčila jelena, luxusní medovník, horské motokáry, exkurzi z pvečerpávací elektrárně Dlouhé stráně (fascinuje mne jakým způsobem si ta věc na sebe vyd2lává) i vepřovou kotletu pečenou na ohni. Jenom chytání pstruhů z rybníka jsme nestihli. Každopádně, tohle všechno nemůžu dostatečně popsat a povyprávět, protože musím napsat žhavou novinku.
Máme novou kočku! Kocoura! Teda kotě.
Jmenuje Pascal a je to modrý habešák. Oficiálně, podle rodokmenu, se sice jmenuje Mauricius (včetně C), ale koho by to trápilo. Přinesli jsme si ho domů v sobotu a od té doby se nepřestáváme divit. Evidentně jsme zapomněli jak živelné kotě dokáže být. A kromě toho jsme naprosto podcenili charakteristiku jeho plemene: Toto plemeno je temperamentní, zvědavé a hravé. Kočky z tohoto plemene jsou sebevědomé, nesmírně aktivní a neúnavně běhají, skáčou a šplhají. Jejich šplhací vášeň by měla být dostatečně uspokojena různými odpočívadly či různými jinými vysokými atrakcemi určenými pro kočky. Jinak si kočka najde náhradu, kterou bude nevyhnutelně nábytek, záclony, lampy a podobně. Od rána do večera zaměstnaní lidé by si měli uvědomit, že aktivní, nudící se habešské kočky si začnou vyžadovat velkou pozornost, protože nejsou rády sami, ale naopak – vyhledávají společnost. Jsou to kočky nehlučné, které velice potěší nějaký tělesný kontakt. Někteří jedinci tohoto elegantního plemena se snadno naučí otevřít dveře, aportovat menší předměty a rádi se učí různým kouskům. Tomuto plemenu také většinově nevadí cestování.

Pascal je (podle našich měřítek) naprosto neuvěřitelný. Cestou z chovné stanice, kterou ještě nikdy neopustil, sice smutně mňoukal, ale doma se nechal hned hladit, nikam nezalezl, vrněl a lísal se k Petrovi i ke mně a po dvou hodinách měl byt celý prozkoumaný. Pak se potkal s Damienkou, zkusil se s ní skamarádit a když nebyla úplně vstřícná, tak si z toho vůbec nic nedělal.
Kdysi jsem kdesi slyšela, že nové kotě musíme dát na kočičí záchod a zahrabat mu tlapičkou v písku. Ono tam sice nezůstane, ale pochopí, že to je záchod a i když hned uteče a někde se schová, tak si zapamatuje, kde ten záchod je a třeba v noci ho použije. Jenže to jsme Pascala zase podcenili. Na písku se uvelebil a rozhodl se, že to je jeho domeček odkud bude dělat tresné výpravy do bytu. Když pak šla kolem Damien, tak se kamaradil tak vehementně, až jsem dostala strach, že Damien už se na záchod nikdy nedostane a místo toho bude chodit k nám do postele. Tak jsme mu dali k dispozici druhý záchod. Pascal s naprostou suverenitou obechcal oba záchody a honil se dál za myškou.
V noci nám bez uzadrení vlezl do postele a ráno se mi tak děsně motal pod nohy, že jsem ho omylem kopla do hlavičky. Ale netvářil se, že by mu to nějak vadilo. Motá se klidně dál. Je celý roztomilý a hrozně legrační. Jsme jak loutky v jeho tlapkách.

Jen doufám, že Damien nakonec najde nějakou rozumnou cestu jak se s ním kamarádit. Je vidět, že si chce hrát a chce se kamarádit s tím poděsem, jen neví jak to má udělat. Občas na něj zasyčí, občas pohrozí tlapkou, ale jenom tak naznačí. Pascal se tlapky zatím bojí, ale vzhledem k tomu, že dnes v noci jí bezstarostně skočil na hlavu, když jsem Damien pohladila a ona mroukla, tak myslím, že nakonec budou dobří kamarádi. Pascal na ni mrouká takovým kotěcím hlasem, z toho ale Damien není moc moudrá, takže si ho buď nevšímá nebo před ním utíká. Ale už dvakrát jsem ji viděla ležet na zádech a ukazovat mu bříško, takže s ním určitě žádné špatné úmysly nemá. Jen z něj asi je občas stějně vykulená jako my.







20.07.2009, 16:54:00 . . .

24.06.2009

Nová etapa
v rubrice Kočky


Cestování v lodi po vodě není nikdy dost. Tento víkend jsem vyrazila s okounama na Moravu. Co si budeme nalhávat, z hlediska řeky to byla dost nuda, ale z hlediska zábavy to bylo super. A to navzdory vytrvalému dešti. První a poslední noc jsme strávili v Uherském Ostrohu v apartmánu a jednu noc jsme přespávali ve stanech na písčitém břehu. Bylo nás šest lodí a z toho některé lodi, konkrétně jedna, byly na vodě úplně poprvé. Taky se jim to vymstilo druhý den, kdy se zadák pokoušel vyhnout větvi na břehu tak, že se jí chytil. Příroda je tam ale krásná. Někteří členové výpravy měli to štěstí, že viděli bobra, já jsem viděla jen čápy, volavky a jedno vlaštovčí sídliště ve břehu. Proti dešti a zimě jsme se vyzbrojili náramným množstvím rumu a byl to douhý a náročný výlet. Rozhodně jsem se bavila.

Čtrnáct dní bez Petra uteklo jako voda. Těšila jsem se, jak konečně všechno zařídím, oběhám a zjistím, ale jediné, co jsem zjistila, bylo, že nějak nestíhám. Počasí bylo spíš nepříznivé, takže jsem ani moc necourala venku. Nenašla jsem si čas ani na Kieser ani na nic jiného. Čas jahod už je skoro pryč a my jsme neměli any jedny tvarohové knedlíky s jahodami.

Mám pocit, že i když je vlastně klid, tak je nějaké hektické, přelomové období. Přijímačky na FI jsem sice udělala, ale nejspíš se do studia nezapíšu. Zvažuju, že odejdu z práce, beztak už zase chtějí zaštíhlovat a z našeho oddělení jsem na řadě já. A včera umřela Pišinka, poslední kočka v rodině, které bylo víc než 10 let. Jakoby to byl signál vzít Damien a posunout se dál, pryč. Začíná nám nová etapa.

24.06.2009, 14:35:00 . . .

9.06.2009

Damien bylo v sobotu 10 let, dožila se jich sama
v rubrice Kočky


Včera jsem šla s Damien k veterináři. Očkovali jsme ji naposledy v roce 2006, když začal být Ludwig nemocný a pak už jsem se k tomu nedokopala. Taky jsem chtěla ověřit, jak je na tom Damien s ledvinama a taky jsem jí chtěla nechat dát čip. Co kdybychom se někdy stěhovali do zahraničí?

Když žil Petr v Ženevě, tak tam žil s Ludwigem. Ludwiga jsem mu přivezla letadlem já, poté co jsem si v Praze nechala potvrdit, že je očkovaný a odčervený. Protože vážil méně než 6 kg, tak jsem si ho dokonce mohla vzít na palubu letadla. Takže přeprava z ČR do Švýcarska byla bez problémů. Ale když ho Petr chtěl odvézt po půl roce autem na vánoce do Prahy, tak mu bylo řečeno, že Ludwig musí mít mezinárodní čip. Tak ho nechal u švýcarského veterináře očipovat asi za dva a půl tisíce korun a pak teprve si ho mohl odvézt do Prahy. A v Praze zatím takový čip stojí 750 kč.

Damien celou cestu na veterinu vytrvale žalostně mňoukala, jen v čekárně byla jako myška, asi dobře věděla, kde je.
Damien je na tom s ledvinama dobře. Urea 7,6, kreatinin 138 (už jsem to jednou psala, na webu jsem našla, že bezpečné hladiny jsou pod těmito hodnotami: urea (močovina) 5-11,3, kreatinin 140-170. Na různých stránkách jsou různé hodnoty). Při odebírání krve se Damien snažila se uklidnit předením a po odběru chtěla rychle utéct ze stolu, ale nepustila jsem ji. Chudinka se celá klepala, ale nebylo zbytí. Držela jsem ji čirou náhodou tak šikovně, že jí paní doktorka mohla rovnou aplikovat čip. Varovala mne předem, že je to pro kočku docela bolestivá záležitost, což mne trochu zmátlo, protože už jsem nechávala kdysi čipovat Cézanna a ten to zvládl relativně dobře. Vytáhla takový aplikátor s širokou jehlou, vzala Damien řasu kůže vzadu vlevo na krku, napíchla, aplikovala a bylo. Damien se sice pořád klepala, ale při propíchnutí kůže ani nemukla, ani sebou necukla. Myslím, že ten odběr krve pro ni byla nepříjemnější záležitost. A když už jsem ji tak šikovně držela, tak ještě dostala očkování, při kterém taky ani necekla a mohly jsme jít. Zvláštní, že do přepravky se jí zpátky nechtělo. A celou cestu zpátky opět vytrvale žalostně mňoukala.

