20.11.2007

20.9. - Tbilisi, odlet
v rubrice Gruzie, září 2007


Já jsem se vzbudila už v sedm a konečně jsem si došla na WC. Což byla docela úleva, bála jsem se letu s plným břichem. To zažívání je vůbec proradné, buď běhám na záchod co půl hodiny a nebo nejdu na záchod dva tři dny. Ani jedno nevyhovuje mým představám.
Vyfotili jsme poslední (nejlepší) dort a nasnídali jsme se. Zelenina a pak dort. Chléb přes noc pošel. Sbaleno jsme měli z večera a pro jistotu jsme k maršutkám vyrazili už v půl desáté. A ejhle, jedna jela ve tři čtvrtě na deset. Tak Petr ještě zaběhl pro Elgužu, který se s námi chtěl rozhodně rozloučit. Chvíli jsme postávali u maršutky, nechali jsme se spolu vyfotit a pak už jsme jeli.
Na nádraží ve Tbilisi nás chtěl ošidit šmejd v úschovně zavazdel. Dali jsme mu tam dvě zavazadla, co se vešla do skřínky (za 1 lari) a igelitku s nadobím, jenže on to všechno dal mimo a naúčtoval si 4,5 lari. Nesouhlasili jsme. Ukazoval na ceník (psaný samozřejmě gruzínsky) a opakoval 4,5. Hádali jsme tak dlouho, až povolil a řekl si o 2,5 lari. I tak si myslím, že nás natáhl o 0,5 lari. Vyrazili jsme na bazar. Vzali jsme dvě krabičky exportních Aster, které jsem omylem koupila včera, a Petr je bravurně vyměnil za Astry neexportní, které jsou mnohem autentičtější. Pak jsme bloumali bazarem, trochu jsme se hádali, protože jsem byla hladová, ale naštěstí jsme mezi oblečním potakali ženu, co tam chodila a prodávala malé chlebíky. Koupili jsme jeden. Byl teplý a skvělý. Snědli jsme ho za chůze a hned jsme se háněli po dalším, ale ona už byla mezitím kdo ví kde. Tak jsme zase chvíli bloumali až jsme potkali jinou paní, která prodávala chlebíky a kromě toho měla párky, sýr a vařené vajíčko. Servis. My jsme jen koupili dva chlebíky a šli jsme do parku. V parku byly všechny lavičky plně obsazné, ale povedlo se nám najít jednu, kde seděli jen dva lidé, tak jsme si k nim přisedli. Dojedli jsme mazací sýr a nutellu. Pak jsme vyrazili podle mapy velkou ulicí podél řeky. Cestou jsme potkali asi tři prodejce knih, ale Bídníky neměl nikdo.
V jednom hotelku (jménem Istanbul) jsem se zeptala kde je hotel Metechi. Pan recepční mluvil anglicky, byl velmi milý a ukázal nám na mapě, kde ten hotel je. Šli jsme správným směrem. Šli jsme dál pěšky. Na jednom mostě jsme si sedli na trubku, abychom si odpočinuli. Tři paní tam prodávaly nějaké věci, zřejmě rozprodávaly své věci a jedna z nich nás hned zmerčila, ptala se kde bydlíme a nabídla nám ubytování za 15 lari. Kdybychom neodlétali, tak bychom tam určitě šli bydlet, je to fakt levné. 2 pokoje za 15 lari. Prý. A není to žádný bordel jako má paní Nina o patro níž. Koupila jsem od ní dvě mističky. Ze SSSR. Šli jsme dál, k dalšímu mostu, přes řeku a do obchodu s dřevenými zvířátky. Koupili jsme jezevce a lasičku. Pak jsem Petra odtáhla do obchodního domu Populi, kde v obchodě s čajem prodávají čokoládky Café Tassé. Ještěže má Petr s sebou platební kartu. Pak jsme nasedli na metro a odjeli jsme do stanice s názvem 300 něco. Otamtud jsme šli k hotelu Mecheti a od hotelu k další zastávce metra. A mezitím musí být někde obchod s džbány. A byl. Měli demižony, soudky a různé další skleněné nádoby na víno, ale džbány ne. Nic. Cítili jsme se podvedení.