Když jsem ji pak doma vypustila, tak se radostně rozběhla po bytě a hledala s kým by se poprala. Kočce se nedá nijak vysvětlit, že Ludwig je mrtvý a už nikdy nepřijde. Damien každé ráno poctivě běží do koupelny, sedne si na vanu a čeká až Ludwig skočí do vany a začne žádat o vodu. Zkouším jí vodu pustit, chvilku pije, ale zdá se mi, že sama o ni nijak nestojí. Dnes ráno krásně svítilo sluníčko, Damien se uvelebila za závěsem na okně a když se nic nedělo, tak začala tlapkou pošťuchovat závěs. Na takovou výzvu přece musí Ludwig přijít a začít si s ní hrát. Když si s ní hraju v pokoji na koberci, tak se občas zarazí a číhavě se dívá ke kuchyni, jestli se někdo neblíží. Jako by slyšela, jak přibíhá Ludwig. Vždycky se tím směrem podívám s ní. Co kdyby. Během dne ji někdy popadne rapl a tryskem přeběhne z pokoje do kuchyně a zase zpátky. Pak prudce oddychuje a čeká. Takový dupot určitě Ludwig slyší a vyleze ze své skrýše, ať je schovaný kdekoli, a bude jí konečně dělat společnost. A někdy prostě jen mňouká, kouká po mně a nechce se ani nechat hladit, ani si hrát, ani nažrat. Je na nás dva teď sama a všichni tři jsme z toho zkroušení.

Já pořád čekám až to přejde. Pořád ještě mluvím o kočkách v množném čísle. Hrozně ráda bych to pojala racionálně. Bylo tu, není tu. Prostě to tak je a já s tím nemůžu nic udělat a nemá žádný smysl se tím trápit. Jenže pak si Damien sedne na vanu a čeká. Proti takovým věcem je člověk tak bezmocný. I když na druhou stranu jsem ráda, že jsme nezůstali úplně sami, bez koček. Taky doufám, že mi pomůže se z toho vymluvit, vybrečet, odplavit smutek. A možná to skutečně pomáhá, těžko říct.

9.06.2009, 10:56:00 . . .

2.06.2009

Až přestane žrát...
v rubrice Kočky


Minulou středu jsem šla s Ludwigem na kontrolu. Došly nám prášky a chtěla jsem vědět, jak se mu zvyšuje hladina kreatininu. Říkala jsem si, že z rychlosti zvyšování budu moci usoudit, jak dlouho ještě Ludwig bude žít. Zlepšení přirozeně žádné, zhoršení ne moc velké. Kreatinin 698, urea 52. Dostali jsme další balení prášků Fortekor. Pan doktor říkal, že prášky fungují tak, že snižují krevní tlak, což by mělo dopřát ledvinám
1) dost času na alespoň minimální pročištění krve
2) zlepšení prokrvení ledvin a tím jejich (oslabené) funkce
Samořejmě, vše v rámci možností.
Prognózu do budoucna pan doktor neřekl žádnou, což dokážu pochopit. Těžko říct, jak dlouho ještě. Říkal ale, že měl v ordinaci i kocoura, který měl v krvi 1000 kreatin. "To poznáte, důležitější než výsledky testů je klinický stav". Sama za sebe jsem si říkala, že ještě tak měsíc tu bude. Za poslední měsíc se to moc nezhoršilo, pominu-li to, že Ludwig zhubl na váhu 2,7 kg. Kde jsou ty časy, kdy vážil 4 kg.

Pan doktor měl pravdu, poznali jsme to. V neděli Ludwig ani nesežral svoji porci konzervy. Normálně vždycky sežral svoji dávku i to, co Damien nedojedla. Chvíli po snídani vyzvracel konzervu. Pak se šel napít do vany a pak zase zvracel. Zvracel bílou pěnu. Pořád dokola. Napil se, 5x vyzvracel spoustu bílé pěny. A znovu. Nemohl skoro chodit. Při chůzi se kymácel. Zvážili jsme ho, vážil 2,5 kg. Pak zalezl pod postel. Pak vylezl a zase zvracel. Bloumal po bytě, žalostně mňoukal, zvracel a snažil se najít nějaký pěkný tmavý kout, kde bychom ho nechali na pokoji. Nechal se sice hladit, ale na kamarádění už moc síly neměl. Na postel nevyskočil. Ne z nedostatku síly, ale protože by mu to k ničemu nebylo. Na skok do vany sílu vždycky našel. Byl přesvědčený, že voda mu uleví, bohužel to už nefungovalo. Během dne se to trochu zlepšilo, přestal tak hrozně zvracet a snažil se spát v různých bednách. Do přepravky se mu ale nechtělo.

Veterina v nuslích ordinuje i v neděli. Naštěstí. Od 15:00, kdyby to šlo, tak bychom tam byli už v jedenáct. Ještě jsem nepřišla na to, jak z uspání udělat pro zvíře nestresovou záležitost. Zdá se mi, že to nejde a přitom bych si tak moc přála, aby to byla pro zvíře úleva.
Ludwiga si odvezl Petrův tatínek a pohřbil ho u nich na zahradě. Jsem mu za to hluboce vděčná.

Smutek přirozeně útočí v nejbanálnějších situacích. Když přijdu domů, když se ráno budím, když to někomu oznamuju. Do očí se nahrnou slzy, hrdlo se stáhne a najednou se nedá mluvit. Jsme v tom sice spolu, ale vlastně každý sám a tak si luxus žalu dopřáváme o samotě. V tomhle si pomoct nemůžeme. Trochu útěchou může být, že ten druhý truchlí stejně. I když to není vidět.

Ale i přes současnou situaci nedokážu pochopit, když někdo řekne, že si nebude pořizovat zvíře kvůli tomuhle žalu. Vždyť ta rovnice je tak nerovná. 12 let radosti je mnohokrát delší úsek než doba truchlení. I přesto, že s věkem se počet mrtvých zvířátek bude jen zvětšovat.

2.06.2009, 18:10:00 . . .

25.04.2009

Začali jsme žrát mech, mech je teď největší lahůdka
v rubrice Kočky

Kočičí patálie
V úterý 14.4., hned po Velikonocích, byla Pišinka objednaná na čištění zubů. Přestala totiž žrát. Prohlídla jsem jí tlamičku a byl tam. Zánět dásní a zubní kámen už poznám na první pohled. Ostatně smrad z tlamy je docela jednoznačný indikátor.
"15letá kočka? Ale ta se nemusí z narkózy vůbec probrat. Uvědomuješ si to?" ptal se mne po telefonu Láli. Uvědomuju. Jenže... má Pišinka chcípnout hlady nebo se neprobrat z narkózy? Zvolili jsme risk, třeba se z té narkózy probere.
Takže jsme s mámou Pišinku narvaly do přepravky a jela jsem. Pišinka ani moc nemňoukala, jen se tak vykuleně rozhlížela. Na veterinářském stole nechtěla vylézt z přepravky, ale to je dost bežné. Pak jsme ji nechali proběhnout po stole. Šla pomalu, rozvážně a když šlápla do prázdna, tak bylo jasno. Je slepá. Najendou bylo jasné, proč Pišinka už neběhá a proč se zas tak moc nebránila, když jsme ji dávaly do přepravky. Pak dostala injekci, usnula a šla na stůl na čistění zubů.
Já jsem čekala v čekárně a veterinář odbavoval další klienty. Přišla tam taková paní se štěnětem vlčáka. Asi dva měsíce mu byly. Majitelka mluvila v množném čísle, což působilo dost zvláštně. Když říkala, že jdou na očkování, tak to ještě dávalo smysl, ale když jsem přes dveře slyšela, že se právě naučili štěkat a žrát mech, tak jsem se docela podivila.
Pišinka se z narkózy probrala. Dokonce přežila 10 dní po narkóze v pořádku, nezkolabovaly jí ledviny. Může žít klidně ještě dva, tři roky.

V lednu byla Damien na čištění zubů. Tenkrát jsme potřebovali aplikátor tablet, tak jsem pro něj šla k veterináři do Nuslí. Protože jezdit k Lálimu až do Bohnic jen pro aplikátor se mi fakt nechtělo.
A probrala jsem tam Ludwigovu situaci. Zjevně má taky zánět dásní, potřeboval by vyčistit zuby, ale už dva a půl roku má nejspíš nádor, brzo umře, jen nevíme kdy, má smysl nechávat mu čistit zuby? Veterinář se na mne zadíval a zeptal se odkud vím, že má nádor. Prohlásil, že žádná kočka s nádorem by nepřežila dva a půl roku. Dohodli jsme se, že Ludwigovi zuby vyčistíme, protože když se to zanedbá, tak kočce můžou zuby i vypadnout. A když už bude v narkóze, tak mu uděláme sono břicha a podíváme se po tom nádoru.
Takže jsem v pátek 17.4. čapla hladového Ludwiga pod paži a zopakovala si co se děje, když jde kočka na čištění zubů.
Den předem se jí sebere žrádlo, aby šla do narkózy pěkně nalačno. Je dobré vědět kolik kočka váží, aby ji nemusel veterinář vážit a mohl jí správně namíchat injekci narkózy. Kočka pomalu usne, je třeba jí držet hlavu a krk natažené, aby se neudusila. Nesmí hlavu moc předklánět. Žádné brada na hruď. To je třeba kontrolovat i při cestě zpět, když kočka vypadá jako mrtvá. Doma pak máme následující úkoly:

• než se kočka probere, tak ji nedáváme nikam vysoko, ani na postel ne, až se bude probírat tak by spadla
• pod kočku dáme savý materiál, bude se počůrávat až se bude probírat
• poblíž kočky umístíme vodu, kočka bude mít žízeň, ale vodu kočce nenutíme, dokud nechce sama pít
• kočka musí zůstat hladová ještě do dalšího dne

Kočka se začne probírat nejdřív tři hodiny po aplikaci injekce. Je to dost smutný pohled, protože se motá, padá, naráží do věcí a vláčí za sebou zadní nohy, které se probírají až jako poslední. Naše kočky byly plně při vědomí až druhý den. Kočka musí týden dostávat jen kašovitou stravu, aby se dásně zeregenerovaly a taky dostává jednou denně antibiotika. První dávka se dává, až když je kočka plně při vědomí. Jsou to antibiotika, takže je musí dostávat pravidelně. No a po tádnu už je z ní zase veselá kočka bez zubního kamene a zánětu dásní.

Paní doktorka se ještě před injekcí narkózy zeptala, jestli Ludwig náhodou nepije nějak víc než je zvykem. No jéjé, jistě že pije. Jak divej. Už tři roky. Paní doktorka řekla, že v tom případě mu nebude dávat narkózu, ale vezme mu krev a udělá test jestli má v pořádku ledviny. Dala Ludwigovi kanylu do přední tlapky, odebrala krev a když to bude v pořádku, tak mu pak kanylou aplikuje narkózu. Jenže krev v pořádku nebyla. Bezpečná hladina kreatininu v kočičí krvi je 140-170 a bezpečná hladina urey (močoviny) v krvi je 5-11,3. Ludwig měl kreatinin 683, urea 20. Chronické selhání ledvin. Takže žádná narkóza, to by taky nemusel přežít.
Tak mu paní doktorka oholila bříško a udělala aspoň to sono. Sono žádný nádor nenašlo. Jen změněné ledviny. ukazovala mi je na monitoru.
Ludwiga si v ordinaci nechali na infůzi. Nakapali mu kanylou do krve 150 ml roztoku. A v sobotu jsme šli znova. Zase 150 ml. A dostali jsme konzervu, granule a předpis na ledvinovou dietu. Předpis platí rok.
Infůze a granule by měly ledviny trochu povzbudit k činnosti a měly by snížit hodnoty kreatininu a močoviny. Tak jsme dnes šli na kontrolní odběr krve. Kreatinin 648, urea 23. To je stav, který se u člověka řeší transplantací ledvin a dialýzou. Pražádné zlepšení. Paní doktorka řekla "krmit dietou". Těžko říct jak dlouho ještě bude žít. Takže vlastně víme to, co dřív. Ludwig v blíže neurčené budoucnosti umře.



25.04.2009, 19:40:00 . . .

14.01.2009

Jen ať mrzne!
v rubrice Kočky


Jsem ráda, že je pořádná zima. Vytáhla jsem svůj vandrácký svetr, který mi přikryje záda i když sedím. Dokonce i čepici a rukavice teď používám. To poslední dvě zimy nebylo. Když je zima, tak má být sníh a chladno. Mám ráda jednoznačné věci a když je v lednu teplo na lehké boty a podzimní bundu, tak jsem z toho zmatená. Takhle se těším na teplý jarní vzduch, na čarodějnice a na květnovou vodu. To je období, kdy má být teplo. Teď ať je klidně zima. I padající sníh jsem včera cestou domu potkala.

Damien je v pořádku. Ještě dobírá antibiotika, ale už v pátek večer běhala jak čamrda a bylo jasné, že už to rozchodila. Tak jsme večer prohlédli tlamičku Ludwigovi. A co myslíte? Měl ho tam! Zubní kámen. Zatím čekáme až bude trochu tepleji a pak se rozhodneme co s tím.

Ještě potřebujeme navrtat čelo na postel a pak už bude náš byt zařízený naprosto nejlíp jak jen to jde. Jen teda nevim co s tím nábytkem, který na nás ještě čeká u restaurátorů.
A do koupelny jsem koupila závěs. Pořád ještě mne překvapují prvky s názvy Europium, Californium nebo Meitnerium.

14.01.2009, 15:32:00 . . .

9.01.2009

Po čištění zubů
v rubrice Kočky


Trpím. Damien podstoupila čištění zubů v uspání. Je mi jí hrozně líto.

Cesta k veterináři byla náročná. Nejdřív s námi jel v tramvaji rozvěrný chlapeček, který na Damien mňoukal, ona mu odpovídala a bylo to moc vyvedené duo. K zešílení. Musela jsem ho okřiknout, protože maminka pořád říkala "co kdybys toho nechal? nechceš přestat? to už stačí, nemyslíš?", ale k žádnému pořádnému jednoznačnému zákazu se neměla. Děs, tahle respektující výchova.
Pak mi DPP změnil přestupní zastávku, pak mi ujel autobus těsně před nosem a nakonec jsem nastoupila do busu 102, který neměl konečnou na zastávce Staré Bohnice, kam jsem potřebovala, ale jen Sídliště Bohnice. Došla jsem to pěšky, Damien v přepravce se třásla. Asi věděla, co ji čeká. Po injekci se snažila utéct, ale velmi rychle usnula. Během pěti minut. S veterinářem jsme podiskutovali o otevřených nádorech, prohlédli jsme si nějaké fotky, veterinářka zatím vyčistila Damien zoubky, zaplatila jsem a mohly jsme vyrazit. V přepravce byla zabalená do ovčího rouna, tak snad cestou zpět nenastydla. Přepravku jsem nesla otevřenou, abych na ni viděla a by se tam uspaná Damien vůbec vešla. Dost mě pobavilo jak někteří lidé obdivovali jak mám vychovanou kočku, že nemusí být zavřená a ani se nehne. Zjevně přehlídli jazyk, který jí visel z tlamy.
Doma jsem jí udělala pelech pod topením a do hodiny se začala probouzet. Na kočku probírající se z uspání je vždycky žalostný pohled. Věděla jsem to, ale stejně mě to zaskočilo. Nohy hrabající naprázdno, protože tělo ještě nechce pořádně poslouchat. Když se vyhrabe na nohy, tak se potácí jak opilec, každou chvíli upadne a znovu usne. Oči, které nevidí. A když už začně chodit skoro normálně, tak první pokusy o skákání. Je to tak smutné, až je to vtipné. Snaží se vyskočit na postel, která je vysoká 30 cm a netrefí se. První cesta vedla, nejspíš pudově, k misce se žrádlem. Byla prázdná. Zajímavé jak dokážou pudy zradit. Kdyby tam měla něco k jídlu, tak by se poblila. Když jsem šli spát, asi 4 hodiny po prvním pokusu o pohyb, tak už vyskočila na postel a usínala s námi.

Ráno Damien mňoukala nejsmutněji ze všech našich koček. Rozmixovala jsem jí konzervu, pustila se do toho s chutí. Jen behem žrádla usnula. Pak jsem si ji vzala na klín a ona asi půl minuty vrněla! Pak zase usnula. Pak se vydala znovu na obhlídku bytu. Už odměřuje dobře, nožky ji poslouchají, ale potřebuje každou chvíli spát. Je mi jí líto. Přijde k misce s vodou, chvíli na ni zadumaně kouká a už spí. Pak se probudí a odejde, aniž by se napila.
Tak jsem zvědavá jak bude vypadat až dnes přijdeme po práci domů. Ještě nás čeká týden podávání antibiotik na zanícené dásně. A kašovitá strava.

9.01.2009, 16:50:00 . . .

7.01.2009

Největší nebezpečí číhá na přechodu
v rubrice Kočky


Nikoli kvůli nezodpovědným řidičům. Kvůli sněhu a bílým pruhům. Na bílých pruzích to totiž kurevsky klouže!

Nejlepší prosincové dárky: nová velká postel pro dva, nová deka pro dva, ohřívač nohou pod stůl.
V dnešní chladné době všechno naprosto dokonale oceníme. Včera jsem přišla domů pozdě v noci, kdyz už Petr spal. Sice se snažil natáhnout se úplně napříč postelí, natažené nohy, natažené ruce, ale neměl šanci. Vešla jsem se tam, ani krčit jsem se nemusela.

Damien byla přes svátky na návštěvě u Manželů. V rodině se dvěma dětma a dvěma kočkama. Zřejmě to nenesla dobře, protože 30.12. mi Manžel volal. "Už druhý den nemůžeme najít tvého kocoura!" oznamoval mi nešťastně. Nakonec jsem ho uklidňovala, že buď se najde nebo nenajde, ale že se s tím nedá stejně nic moc dělat. Našla se.
Je taková letargická. Ani moc nežere. Ale vrní jak hrom. A mazlí se ještě víc než předtím. Dnes ráno jsem ji přemlouvala ať si vezme kočičí vitamínový bonbon. Vzala ho do tlamy, pohodila hlavou a bonbon jí vypadl z tlamy. Ani se ho nesnažila znovu sníst. Smutný pohled. Přítel veterinář na telefonu to odhadl na zánět dásní, večer jí prohlídneme tlamičku, jak to s ní vypadá. Pokud by to byly "jen" zuby, tak by to bylo fajn.
To takový Cesanne, mámin zrzoun, to úplně fajn nemá. V červnu mu byl diagnostikován nádor. Boule na boku pomalu rostla a rostla. Byla veliká, jako celá afrika. Začátkem prosince zalezl pod postel, týden nevylézal, nežral. A pak vylezl a boule byla pryč. Místo ní má v boku centimetr hlubokou díru. Chodí, žere, mazlí se. S dírou. Zvířata jsou zvláštní.

V prosinci jsem se přihlásila do firemní hubnoucí soutěže. Ovšem, přes svátky jsem se nedokázala držet zpátky, ale i přesto vypadá přehled velmi slušně. Koneckonců shodit za dva měsíce 5% svojí váhy by neměl být takový problém.

7.01.2009, 16:47:00 . . .