Celí utrmácení jsme došli k řece a našli tak část Tbilisi, kde jsou restaurace pro turisty se stoly venku a je to tam takové celé uhlazené. V kapse jsme měli poslední 4 lari. Protože se nám už nachyloval čas, tak jsme vyrazili ostrým krokem po Rustaveliho třídě k opeře a cestou jsme hledali podchod, ve kterém měli krásnou dětskou mapu Gruzie. Našli jsme ji, ale chtěli za ni 2 lari, což se nám zdálo zbytečně mnoho. Pokračovali jsem dál, protože jsme ještě hledali obchod, kde si Petr druhý den v Gruzii koupil hodinky. Hodinkám totiž během cesty odpadlo štelovátko ručiček a Petr chtěl vrátit peníze nebo je aspoň vyměnit za nové. Ale vzhledem k tomu, že je kupoval v jedné pouliční trafice a stejné tam už neměli, tak to vzdal. Tak jsme aspoň koupili baklavu do Prahy. Taky jsme zjistili, že ve Tbiliském McDonald's se nedá platit kartou. Musím vyzjistit, zda to v Praze jde. Šli jsme zase zpět k Náměstí Svobody a cestou jsme se najedli v baru 18steps. Byli jsme tam jediní zákazníci, ale dalo se platit kartou a to bylo důležité. Ostatne nalákal nás tam poutač na české pivo Zubr. Objednali jsme si sibiřské pelmeně napůl v domění, že jsou to chinkali. Nebyly. Servírka na nás sice koukala trochu divně, že chceme jídlo pro jednoho napůl, ale rozdělila nám to. A my byli překvapení, že jsme dostali něco trochu jiného než jsme čekali, ale dobré to bylo velmi. Pak jsme ještě koupili tu dětskou mapu a mohli jsme jít do gruzínské pobočky Člověka v tísni.
Pavel na nás už čekal. Dostali jsme meloun a hodinu a půl jsme si povídali a pozorovali štěně, kterého se Pavel ujal na ulici. Ještě nám ukázal byt, ve kterém bydlí a už jsme běželi na metro a jeli na nádraží. Do deseti večer jsme si totiž museli vyzvednout batohy z úschovny. Z nádraží jsme jeli na letiště taxíkem za běžnou cenu, 25 lari. 25 lari jsme měli schovaných právě ne tohle, jinak se na letiště dostat neumíme. Kromě těchto peněz nám zbylo jen 1,5 lari, které jsme už neutratili.
Na letišti už nebyl na programu žádný let. Až jeden do Rigy ve 3:50 a ten náš ve 3:55 do Mnichova. Půl jedenácté večer a před námi 6 hodin čekání. Prospala jsem to na lavičce. Petr byl hrdinně vzhůru. Za chceck-inem v duty free shopu neprodávali pivo Kazbegi. Ani ve skle, ani v plechovce. V letadle jsme dostali palačinku a pak jsme spali. V Mnichově jsme byli první zákazníci v obchodě Fine food. Otevírali v 6:30, což byl náš boarding time. Nakoupili jsme různé čokoládky a dobroty a pádili jsme k bráně. Byl tam bus už jen pro nás dva. Čekalo se ještě na jednoho člověka, ale ten nedorazil. Let do Prahy byl krátký a pošťuchovali jsme se jako děti. Bylo to veselé. Přistáli jsme kolem osmé ráno. Z Ryzuně jsme jeli MHD. Doma jsme se najedli a šli jsme na pár hodin spát. Výlet skončil.

20.11.2007, 16:37:00 . . .

13.11.2007

19.9. - Tel Avi
v rubrice Gruzie, září 2007


Vzbudila jsem se ještě před budíkem. Nějak se mi už nespalo tak dobře jako první noc. Bohatě jsme se nasnídali. Použili jsme své nové talířky a sýr, nutelu, rajčata, okurku a papriku. Tenhle systém plného stolu se mi děsně líbí, ale moc to nepodporuje systém počítání kalorií.
Vyrazili jsme čekat na maršutku. Postavili jsme se k silnici u parku, kde jsme včera a předevčírem viděli postávat lidi, zeptali jsme se postávajících na maršutku do Tel Avi a když jedna přijela, tak nás do ní strčili. Z Gurdžaani do Tel Avi to stálo 2 lari za každého. Zamířili jsme na bazar. Hledali jsme talířky, abychom mohli dokoupit "velké" talíře do našeho servisu se zeleným ovocným vzorem. Jenže ten mají málokde, je to zjevně ten nejlevnější a nejšuntovější servis. A když už ho někde mají, tak mají jen malé a hluboké talíře, velké nemají. V jednom obchodě nás zajal prodavač, když jsme řekli, že jsme turisti, tak hned, že pojedeme k němu, že má tamhle za rohem auto. Nebýt toho, že zítra podlétáme, rádi bychom se k němu domů podívali. Takhle jsme s díky odmítli a zdrhli.
V jednom obchodě jsme si koupili kousek dortu. Takový čtverec, kostka tak 8x8 cm. Slečna prodavačka se ptala kolik jich bude, aby věděla, jak velkou krabici nám má dát, ale jeden osamělý kousek nám dala do sáčku. Olizovali jsme se až za ušima. Několik vrstev tenkého těsta, křehké a nadýchané, proložené lahodným jemným krémem. Stál asi 0,5 lari.
Na trhu jsme koupili koření, zase jen po čuchu. Kdo ví co to je, ale je to nějaká sušená bylinka, prý na maso. A pak jsme vyrazili do města. Našli jsme poštu, internet a hrad. Chtěli jsme jít do hradu, ale byla tam škola či co, rozhodně tam bylo hódně školáků. U brány do hradu seděly dvě prodavačky sladkostí a dítka u nich radostně nakupovala. Jak výchovné. Mléko kdyby prodávaly! Objevili jsme náhodou turistické informace. Byly velmi chytře umístěné. Velká šipka mířila k domu, v jehož přízemí byl obchod se suvenýry a v prvním patře byly informace. Samozřejmě člověk nejprve zavítal do obchodu, protože nebylo snadné rozpoznat, že informace jsou až v prvním patře. Ovšem suvenýry tam měli odporné. V infu nám řekli, že plán města, který jsme chtěli, si můžeme koupit v obchodě v přízemí. Jak výchovné. Tak jsme si u nich aspoň vzali mapu Gruzie v AJ a mapu oblasti Kachati v gruzínštině. Pak jsme šli hledat jídlo. Našli jsme pěkný malý kostelík a kousek od něj i restauraci. Byli jsme tam vlastně jediní hosti. Sasisi neměli, tak pořád nevím co je to za jídlo. Dali jsme si 10 kusů chinkali a konečně jsme si je vychutnali. Lahůdka! Napsali jsme pohledy a po obědě je poslali. Paní na poště na pohledy nalepila po třech známkách, vzala si peníze a pohledy nám vrátila. Že je máme hodit do takové fakt podezřelé krabice, která stála před pultem. Nepochopila jsem to. Ale zase vůbec nehledala v papírech, protože věděla, jaké známky nám má nalepit. Stejně je zajímavé, že v Jerevanu stál pohled do ČR 260 dram a tady 15 lari (cca 15 a 30 kč).