30.04.2008

Za školou
v rubrice Kočky

Pořídit si kočku je jako pořídit si domů instatní lásku.
Udělala si dnes trochu volno a nešla jsem do školy. Získala jsem tím spoustu volného času, který jsem bohapustě proflákala. No, něco málo jsem přece jen udělala. Po třech letech jsem se registrovala na refundaci daní z USA. Zajímavé je, že před třemi lety chtěli, abych poslala předem nějaké peníze na jakýsi účet, což způsobilo, že jsem si o refundaci nepožádala. Ale teď už nic nechtějí předem, takže mi nic nebrání nechat je, ať mi z amerického státního zřízení vydyndají nějaké prachy.
A pak jsem vyrazila ven. Do světa. Na Andělu v ING jsem si zřídila penzijní připojištění. Koneckonců velká na to jsem už dost. Kousek od Anděla jsem si koupila sexy triko. Obecně nemám moc sexy triček a kdy začíná to jaro, tak mám nutkání být sexy, takže jsem investovala. Dokonce i paní prodavačka mi říkala, že mi to fakt sekne. Předpokládám, že okolí to nijak nezaregistruje, ale pro mě je to krok kupředu. Ani si nepamatuju kdy naposledy jsem nosila triko, ze kterého mi vykukovala podprsenka.

Zašla jsem se podívat do Paladia. Že prý tam kousek mají super batohy Crumpler. Paladium je zajímavé. Docela hezké. Mají tam obchod a v něm mořské potvory. Obří krevety a kanadského humra. Pan prodavač byl milý. Nabídl mi na ochutnání ústřici, odmítla jsem. “Ze školy?” usmál se. Sakra, jak mě prokoukl? Možná to byl profesionální zájem, ale zdálo se mi, že se mě tak trochu balí. Úplně mě to vyvedlo z míry. Cítila jsem jak rudnu a zmateně jsem začala vysvětlovat, že mám dovolenou. “Takže na procházce” usmíval se dál. Přikývla jsem, zeptala se kolik stojí humr (160 kč za 100g) a zbaběle jsem prchla.
Ráda bych řekla, že jsem takovému zájmu ze strany mužů odvykla, protože s Petrem jsme už osm let, ale není to tak. NIKDY jsem nebyla přivyklá tomu, že by se mě naprosto cizí muž snažil zaujmout. Je to zvláštní pocit, že záleží jen na mě, jestli se nechám zaujmout nebo ne. A pokud se rozhodnu nechat se zaujmout, tak můžu naprosto mylně vyvolat dojem, že je dotyčný vtipný, zajímavý nebo já nevím co. A přitom já bych to dělala jen pro své vlastní pobavení. Chvíli jsem uvažovala, že bych se mohla kolem obchodu s mořskými potvorami ještě chvíli ochomýtat a vzbuzovat naděje, ale nakonec jsem usoudila, že je to pokleslá zábava. Věřím ale, že je to poměrně běžná ženská zábava, alespoň ženské časopisy ve mě takový dojem vzbuzují.
Já jsem se ale potřebovala podívat na batohy Crumpler. Jsou krásné. Moc se mi líbí. A jsou drahé. A divné. Divně se nosí, divně vypadají (a to je krásné), divně se do nich leze. Jsem ráda, že jsem si objednala batoh z Ameriky. A když už jsem byla ve městě, tak jsem zašla ke Škodovi a koupila si náhradní baterku do foťáku.

Doma na mě čekaly kočky. Ludwig a Damien – nejvlezlejší kočka. Bývaly doby, kdy jsem se bála pohnout, když mi ležela Damien na klíně. Při sebemenším pohybu zmizela někam pryč. Tenkrát nebylo výjimkou, když jsem Petrovi řekla, že něco nemůu udělat, protože mám na klíně Damienku. Občas ji vyhnal, za což si vysloužil zlý pohled. Ty doby jsou ovšem dávno pryč. Nevím jak a kdy, ale za tu dobu, co bydlíme v Blanické se z Damien stala nejmazlivější a nejvlezlejší kočka, co znám. Kam se hrabe Ludwig. Když snídám, tak Damien přijde, mňoukne a vyskočí mi na klín. Na klíně se pak uvelebuje, vrní a protahuje se. Zajímavé je, že tlapky protahuje úplně čirou náhodou stejným směrem, kterým leží talíř s jídlem. Můžeme se s Petrem potrhat smíchy. Když přijdeme domů, tak Damien vrká, otírá se o koberec a převaluje se. Když sedím v posteli s macbookem na klíně, tak Damien, přiběhne po pelesti a snaží se lehnout si na klávesnici. Vrní jak o život a nechce se nechat vyhnat. Vždyť jí přece tačí úplně malinkaté místečko. Onehdá jsem zkusila nechat ji uložit se mrňavý kousek klína. Lehla si a všechno v pořádku. Jen se během minuty nějak rozlezla na celou klávesnici. Dnes zase přišla a vrněla. Copak má člověk tak tvrdé srdce aby vyhnal vrnící kočku? Kočku, která vrněním sděluje, že ho miluje a že jen u něj je šťastná? A když jsem ji čapla za tlapky a zatřepala s ní, ať mi dá pokoj, tak pořád vrněla. Jak se mám bránit?! :)
Když mi v noci leží na peřině, tak do ní můžu šťouchat nohou jak chci, stejně tam bude spát dál. A když nejsem doma, tak okupuje Petra. Při jakékoliv příležitosti, kdy se Petr nehýbe, mu vyskočí na ramena a vrní do ucha. Istantní láska. Je skvělá.

30.04.2008, 18:49:00 . . .

26.03.2008

Žába, ryba, rak
v rubrice Kočky

koukol, chrpa, mák
Zajímavé, co za zbytečnosti člověka provází celý život. Kdysi v dětství jsem se tuhle říkanku naučila, ale nemám tušení, k čemu se vlastně vztahovala a jestli třeba měla ještě nějaké pokračování.

Vrátili jsme se z hor. Pidlonožka asi nikdy nebude lyžovat bezbolestně. Chodidla mě v lyžácích krutě bolela čtyři dny z pěti. Jako by nestačila ta široká lýtka. Asi se na lyžování definitivně vykašlu, za to trápení to nestojí.

Nějak se mi nechce nahodit se do běžného módu. V úterý jsem měla dovolenou, protože jeden den v kanceláři by to stejně nevytrhl. Nechtělo se mi z postele i když jsem věděla kolik věcí musím zařídit. Ale nakonec jsem se vykopala a pustila se do obíhání.
Do práce jsem donesla potvrzení o zdanitelných příjmech z Sherwoodu. Šestka mě odvezla na Arbesák, k ČSOB. Zakládala jsem si tam účet, když jsem byla na střední škole. Dobrých devět let ho tam mám určitě. Možná i deset. A včera jsem ho zrušila. Šlus damit. 9. května vyprší nějaká lhůta na zrušení platební karty a budu mít od ČSOB pokoj. Zaujalo mě, že jsem se při podpisu zrušení účtu zavázala, že zůstatek na účtu do jeho definitvního ukončení neklesne pod 200 kč. Mám tam teď něco přes 200 kč, ale paní za přepážkou vylovila pochybnost, zda to bude na poplatky účtu stačit. Prý tam mám ještě nějakou stovku radši poslat. Pro jistotu. Celá procedura zabrala 10 minut.
Stavila jsem se v gruzínské vinotéce, ověřila, že ceny jsou stále přiměřené a nic nekoupila. Na Andělu jsem v ING změnila číslo účtu, na který lze odesílat peníze. Trvalo to asi 5 minut.
Pak jsem hledala Reiffeissen Stavební spořitelnu. Reiffeissenek je po Praze dost, ale žádná nespravuje stavební spoření. Musela jsem až k hlavnímu nádraží a tam jsem v takové zastrčené kanclářičce našla vstřícnou paní úřednici, která mi se vším poradila. Změnila jsem si adresu, zjistila jsem, že jsem našetřila 115 000 tisíc, což mi trochu vyrazilo dech, a navýšila jsem si cílovou částku. Trvalo to dobrých 20 minut.
A tím jsem snad na pár let vyřešila svůj vztah k finančním ústavům. Jen mě teď ještě napadalo, že jsem si možná mohla založit důchodové připojištění či jak se to jmenuje.

Láli se mě ptal, jestli vydal Petr další sbírku. Nevydal. Petr místo básní píše aplikace. Přehled.net, knížky a teď naposledy splněno. Už se těším až to všechno někomu prodá a bude zase vydávat sbírky.

Cesanne má na levém boku bouli. Petr rozhodl, že s tím se nebude čekat na květnové očkování a že je třeba ho odvézt na rengen. A že jsem měla tu dovolenou, tak jsem tam s ním zajela.
Soucit je divná věc. Když jsme Césanna narvali do přepravky, tak mi nad ním srdce usedalo. Jako vždy, když převážím kočku. Je mi jich líto, jak jsou zmatené, nešťastné, vyděšené, nevědí co se děje, jak se bojí a že je jim asi zima. Cesanne mňouká přežalostně. Ale nemocnou kočku, která potřebuje denní péči (třeba kapat do očí nebo mazat plesnivé tlapky), bych si domů nevzala. Zřejmě selektivní soucit.
Veterinářka pochválila jak je Cesanne krásně zrzavý, sáhla mu na bok a začala mluvit. Je zvláštní jak člověk prostě najednou vypne. Skoro mám zpětně pocit, že všechno to vysvětlování je úplně zbytečné, že by stačily dvě tři věty. Asi to vysvětování má udržet pozornost, člověk se musí soustředit na něco jiného než na sebe. Operovat nádor nemá smysl, zkoušeli jsme to několikrát a vždycky se to vrátilo. Vidíš tady ty fotky? Tohle je jizva z předchozí operace a to jsem to vyřízl s velkým okolím a tady jsou dokonce tři jizvy a stejně se to vrátilo. A deset let to je slušný kočičí život. Kromě toho má před sebou ještě bezbolestný šťastný život. Rok, klidně i dva.
Zrzounek sedí zpátky v přepravce a tváří se, že se ho to netýká.