Pak jsme zašli do prodejny Magti (mobilní operátor), zjistit kolik máme kredit. Byla tam děsivá fronta, ale probojovali jsme se k člověku, který nám řekl, že musíme zavolat na 444 a pak nám přijde smska. Máme kredit 8 lari a nějaké drobné. Zítra odjíždíme, takže je nám to k ničemu. Cestou zpět k nádraží jsme našli obchoďák Lambi, který nám doporučila info-slečna, že tam mají víno. Skutečně tam měli Saperavi, několik různých druhů. Koupili jsme dvě lahve za 28 lari. Docela drahota. Taky jsme cestou na nádraží koupili půl litru vodky a 12 lžiček. 12 lžiček za 4 lari, no nekup to. A pak už jsme byli celí utahaní, takže jsme koupili 6 dortů do krabičky (po dvou od tří druhů) a 1 jako kremroli. Vyhlédli jsme si naprosto náhodně maršutku a šli jsme se zeptat, odkud jede maršutka do Gurdžaani. A ona tam jela zrovna ta ona a jela za 5 minut. Větší štěstí jsme si snad přát nemohli.
V Gurdžaani jsme uložili velký nákup do pokoje a vyrazili jsme na další nákup. Koupili jsme vodu a pivo a fantu, colu, sprite (ty kvůli lahvičkám), noviny (na balení talířků) a cigarety. Cigarety už zavíraly, ale ještě narychlo se tam nakupovalo. Petr mne ponoukl, spěchal na mě on i prodavač a v důsledku toho jsem koupila čtyři krabičky úplně jiných cigaret než jsem chtěla. A ke všemu byly hrozně drahé. Vztekala jsem se ještě na pokoji.
Zašla jsem za Elgužou, zjistit, co sprcha. Řekl, že sprcha bude a skutečně za 10 minut přišel celý udýchaný, že s ním Petr musí pro svolení k řediteli. Ředitel milostivě kývl a my se šli umýt. Elgužovi jsme byli skutečně vděční, nemyli jsme se od něděle a on se domluvil s nějakým člověkem v domě, kde probíhají bahenní lázně, ten se domluvil zase s někým a stejně se pak muselo za ředitelem. Zdálo se, že se Elguža za tenhle proces stydí, ale my byly vděční a čistí. Po čtyřech dnech to bodne, i když už se nepotím zdaleka tolik jako na začátku. Dokonce nám ráno a večer už bývá zima. Po sprše jsme snědli první dort. Mňamka. Petr prohlásil, že je dobře, že jsme dorty neobjevili dřív.
Pak jsme šli na procházku s Elgužou. Ukázal nám bahno, kterým se tu léčí, studánku se zdravou vodou a pak nás odtáhl k památníku Otec Soldát. Říkal, že si musíme koupit film Otec Soldát. Taky, že mu ve válce padli 3 bratři. A ptal se jestli může být kmotrem našeho dítěte, tak to jsem řekla, že ne. To považuju za dost osobní a důležitou věc a pokud to budeme podnikat, tak bych byla radši, kdyby to dělal někdo bližší než náhodný známý z Řecka. Nahlas jsem ovšem řekla, že bude křtít moje máma. Pak nám říkal, že v Gruzii si při svatbě musí ženich do kostela přivést z jejího domu. A pak už jsme se rozloučili a my jsme šli spát.

13.11.2007, 17:12:00 . . .

11.11.2007

18.9.- Gurdžaani - bazar, pohledy, procházka městem
v rubrice Gruzie, září 2007


Vzbudila jsem se už v osm, po krásně prospané noci. V devět hodin v ředitelně nikdo nebyl. Ale už ve čtvrt na deset se začali slézat. Pan ředitel bez stolu vůbec nevypadá tak důstojně. Má panděro a plandající džíny. Už vypadá jen jako starý páprda s panskými manýry.
vyrazili jsme do měta. Bazar jsme našli celkem brzo, ale usnesli jsme se, že je ještě příliš brzy. Našli jsme poštu a koupili pohledy. Nebylo to TAK vtipné jako v Bordžomi, ale i tak měli jen sovětské pohledy z roku 76 a paní nám je tahala ze stojánku. Na chvíli jsem ji zmátla, kdyz jí jeden pohled nešel vyndat. Otočila se pro pravítko, čehož jsem využila, natočila stojánek k sobě a začala jsem lovit pohled. Ona se mezitím vrátila s pravítkem a začala šťourat pohled na místě kde byl, než odešla. To už k ní ale byla natočená prázdná přihrádka. Vvůbec si toho nevšimla a snaživě šťourala v prázdné přihrádce. Radši jsem jí zas vrátila mou přihrádku s povytaženým pohledem. Jiné než vystavené pohledy neměla, prý jsou v kase a ta je "zakryta". Ale když přijdeme později, tak nám pohledy ukáže. Pak jsme si udělali procházku mimo centrum města. Našli jsme strom s granátovými jablky a taky strom s fíky. Čerstvý fík přímo ze stromu má samozřejmě naprosto specifickou chuť. Petr si vyfotil oslíka.
Vydali jsme se na bazar. Chtěli jsme nakoupit nějaké nádobí, ale nebylo jisté, jestli ho budou mít. V jednom obchodě jsme zahlédli talíře se zeleným ovocným vzorem. Ještě 2x jsme kolem obchodu prošli, odmítli jsme několik nabídek na koupi kusu prasete (vážně si prodavači myslí, že jsme schopní v hotelu uvařit kilo prasete?) a rozhodli se koupit talířky. Měli 6 hlubokých (á 1 lari), 2 mělké (á 1 lari) a malé (á 70 tetri). Vzali jsme je všechny. Ovšem ty velké mělké a malé se velikostí až tak moc neliší. Protože byly těžké, tak jsme zašli domů, tam jsme se chvíli natáhli a usnuli jsme na 4 hodiny.
Po probuzení jsme zašli znovu na poštu. Paní pro nás skutečně měla přichystanou sovětskou sadu pohledů Krásy Gruzie nebo tak nějak. Vybrali jsme si dva, paní se tvářila trochu dotčeně, že jsme jich nechtěli víc. Chtěli jsme navíc pohled sanatoria, ale kasa už byla zase zamčená a když přijdeme zítra... Kromě koupě pohledů jsme pohledy taky posílali. 5 pohledů za 12,5 lari. Paní si vzala peníze a pak naše pohledy shrnula do složky Krásy Gruzie, ale zarazila se včas a neuklidila je do trezoru. Doufáme, že je fakt pošle.
Pak jsme na bazaru našli obchod, kde měli další malé talířky se zeleným ovocným vzorem. Dokoupili jsme dva. Taky jsme koupili zeleninu. Chtěli jsme 2 rajčata, prodavačka si myslela, že chceme dvě kila rajčat a začala nám nakládat do tašky. Petr byl akční, tašku si od ní vyžádal a naskládal do ní 2 rajčata, 4 papriky a 1 okurku. Paní prodavačka z nás byla dost vyjevená, ani to nevážila a řekla si o 50 tetri. Na bazaru jsme potkali jakousi žlutou limonádu, řádně zavíčkovanou a s nálepkou. Vypadala úplně normálně, jen byla natočená do lahve Coca-cola. Ještě jsme asi za 1 lari koupili meloun a šli jsme se najíst do podniku, který vypadal jako jídelna. Venku jsme si v gruzínštině přečetli, co všechno mají (asi 8 jídel) a vešli jsme dovnitř.
Tam na nás začal hulákat chlapík, který tam už seděl, "ara, ara!", tak jsme se otočili k odchodu. Ale nakonec se ukázalo, že je všechno v pořádku, chlapík se nám hrozně omlouval, ovšem gruzínsky, a pak odešel. Za co se omlouval, jsme nepochopili. Dali jsme si kebabi a charči, které chutnalo asi jako ostri, ale s rýží. Bylo to vcelku dobré a levné. Pak jsme koupili malinko bonbonů na váhu, odnesli jsme domů meloun a šli se projít parkem sanatoria, dokud je ještě světlo. Večer už je chladno a museli jsme si vzít mikinu. Našli jsme bublající bahno. Po procházce jsme si na pokoji rozkrojili meloun. Nebyl skoro vůbec sladký. A to vypadal tak pěkně i dobře zněl. Ostatně zralý byl, jen nebyl sladký. Po chvíli zaťukal "Řek" Elguža. Schválil nám cestu do Tel Avi, vysvětlil nám, jak se dostal do Řecka (manželka řekyně), řekl, že si tu léčí páteř, měl něco s obratli a platí za léčbu v sanatoriu 300 lari na 10 dní. Přinesl nám krásné granátové jablko a slíbil nám, že nám možná zítra zařídí sprchu. Přímo v budově sanatoria sprcha vůbec není, protože pacienti chodí na bahenní léčbu, po které se sprchují.
Po jeho odchodu jsme zkoušeli jíst to granátové jablko, ale bylo moc kyselé.