Není to tak hrozné, Césanna vídám jednou za měsíc, bydlí u mámy a už léta se se mnou nijak extra nebaví.
Samozřejmě, že je to nejkrásnější zrzek, jakého znám. Má egyptsky protažený čumák. Ludwig je zase nejaristokratičtější kocour. Damien je nejmazanější a Pišinka nejtlustší a z našich koček nejstarší. A všechny umřou. Do jedné. To je nejhorší. Jsou to malá zviřátka a nebudou žít ani 30 let.
Napadá mě, že smrt je součást života a měla bych to vědět a smířit se s tím. Jenže nakonec se s tím člověk nikdy předem nesmíří a vždycky smrt zaskočí.

26.03.2008, 14:17:00 . . .

28.05.2007

V sobotu Ikea, v neděli spánek
v rubrice Kočky


Tak Mezi ploty jsme nakonec nebyli. V sobotu jsem totiž šla na jednu kolaudaci a akcička to byla příjemná. Ve tři jsme odcházeli z bytu, protože basa piv už byla vypitá a v pět ráno nás pak vyhnali z hospody, že za světla nenalejvaj. Doma jsem nakrmila kočky, udělala jsem si chleba s paštikou, přečetla jsem si pohádku z knížky Zvířátka a Petrovští a v půl šesté jsem zalehla. V jedenáct jsem zjistila, že už jsem leta neměla kocovinu. Asi jak nekouřím a chlastám střídměji, tak mě dlouho nenavštívila, takže jsem byla moc překvapná, z čeho je mi tak mizerně, že nemůžu ani spát. Ale nakonec se mi přecejen podařilo usnout a vzbudila jsem se až ve čtyři, když se ke mě doplazila libá vůne z kuchyně. Petr pekl panenku s cuketou. Za to by si zasloužil metál, nechal mě spát a udělal luxusní oběd.
Ale v pátek jsme na tom koncertě byli. A bylo to velmi fajn. M.T.Thomas má úžasný úsměv a velmi volné zápěstí. Dokonce i ty Mahlerovy písně se mi docela líbily a to písním teda neholduju. Vytleskali jsme si příspěvek před přestávkou i na konci. Na konci dokonce dva. Mě osobně se samozřejmě víc líbil ten americký muzikálový waltz. To bylo moc milé. A celé to bylo přímené, sedět ve Smetanově síni ve třetí řadě má rozhodně něco do sebe. Jen škoda, že mě v Subway tak nakrkla ta američanka, co nás přeběhla, že chce "just water" a pak si nemohla vybrat jestli chce perlivou nebo neperlivou. Musím být průbojnější. Trvalo mi dvě věty Zarathustry než jsem na to přestala myslet.
V sobotu ráno mi zazvonil budík a Ludwig hned nastoupil se svým chraptivým hlasem. Nakrmila jsem kočky, chvíli jsem počkala a pak jsem vzbudila Petra, protože před námi byla cesta do Ikey. Petr se vzpíral, protestoval, nechtěl, odmítal, ale neměl na vybranou. Říkala jsem si, že to tam jen tak prolítneme, vezmem háky a bude. Ale nějak se nám stalo, že jsme se courali, bloumali sem a tam a zkoumali stoly, židle a krabice. Kromě háků na záclonovou tyč jsme koupili magnetickou tabuli, fixy na tabuli, magnety, skleněnou zapékací misku a stropní světlo. Strávili jsme tam 4 hodiny. A hned jak jsme se vrátili domů, tak Petr si šel odpočinout a já jsem vyměnila světlo v kuchyni. Šlo to jako po másle a jediná nevýhoda je, že nemáme doma dost žárovek.

Poslední měsíc Ludwig jen spí. Jsem ráda, že konečně někdo využívá kočičí pelíšek. Ludwig spí skoro pořád. Leze mu páteř a lezou mu žebra. Hubne, ale váží pořád stejně. Vypadá jako stařeček. Ale za nití se honí se stejnou energií jako Damien. Chuť do života mu nechybí, ale zdá se být pořád unavený. A začínají se mu zvětšovat oči.

28.05.2007, 14:29:00 . . .

15.05.2007

Samé dobroty
v rubrice Kočky


Poslední dobou se máme až nechutně dobře. I když nám to možná vynahrazuje práce. Minulý týden jsem jedla jak nezavřená. Ale nedalo se nic jiného dělat! Vážně! Na vodě bych umřela hlady, takže to jinak nešlo. A pak v sobotu měla má týchně narozeniny. Že to byly kulatiny, tak bylo narozeninové překvapení, které spočívalo v tom, že rodina plus jedna spolužačka ze střední čekali v hospodě, zatímco tchán vytáhl tchýni na procházku a nenápadně ji tam dovedl. Navzdory počasí se to povedlo a podle všeho měla opravdu radost. Oslava se konala v restauraci Veselý Bizon a tam teda vařej naprosto luxusně. S Petrem už jsme tam jednou byli, ale tentokrát jsme se najedli snad ještě líp než posledně. Petr si dal grilovaný talíř Drůběží mls a já si dala salát s uzeným lososem. A že se budeme dělit. Ujídala jsem mu z talíře, až mi nakonec dal můj podíl na talíř a já mu na oplátku dala kus lososa. Z nabídky kachní prsa, kuřecí prsa, pštrosí steak jsme jednohlasně vybrali jako nejlepší kachní prsa. Napucli jsme se k prasknutí. Všichni, prootže porce byly obrovské. Pak se pilo víno, pak se jedly dezerty, vyprávěly se historky z Petrova dětství, pilo se další víno. Tchán objednal ještě bizoní steak, který jsme chtěli ochutnat, tak jsme o jedne všichni podělili. Pak další víno a ještě na závěr byl tatarák a poslední lahev vína. A kdyby něktěří nechtěli stihnout začátek Pražského jara, tak by ta pátá lahev vína určitě ještě padala a počítám, že i nějaká další dobrota. Takhle jsme se kolem půl osmé odkulili na tramvaj a doma si poslechli jestli Mácal dá pauzu nebo ne. A nedal.
Neděle byla velmi vydařená. Dopoledne jsme odpočívali a když už jsme byli úplně odpočinutí, tak jsme vyrazili do divadla. Šli jsme na Šrámkovy Zvony. Bylo to dlouhé. Možná jsme seděli moc daleko, v Národním je ten balkon přece jen trochu dál. Ale každopádně jsme odcházeli trochu rozpačití. Moc nás to nenadchlo. Venku svítilo sluníčko, tak jsme se vydali na procházku. Stavili jsme se na Střeláku, kde Člověk v tísni prodával výrobky (tuším) z Nambie. Chtěli jsme si něco koupit, ale neměli nic, co bychom chtěli nebo potřebovali. Po dlouhém vybírání jsme koupili prostírání s vyšívanou žirafou. Sice jsme nevěděli co s ním budeme dělat, ale tak co už. Slečně prodavačka nám navrhovala, že si to můžeme pověsit na zeď jako obrázek. V duchu jsem usoudila, že zešílela. Prostírání jsme odnesli domů, položili na stůl a během pondělka ná Damien vysvětlila na co ho budeme používat.
Damien na stůl nesmí. Dobře to ví. Jenže když do kuchyně svítí sluníčko, tak na stůl. A někde se přece vyhřívat musí. Takže máme ubrus celý zachlupacený. Damien má ráda vyhraničená území. Chovám naději, že se svým sklonem lehat si na papíry, krabice a kousky látky, bude mít nutkání spát na stole na tomhle prostírání. A to ať si klidně zachlupatí. Hlavně ji tam nesmíme vidět.
Ze Střeláku jsme zamířili na Kampu a pak na Karlův most. Už jsem tam dlouho nebyla a zajímalo mě, jestli mají pouliční prodejci nějaký nový sortiment. Nenašla jsem nic. Mostní věž byla otevřená s tím, že pokladna je v prvním patře. Tak jsme vyšplhali do prvního parta, skoro až nahoru. Od poklady samozřejmě není žádný výhled, tam jsme se jen dozvěděli, že vstupné je 60 kč. A to se nám zdálo moc, tak jsme odešli bez výhledu. Studentský lístek by nám totiž neprodali. V KArlově lulic jsme se rozhodli, že si koupíme zmrzlinu. Prodavač byl divný, přendaval zmrzlinu z jedné vaničky do druhé a nás si nevšímal. Když už si nás konečně všiml, tak nám kopeček ostrouhal o kraj vaničky. Což je jedna z věcí, které nesnáším. Ve všech slušných zmrzlinárnách, které znám se tohle už nedělá. A on nám to udělá uprostřed Prahy. Fuj! Tak nás to naštvalo, že jsme si za rohem museli dát další zmrzlinu. Půl kopečku sice stálo jen 10 kč, ale to si radši připlatím a nebudu mít pocit, že jsem šizená. Takže jsme si koupili napůl ohromnou banánovou zmrzlinu od Cream&Dream za 40kč. Ve Skořepce ji mají jen za 35 kč a rozhodně to stojí za to. A stejnou značku mají ještě v Celetné. Tam ovšem za 55 kč.