11.11.2007, 16:51:00 . . .

1.11.2007

17.9. vlak, Tbilisi, Gurdžaani
v rubrice Gruzie, září 2007


Spaní ve vlaku bylo prima. Postele pohodlné. Jen děsná kosa, ale tomu naštěstí pomohl spacák. Litovala jsem lidi, kteří spali jen pod přidělenou dekou (za kterou se platilo 5 lari). Bohužel v půl jedné dostal Petr průjem (zřejmě v duchu stálého udržování průjmu ve dvojici a střídání se), takže jsme si prohodili postele, já jsem vylezla nahoru a spala jsem pokojně dál. V šest přišli arménští celníci. Odvedli si Petra i pasama. Chvíli po jeho odchodu si vlak odfoukl a já už v se v duchu připravovala, jak budu dělat hysterku, když odjedeme bez něj a jak nezaplatíme ani tetri za jeho odvoz k vlaku a jak budu ječet na celníky. Díkybohu k ničemu takovému nedošlo, Petr se v pořádku vrátil a vlak se mohl na další čtyři hodiny posunout na gruzínské hranice. Vzali nám pasy, Petra nechali. A pak jsme čekali a čekali. Ve vlaku zamkli záchod, tak jsme museli ven do děsivě posrané budky. Šli jsme radši do křovíčka. Ve svém medvídkovém pyžamu jsem samozřejmě budila pozornost. Po návratu do kupé jsem ležela na horní posteli, opřená o okno a pozorovala jsem co se děje na nádraží. Nedělo se nic, jen se tam toulalo malé kotě. Pozorovala jsem ho. Šel kolem nějaký oficír, ukázal na kotě a něco řekl. Myslela jsem, že říká cosi o kotěcí roztomilosti nebo tak, takže jsem kývla. A on vzal kotě a podal mi ho do okna. To jsem koukala. Chvíli jsem kotě měla na jedné dlani a druhou rukou jsem ho hladila, ale pak jsem ho nechala skočit zpět na nástupiště. Uklízečka, která zrovna vytírala nádražní kancelář, soucitně zvolala "taková výška!", protože okno vlaku bylo určitě dva mětry vysoko. Ale kotě to zvládlo a zdálo se být v pořádku. Ono taky, co já s ním? Oficír šel pak kolem a uhodil na uklízečku, že mi kotě sebrala a ona se bránila "ja nět, on uskočil!". Pak mi to samé kotě nabízeli ještě nádražáci, kteří se tam potloukali, ale odmítla jsem. Možná si myseli, že mi uteklo nebo co, že jsem ho nedokázala udržet. Každopádně jsem ho nechtěla.
Do Tbilisi jsme dojeli v půl jedenácté. A to jsme tam měli být mezi devátou až desátou. Petr měl teplotu, tak jsem ho nechala sedět v rozlehlé čekárně a vyrazila jsem na výzkumy. Šla jsem zjistit kolik stojí úschovna, tam jsem se dozvěděla, že je to lari za zavazdlo, které se vejde do do skřínky a 2 lari za velké, které se tam nevejde. Pak jsem šla najít maršutku do Gurdžaani. Hledání maršutek bývá zajímavé. Člověk se prostě musí ptát lidí, kteří vypadají, že by to mohli vědět. Často to nevědí a když jsou ochotní, tak mě aspoň pošlou za někým, kdo by to mohl vědět. Nakonec jsem zjistila, že maršutka pojede v jednu. Nebo ve dvě. Nahlásila jsem Petrovi, jak se situace má a on mě vyslal prozkoumat okolí, zda tam náhodou není nějaký bazar. A byl. Ohromný, krytý bazar plný stánků a lidí. A mají tam snad všechno. Sekce ovoce, zeleniny, sladkostí. Hygiena, alkohol, cigarety, maso, oblečení, nádobí. Dokonce i obyčejné nádobí, jinak totiž nejčastěji potkáváme Luminarc a modro-zlaté nebo růžovo-zlaté nádobí. Cestou zpět na nádraží jsem koupila banány, prý jsou dobré na průjem. Sýr nebo salám jsme si jíst ještě netroufli. Do maršutky jsme si pro jistotu nastoupili už ve tři čtvrtě na jednu. Maršutka ale nakonec jela až ve dvě. Tak jsme pozorovali ponádražní (podle vzoru pouliční, ale na nádraží) prodejkyně. Chodily kolem maršutek a vyvolávaly a nabízely. Zmrzliny, banány, jehly (v naší maršutce si jedna paní jehly koupila), hřebeny, sušenky. Leccos. A pořád se vracely. Říkala jsem si, že u nás by to možná mělo taky úspěch, hlavně myslím, že jídlo a pití by se uchytilo.
Očekávala jsem, že nás maršutka vyhodí na hlavním maršutkovém nádraží či stanovišti, které je v každém městě a maršutky tam většinou staví. Řidič ale kolem takového stanoviště maršutek jen projel, takže když začaly vystupovat dvě ženské, tak jsme se k nim radostně přidali. V nejbližším obchodě jsme se zeptali na komnatu a laxně vyhlížející dědci nás poslali do místního hotelu. Zjevně nejsme turisté, kteří přespávají u lidí doma. Hotel stál na strmém kopci, tak jsme se k němu vyšplhali a zjistili, že chtějí 70 lari za noc. Naše finance se tenčí, měli jsme představu, že budeme platit tak 30 lari za noc. Takže jsme se sebrali a šli zase pryč. Kousek od hotelu postávaly dvě ženské, které si nás zvědavě prohlížely už při našem příchodu, tak jsme zamířili k nim a zeptali se, jestli nevědí o nějakém levnějším bydlení. Začaly dumat a vymyslely, že bychom mohli bydlet v sanatoriu. Chvíli jsme si povídali, mezitím za námi přiběhl recepční z hotelu a vysvětlil nám, že cenu nám říkal v lari. Asi si myslel, že jsme to odmítli jako cenu v eurech či co. Řekli jsme, že to víme, ale i tak je to pro nás drahé. Odběhl a vrátil se s tím, že by nám mohl dát pokoj za 50 lari. I to bylo moc. Jedna z ženských mezitím zařídila, že budeme moci bydlet v sanatoriu. Za 20 lari na den. Odchytla nám auto, které nás tam dovezlo a řekla nám, ať zajdeme za ředitelem a odkážeme se na ni.
Najít ředitelnu nebyl snadný úkol, ale nakonec se podařilo. Pan ředitel byl velmi důležitý a přísný. Tvářil se jako bychom byli na koberečku a jako bychom mu jen přidělávali práci. Vzdychl a zeptal se jestli jsme muž a žena. Pak jestli na to máme dokumenty. Petr na oboje kývl. Pak se ptal, jestli jsme neorganizovaní turisti. Jestli si chodíme kam chceme. Jak jsme přijeli, proč jsme přijeli a jak dlouho chceme zůstat. Pak se ještě jednou zeptal jestli jsme manželé, zatvářil se co nejpřísněji a vyžádal si pasy. Nadiktoval paní sekretářce naše jména a řekl, že platit budeme zítra ráno, přesně v devět v jeho kanceláři. Přesně v devět. Dostali jsme pokoj hned vedle ředitelny. Sice nemá kliku, ale klíče jsme dostali a zamknout se dá. Hned za námi přišel jeden pacient a začal si s námi povídat. Prý je z Bakuriani, teď ale bydlí v Řecku a jmenuje se Elguža. Evidentně si chce povídat, ale nemáme moc o čem.
Vyrazili jsem na večeři. Moc restaurací tu není. V jedné, kam jsme zašli, nám hostinský řekl, že je mu líto, ale "vojini dali zakaz". Já jsem si myslela, ze mají zakázku od vojáků, Petr si myslel, že jim vojáci zakázali vařit. Posléze našel ve slovníku, že zakaz je skutečně zakázka. ve druhé restuaraci nám nabídli chinkali (pelmeně) a chačapuri. Chtěli jsme chinkali, ale ukázalo se, že je vlastně už nemají. Tak jsme šli do třetí restaurace a tam už nám nabídli jídlo bez problémů. Dali jsem si šašlik, salát a pelmeni. Paní se ptala, kolik pelmeni chceme. Protože jsem si pamatovala z Achalciche jak jsou velké, řekla jsem, že chceme tak 2-3. Vykulila oči a řekla, že se jich vaří 10 nebo 12 nebo 14 nebo tak. Ptali jsme se jak jsou velké. A ona, že jsou malé, že kdyby to bylo chinkali, tak ty jsou velké, ale pelmeni jsou malé. Tak jsme teda řekli, že 10. Získali jsme tím dojem, ze chinkali a pelmeně jsou různá jídla, i když podobná. Ale ona pak přinesla na talíři 10 obřích těstovin. Myslím, že to přece jen byli chinkali. Předtím už jsme snědli salát a šašlik s chlebem, takže jsme byli vlastne už najedení. Na druhou stranu víme, že chinkali jsou moc dobré, takže jsme se pokusili je sežrat tak jako tak. Já hrdinně snědla 4 kousky, Petr 2. Taky jsme si dali půl litru vína. Měla jsem na něj hroznou chuť, když už jsme v tom vinařském kraji. Ale bylo to zjevně domácí víno, nebylo jisté jestli je to bílé nebo červené víno a bylo fakt hnusné. I tak jsem vypila jsem celé dvě skleničky. Odhodlání bylo silné. Celí přecpaní jsme se odkulili do santoria a šli spát. Bez sprchy.