15.05.2007, 9:14:00 . . .

5.01.2007

Jen poznámka
v rubrice Kočky


Takový Silvestr... je děsně fajn. Člověk má volno a odjede si mrznout do Jeseníků. Otčím má v Jeseníkách chatu, kam jsme se již druhý rok uchýlili s přáteli na Silvestr. Jako vždy nám nakonec 3 páry řekly, že nepřijedou, jako vždy jsme se zapřísahali, že se na to můžeme přístě vykašlat a jako vždy to bylo se všemi co přijeli super. Když člověka trápí především kde nakoupí chleba, jestli budou 3 kila brambor stačit pro 9 lidí a jestli je v chalupě nanošeno dost dříví, tak je život rázem jednodušší a je to odpočinek k nezaplacení.
Pravda, pořád mi dělá problémy vstávat před osmou, ale počítám, že se to srovná.

V úterý Petr přivezl Ludwiga a zjistili jsme, jak moc jsme si zvykli být bez koček. Ve středu jsem si od mámy přinesla Damien a pochopila jsem, jak je možné, že i inteligentní ženy rozmazlují své děti. Damien celou cestu tak dojemně a srdceryvně mňoukala, že kdyby to mělo nějaký smysl, tak bych ji hned vyndala z přepravky a přivinula k sobě, ať se nebojí. Ve skutečnosti by to bylo dost kontraproduktivní a naštěstí ještě zbytky soudnosti mám. Ale pochopila jsem, jak se asi musí matka bát o dítě a pro jistotu se ani nesnažím představit si kolikanásobný ten strach a láska musí být.

Jedna z tisíce věcí, které mi na naší firmě vadí, je fakt, že výplatní pásku za listopad jsem dostala dnes. O tom, kdy dostanu stravenky za listopad si netroufám radši ani přemýšlet.

5.01.2007, 12:33:00 . . .

18.07.2006

Máme vločky a bazalku
v rubrice Kočky


Navštívil nás Honza. Honza jí zásadně jen vločky. A když přijde na grilování, tak taky ještě hovězí, vepřové, kuřecí, ryby a jiné grilované dobroty. Vločkové sušenky nám zůstaly na horší časy. Ještě ho musíme trošku vychovat, aby se naučil chodit do řeznictví a kupovat krkovici a bude to ideální, ale to chce jen čas. S Petrem jsme se shodli, že kdyby si pořídil nějaké pěkné, slušivé brýle, tak by z něj byl pekný kluk a přestal by vypadat jako malý a nenápadný suchar. Je až neuvěřitelné, jaký dojem dokážou udělat brýle, které vypadají jako z doby, kdy letěli mončičáci.
Páteční grilování bylo milé. Borek a Lenka donesli nejen spoustu ryb, zeleniny, koření a masa, ale také jakousi záhadnou bazaličku, zasazenou v plechovce od oliv. Velmi stylové. Jen se trošku bojím, jestli kytičce ten kov v dlouhodobém výhledu bude dělat dobře. Bazalka byla sice určená na rybičky, ale nějak ji nikdo nevyužil a tak nám zůstala. Dali jsme ji k ostatním kytičkám mezi okno a jsem zvědavá, jak si povede.
Ukázalo se, že pokud si hosté přinesou svoje masíčko, tak je náš kulatý zelený stůl zoufale malý. Málem se na něj nevešly ani skleničky s vínem. A taky se kinklá. Hlavně když na něm člověk něco krájí, tak se třese celý stůl a skleničky mají tendenci se kácet. Stůl můžeme koupit větší, ale jak vyřešit tu stabilitu, to netuším. Plastové stoly prostě jsou kinklací.
Jako vždy jsme se přežrali, ale venku jsme neseděli moc dlouho, protože foukal vítr a zhasínal nám svíčky. Doma jsme si hodili tři kola Bang!u a pak už návštěva odešla. Lenka totiž nechtěla přistoupit na pospávání v Ludwigově společnosti. Ostatně Ludwig se zase ukázal, návštěvě předvedl, co je to mazlivá kočka a nejenže se tulil, mazlil a vrněl, ale dokonce si stoupl na židli, předníma tlapkama se opřel o opěradlo a čumáčkem vyžadoval pohlazení. Zato Damien byla nějaká poděšená a schovávala se pod postelí. Asi už je přece jen, navzdory svému mladistvému vzhledu, postarší a má ráda svůj klid. Ale ten Bang! si musíme zahrát častěji, takhle se pokaždé učíme pravidla znovu.

Dovolené letos moc nedáme. Zatímco předloni jsme byli na měsíc v Turecku a loni jsem byla na tři a půl měsíce v USA, tak letošní léto je výrazné jen tím, že nikam extra nejdeme. člověk by mohl říct, že týden na lyžích ve Francii, lyžovací víkend v Rakousku a týden na svatební cestě v Barceloně by nám mohl stačit. Ale i přesto se cítím z hlediska cestování pro letošní rok nějaká neuspokojená. A proto mě velmi zaujalo Kléťovo vyprávění o Indii. Myslím, že nakonec Petra přemluvím a pojedeme tam příští rok.

18.07.2006, 10:28:00 . . .

9.07.2006

Grilování no.2
v rubrice Kočky


"Konečně se mám od čeho odpíchnout!" halekal džouns, když vyšlo najevo, že některé ženy preferují dva penisy v jednom. Ovšem vzhledem k tomu, že byly tři hodiny v noci, tak mu tomu stejně nikdo nevěřil. Džouns prošvihl nejlepší část grilování, protože místo v sedm večer, přišel v deset. Nikdo se nám nemůže dvit, že jsme nevěřili, že vůbec dorazí a všechno maso jsme sežrali. Na druhou stranu byl ještě čerstvý, takže večírek dost úspěšně táhl dlouho do noci, navzdory tomu, že fiksupojka měl zaječí úmysly.
"Grilujeme každý pátek." pronesl nonšlantně Petr, když se moje maminka kolem osmé hodiny večer ptala, jak často podnikáme tyhle sedánky s grilem na trase. Inu, pravdu dí, už druhý pátek jsme pozvali kamarády na grilovačku. Koneckonců proč z toho neudělat pravidlo? Jen doufám, že kamarády neomrzí k nám na terasu chodit. Už teď plánujeme, koho pozveme další pátek a jestli budeme i další lidi zasvěcovat do kouzla tříputňového tokajského. Aby nám ho nakonec kamarádi nevykoupili! Nás dva s tímhle lahodným, ani moc kyselým, ani moc sladkým, ani moc alkoholickým mokem seznámil petrův svědek na prvním grilování. Na druhé grilování už jsme byli poučení a proto jsme zaúkolovali Smillu ať koupí tokaje dostatek. Ale ani dva litry na 5 lidí nebylo dost.
"Aaaa, panáček by mohl pomoct." zajásal fiksupojka v jedenáct, když už se mu zdálo, že noc pokročila, že je čas jít spát a když tokajské došlo. Ani po skleničce Jamesona se neprobral, ale další víno, další cigaretka, vášnivá diskuse o Lostu a přesun z bytu na noční terasu, to všechno ho nakonec přece jen probralo. Kolem druhé hodiny pak potvrzoval, že Petr je tak trochu klokan, což mě zaskočilo. Za prvé jsem nic takového nezaznamenala a za druhé to staví do úplně jiného světla jejich spolupráci :)
"Já budu tiše v koutku dlabat a vůbec si vás nebudu všímat." usmála se máma, když jsem ji nejdřív pozvala na grilování a pak jsem jí varovala, že tam budou naš kamarádi a že se možná bude nudit. Myslím, že jestli se nudila, tak až při diskusi o seriálech, do které nemohla nijak přispět. Tak hodně jsem bojovala proti televizi, abychom nepropadli té děsivé letargii, kdy člověk přijde domů, pustí televizi a tupě čumí. A místo toho nás Pepa zásobuje serály, u kterých trávíme noci, pouštíme si 5 dílů za sebou a chodíme spát ve tři. Tak nevím jestli by ta televize nebyla lepší.
"Je to prostě hrabě." shrnula Smilla diskusi o Ludwigovi. A má pravdu. Ludwig je elegán a hrabě. Všichni ho obdivují, jak je přítulný, huňatý a důstojný. Damien na druhou stranu je prohnaná mrška a nikdo ji neobdivuje, přestože je parádně ukecaná a umí vrnět skoro tak nahlas jako Ludwig. Já jí to ale vynahrazuju a zbožňuju ji tolik jako všichni ostatní Ludwiga. A Smilla si mě naklonila, když upozornila, že Damien je bystrá, roztomilá a vůbec báječná. A má pravdu! Teda já to nechci vidět až budu mít děti, už teď vím, že budou děsně bystré a roztomilé.
"Jde se sem bouřka." prohlásil otčím, když dorazil. Přišel až v devět, protože večeřet v sedm je nepřípustné. Život má svůj řád a griluje se až po setmění. Co se týče bouřky, tak s tou vyhrožovala už předpověd počasí. Naše terasa je ale zázračná, takže kolem nás sice přes tři hodiny kroužily temné bouřkové mraky, ale pršelo jinde. Až kolem půl jedenácté, když přišel džouns, nás déšť zahnal do bytu. Protože už jsme stejně měli dogrilováno, tak to ani nikomu nevadilo. Máme doma 7 židlí, proto se osvědčilo pozvat jen 5 hostů. Doma jsme popíjeli a občas vyrazil nějaký průzkumník na terasu. Prý zakouřit si, ale já dobře vím, že šlo jen o výzkumnou akci. Když se ukázalo, že venku už neprší a je tam mnohěm svěžeji než v bytě, tak jsme se tam znovu přesunuli. Sedět na terase pouze za svitu svíček, dívat se na osvětlený hrad, pít červené víno a diskutovat závažná opilecká témata. Co víc si můžeme přát. Neměla jsem tušení jaké možnosti nám terasa skýtá a je úžasné, že byt jsme si vybrali bez ohledu na terasu, protože jsme ho pronajímali v březnu a terasu jsme první měsíc svého bydlení neviděli, neb jsme od ní neměli klíče.
"To už nikdo nepozná" shodla jsem se s Petrem ve tři v noci. Měli jsme vypité dva litry tokaje, jednu lahev růžového vína a dvě lahve červeného vína. Hrad už nesvítil a Petr právě nalíval do prázdné lahve od červeného víno z petlahve, které jsme o čtyři hodiny dříve prohlásili za příliš podezřelé k pití. A skutečně bylo podezřelé, do půl hodiny se společnost rozešla. Někdo by mohl prohlásit, že už bylo moc pozdě, že lidé byli unavení, ale já si myslím, že to bylo vínem. Od kvalitního pití by nikdo dobrovolně neodešel.
Bylo to super a já doufám, že to nějaký brzký pátek zopakujeme.

9.07.2006, 14:03:00 . . .

21.06.2006

Kterak nás Lost ztratil
v rubrice Kočky


Je to bída. Na prvních šest dílů jsme koukali skoro bez dechu, ale pak se to nejak zkazilo. Duchové, třísky pod nehty, záhadní lidé, kteří útočí zezadu, oživlé nočí můry, které vraždí děťátko, mrtví polární medvědi (interní vtip: polar bear není polární medvěd), monstrum v džungli, které je aktuální pouze prvních pět dílů, letadélko v kufříku a tak dále a tak dále. Tvůrci Lostu hromadí postavu na postavu, záhadu za záhadou, vysvětlují jen velmi málo a ještě se dopouštějí takových věcí, jako že Sayid zoufale shání nějaký zdroj energie pro vysílač nouzového singálu, zatímco Hurley si každý večer pouští walkmana. Už 14 dní.
Záhady se nám líbí, napětí se nám líbí a v podstatě nemáme nic ani proti postavám, ale pokud se v každém díle objeví nějaká nová záhada, žádná se nevyjasní, a my jsme už u 12. dílu, tak je něco špatně. Jsme přesycení a otrávení, protože je víc než jasné, že v dalším díle se objeví opět něco záhadného a když budeme mít štěstí, tak ten feťák, co se zázračně zbavil závislosti za dva dny, možná poodhalí roušku záhady z předminulého dílu. A to nás už prostě nebaví.

A teď zpráv z domova. Ludwig je poděs. Nevím kdy na to přišel, ale nějak zjistil, že mě může budit stejným způsobem jako Petra. Když mi poprvé vylizoval nosní dírky, tak jsem se cítila skoro polichocená, že jsem pro něj adekvátní náhrada za Petra, který byl zrovna přes noc pryč. Ale když mi začal po ránu olizovat předloktí tak, že mě vzbudil, když ráno, po zazvonění budíku, stojí na posteli a mňouká mi svým chraplavým hlasem do obličeje, a když mě budí v půl šesté, protože se mu zdá, že už je čas vstávat, tak je mi jasné, že mě už vzal do rodiny, že jsem plohodnotný člen smečky. Je fajn cítit se jako člen rodiny, ale proč mě kvůli tomu nenechá vyspat?

21.06.2006, 10:23:00 . . .

19.06.2006

Už jsme taky ztracení
v rubrice Kočky


Pořád nemůžu pochopit, co to počasí blbne. Před 14 dny jsem chodila v zimní bundě a teď nosím kraťasy a tílko a spím nahá pod prostěradlem. To se Ludwigovi líbí, po ránu mi olizuje dekolt, což mě spolehlivě probudí a nakrmím kočky.
V pátek jsme konečně zajeli do aquaparku Kladno. Za 90 kč na hodinu a půl, ovšem pouze ve všední dny. Otevřeno mají do deseti, ale už v devět se všichni plavčíci tváří, jako že se každou chvíli zavírá a že bychom měli co nevidět vypadnout. Aquapark je docela fajn, původně jsme se báli, že nebudeme mít tu hodinu a půl co dělat, ale nakonec jsme málem nestíhali. Několikrát jsme sjeli oba tobogány, o Space-Bowl nemluvě. Ten byl asi nejlepší. Povozili jsme se v divoké řece, která teda zas až tak moc divoká nebyla, zkusli jsme vylézt na ostrov, ale otrávený plavčík nás hned vyhnal. Chvíli jsme se váleli v masážních lůžcích a taky jsme se schovali na chvilku jeskyni, ale ta byla většinu času okupovaná jinými milenci a vlastně to ani moc jeskyně nebyla. Liberecký babylon je sice starší, dražší a nedostupnější, ale je takový nějaký uvěřitelnější a taky rozlehlejší. Jeskyni mají teda rozhodně lepší. V Kladně pracují věčně otrávení plavčíci a atrakce neběží současně. Buď jede divoká řeka nebo masážní lůžka nebo bublinky. Dohromady ne. Ale stejně to bylo fajn a je to rozhodně blíž než Liberec.

V sobotu jsme zašli zachránit mojí maminku, protože jí pořád zlobí internet. Růně vypadává a nejede a máma je z toho zoufalá, protože je na netu závislá. Ale Petr to spravil, však je to kluk šikovná. No a se Stahlem to dopadlo tak, že nakonec mámě vystavil novou nižší fakturu, tu starou si vzal a prý jí pošle rozdíl mezi fakturami na účet. My jsme dostali k obědu kotletu a pak jsme vyrazili do Ikey. Miluju nakupování s Petrem. Je stejně impulzivní jako já a nechá se přemluvit, takže kromě šuplíků pod postel, jsme z Ikey taky táhli šesnáctikilovou poličku na 110 DVD, která byla zlevněná z 999 na 499. No nekup to.
A když jsem smontovala všechno, co jsme přivezli s Ikey (mě to montování hrozně baví), tak jsme vyrazili do Veletržního paláce na Muzejní noc. Petr si dal komentovanou prohlídku českého kubismu a expresionismu, já jsem si proběhla třetí patro, druhé patro, kousek prvního a ještě jsem si pověsila v druhém patře fólii s kolíčkama. Ostatně Petra jsem tam pak taky dotáhla, aby si pověsil nějakou fólii. Tyhle blbosti mám moc ráda. Z obrazů jsme byli tak vyčerpaní, že jsme si museli dát pozdní večeři v přilehlé pizzerii a pak jsme zamířili do Muzea na velrybu. V muzeu byl děsný nátřesk a to ani nemluvím o děsivé frontě na balonky před ním. Prohlédli jsme si několik vycpaných zvířátek a když už jsme měli pocit, že každou chvíli omdlíme z nedostatku vzduchu, tak jsme šli domů a libovali si, jak je super, že bydlíme za rohem.
Doma mě Petr přinutil podívat se na další díl Lostu. Zatím mě to nijak nezaujalo a dokonce jsem se bála a nechtěla se na další díly dívat, ale v sobotu večer jsme shlédli čtyři díly a museli jsme se přemlouvat, že už je fakt pozdě a jdeme spát.

V neděli nás probudili Petrovi rodiče, kteří přišli na návštěvu. Popovídali jsme si, postáli jsme na terase, protože ještě nemáme žádné židličky a pak zase jeli. My jsme mezitím měli čas se probrat a zjistit, že máme děsný hlad, takže jsme vybrali z kuchařky pěkně vypadající jídlo a vyrazili jsme na nákup. V obchodě jsme si vymysleli ještě dalších pět jídel, takže teď máme na čas zase ledničku plnou. Jen nám tam prodali nivu, která byla plesnivá i zvenku a rozhodně to nebyla ta správná plíseň. Ovšem když to Petr šel vrátit, tak se vedoucí ohrazovala, že takhle už to dostávají od dodavatele a že je všechno v pořádku, taky mu to ukázala. Sice dostal peníze zpátky, ale taky pohrdavý pohled, že si vymýšlí. Přestože všichni, včetně té vedoucí, kdo to viděli, tak říkali "no, to bych si teda nekoupil".
K obědu jsme měli skvělé kuře s citronovou omáčkou a rýží. Lehké, osvěžující, dobré. Pak jsme natřeli kredenc svinstvem, které z ní mělo sežrat lak. Nestalo se nic, což podle mě není tím, že jsme ji nechali stát na sluníčku, ale tím, že to, co jsme dostali, je 3 roky prošlé.
A nakonec nás večer čekali další tři díly Lostu. Jak tohle někdo vymyslí...? Pěkně to mají natočené.

19.06.2006, 10:53:00 . . .

5.06.2006

Kočka kam se podíváš
v rubrice Kočky


Asi jsme moc často doma. Zjistila jsem, že fotky za poslední dva měsíce obsahují z 93% Damien a Ludwiga, z 4% západ slunce nad hradem a zbytek jsem já nebo Petr. Záznamy na videokameře némlich to samý. Kočky jsou totiž skvělé. Roztomilé. Pokud se zrovna neřežou. Běhají z pokoje do kuchyně a z kuchyně do pokoje, spinkají na posteli, na krabici, na koberci, na stole, na myši, na monitoru, pod závěsem. Všude.
Ludwig prospívá. Nezhoršuje se, což je víc než v co jsme doufali. Netušila jsem, jak se dokážu radovat na kočičí stolicí.
Kytičky nám taky prospívají. Překvapuje mě ještě stále, že Petr je milovník kytek. Pravda, přesazovat, zalévat a hnojit je musím já, ale Petr mě v tom podporuje a mě to stejně dělá radost. Taky Petr iniciuje nákup dalších kytek. Třeba včera jsme navštívili Obi a kromě plánovaných květináčů (pořád nemůžu pochopit, proč se v okolí našeho bytu v žádném květinářství neprodávají hliněné květináče. Musím pro ně jezdit do Obi), jsme koupili i truhlík za okno, hlínu a kytky. Doufám, že se počasí už umoudří a kytky venku přežijou.
To počasí mě vůbec mate. Tváří se, že léto už bylo. Prší a fouká jako by byl podzim. Zřejmě těch pár dní v květnu bylo až dost. Není divu, že jsme pořád nemocní. Petra jsem musela přemlouvat, že je fakt dost zima na to, aby se znovu začalo topit.

Plán je do dvou let zmizet. Po tomto víkendu si říkám, že jestli jsou mezi mými kamarády voliči ČSSD, tak je naše přátelství vážně ohroženo. Už jsem zjistila, že pokud má někdo výrazně opačné politické názory, tak v rámci zachování slušnosti a přátelství se v rozhovoru politice vyhýbáme. Nejsem si ale jistá, zda by mému duševnímu zdraví neudělalo lépe poslat lidi, kteří si nevidí na špičku nosu, prostě do prdele.

5.06.2006, 16:38:00 . . .

22.05.2006

Aktuální zpravodajství
v rubrice Kočky


Běžn2 se Damien s Ludwigem děsně řeže, ale zdá se, že dnes večer se svorně rozhodli mě nepustit do mé vlastní postele!






22.05.2006, 23:55:00 . . .

18.05.2006

Soucit podráží nohy
v rubrice Kočky


V úterý jsem kromě večerního pochlastávání vezla kočky na očkování. To je vždycky velká legrace, protože v rodině je hodně koček, málo aut a veterinář daleko. Původně jsem chtěla vzít na očkování i kočku Střelkyně, ale po tom, co jsem ze dozvěděla, že ta se v přepravce vždycky poblije a pokálí, tak jsem si tento dobrý skutek rozmyslela. Místo toho jsem si jen půjčila její auto. Vyzvedla jsem doma Ludwiga a Damien, od mámy jsem vyzvedla Césanna a Pišinku a mohli jsme jet. Čekala jsem koncert, ale Pišinka byla tak vyděšená, že skoro ani nemukla a Ludwig je myslím z cestování v přepravce tak rezignovaný, že taky mlčel. Césanne asi už zestárl a zmoudřel, protože v přepravce jen tak letargicky ležel a občas mňouknul. Ovšem Damien mi to vynahradila za všechny ostatní. Damien je 7 let, ale i tak je z celé skupiny koček nejmladší a zřejmě proto celou cestu nepřestala vytrvale mňoukat a stěžovat si, že se jí děje příkoří. Nejúmornější je, že člověk k tomu veterináři jede přes půl hodiny autem a mě je těch koček líto, protože vůbec nevědí co se děje a tráví skoro tři hodiny v přepravce, kde si připadají ohroženě. Damien vydržela mňoukat i cestou zpátky, kdy už všechny kočky jen útrpně ležely v přepravce.
Očkování proběhlo vcelku standardně. Cesanne sice vylezl z přepravky sám, ale jako jediný očkování cítil a dokonce se pokusil doktora kousnout. Dostal za to od něj facku přes čumák a zbytek injekce do druhého boku. Pišinku jsem ani nevyndavala, protože je děsně těžká a brání se, takže jsem jí jen sundala vršek přepravky, Pišinka se rozhlédla, dostala injekci, rozhlédla se podruhé a už jsme ji zase zavírali. Ani nemukla. Ono většinou o tom kočky ani neví, to jen Cesanne je nějaký citlivý. A nakonec Damien, která se snažila mi vyšplhat na rameno, ale injekci taky necítila. A pak už jen ten Ludwig. Teda spíš jeho obrázek.
Ludwiga jsme totiž vyfotili ještě předtím než jsme začali očkovat, hrdinně vydržel ležet na boku a když jsem ho držela pěkně nataženého za přední i zadní tlapky, tak byl sice zmatený, ale nakonec se zklidnil a nechal se vyfotit, když si ti lidé vymejšlejí takové blbosti. A pak jsme jen čekali až se vyvolá rentgenový snímek. Doktor říkal, že v ideálním případě na něm nic nenajde. Snímek byl moc povedený, krásně jsme viděli střeva, žaludek, plíce, žebra, játra, všechno. Dokonce i ten flek na žaludku a bílé tečky v játrech. Takové malinké nádorky.
Hrozné je, že je člověk úplně bezmocný. Zbývá jen čekat. My to víme. On to neví, jen občas chodí mňoukat do koupelny, asi že se to tam lépe rozléhá a pak jde na záchod a ve stolici má krev. Je nám ho líto, protože mu nemůžeme nijak pomoc. A je nám líto nás, protože ho máme rádi. Ludwig je totiž super kocour, což samozřejmě všichni vědí. Je trochu jako pes, protože přibehně na zavolání nebo lusknutí, je hrozně oddaný a když vrní, tak je to motůrek. Všem je to líto. Jenže my s ním žijeme a my musíme být stateční. On sám je statečný nejvíc. Pořád běhá za myškou, pořád nás ráno budí tím, že nám šlape na krk, pořád se snaží vecpat do každé krabice, kterou najde a pořád před ním žádná igelitka není bezpečná. Jen ta krev, jen ty bílé skvrnky na rentgenu. A pak jedno "tak se držte" a člověk se najednou sesype. Protože se pořád tváří, že je to normální, že život jde dál, že to všechno jde pojmout věcně. A pak někdo jiný třesoucím se hlasem říká "je mi to líto" a člověk věcně řekne, že to se nedá nic dělat nebo něco podobného a v duchu si říká "líto? LÍTO?! co ty o tom víš? Mně je to líto!!". Protože cizí soucit člověku tak nějak podráží nohy, člověk má najednou pocit, že nemusí být statečný, že když je to líto i někomu jinému, tak si to může připustit, že je to fakt vážné, že je to v háji. Jenže... copak můžeme následující týden, měsíc, půl rok, rok... kdo ví, jak dlouho mu ještě bude dobře... probrečet? Jako by to něčemu pomohlo.
A tak se nemůžu rozhodnout, jestli je mi bližší utěšování typu "pořídíte si jinou kočku", které zní jako by to dotyčnému bylo jedno nebo soucit, který nás rozpláče.

18.05.2006, 18:05:00 . . .

13.03.2006

Tak už bydlíme
v rubrice Kočky


Bylo to teda náročné a ještě to zdaleka neskončilo. Zatím postupujeme docela dobře. V sobotu stěhováci odvezli nejdřív mně, já jsem se pustila do vybalování a smontování postele. Pak přistěhovali i Petra a najednou v kuchyni nebylo žádné místo. Všechno zastavěl svými krabicemi. Nechápu co v nich má. Zřejmě knížky a CD. Ostatně, kde sebereme poličku na 700 CD, to teda taky nevím. Už takhle jsme se místem na štíru a co hodinu se sami sebe ptáme, proč jsme proboha brali tenhle byt. Odpověd je jasná, protože je na Vinohrdech, ale i tak nám to vrtá hlavou.
Zatím jsme vybalili zhruba třetinu až polovinu věcí. Strkáme je kam se dá, kdepak nějaký systém. Třeba místní linka je zoufale malá a vůbec je na nic. Myslím, že by z ní vyšilovali i klidnější povahy než jsem já. Proto si pořídíme kredenc. Doufám, že co nejdřív, protože nádobí máme oproti původnímu předpokladu docela dost.
První potravina, která byla v naší nové lednici byla... kočičí konzerva. Petr přivezl Ludwiga rovnou se stehovákama, protože ho nechtěl nechávat v tom prázdném bytě. Prý tam zoufale mňoukal. Tady to nebylo o moc lepší a když jsme mu večer přivezli Damien, tak k tomu začal ještě syčet. Ale oni si na sebe rychle zvyknou.
A ráno jsem se probudili do zimy. Kotel se v noci vypnul. Na druhou stranu jsme měli krásně zasněžená okna. A kromě toho, že z kuchyně máme výhled na Prahu a Hradčany, tak z postele máme výhled na protější zasněženou střechu a hlavně(!) na oblohu. Což je pro mě nedocenitelná věc, protože jsem vyrůstala v přízemí s okny na ulici a jediné, co jsem mohla vidět, byla okna protějího domu. A taky je náš nový byt krásně světlý. Dokonce zvažuju nezavádět závěsy, ale to by asi bylo přece jen trochu přehnané. Venkoncem jsem spokojená, až na to, že je tu asi tak dvakrát víc osobních věcí než se sem vejde. Nějak jsme v tom zápalu hledání bytu zapomněli, že hledáme 2+1 a pronajali jsme si 1+1. Aspoň že je tu ta terasa k užívání.
Jen teda škoda, že dnes ráno zase nehřál kotel. Nějak nám zhasíná.

13.03.2006, 10:44:00 . . .