1.11.2007, 14:02:00 . . .

31.10.2007

16.9. - Neděle v Jerevanu
v rubrice Gruzie, září 2007


Ráno kolem deváté mě vzbudily hlasy z terasy, tak jsem vyrazila do sprchy a sbalit si. Uvolnili jsme pokoj, zaplatili jsme a domluvili jsme se, kdy si batohy přijdeme vyzvednout. Maršutkou č. 73 jsme úspěšně dojeli do zoo, ale aquapark byl ještě dál. Museli jsme pěšky asi 1 km podél dálnice. Nebylo to milé. Ale pak jsme ho konečně našli! Měli jsme velkou radost, kterou nám ale zkalila cena vstupného. 4000 dram. Tolik pěněz jsme už neměli, vyměnili jsme si jen část pěněz a další už jsem měnit nechtěli, vždyť večer odjíždíme. Mohli bychom zaplatiti kartou, ale truhlíci na karty nebyli zařízení. Tak zase zpět podél dálnice a šli jsme do zoo. Zoo byl fakt zážitek. Prodávali tam takové pečivo, kroužky, na krmení zvířet. Všech. A zvířata to žrala. Většina zvířat měla neskutečně malý kotec, třeba lev, který měřil zhruba 180 cm, měl klec 2x2 metry. Celou zoo protékala jedna řeka a dodávala vodu nejdřív hrochům, potom kachnám, pak slonům a nakonec medvědům. Bylo nám jich hrozně líto. Za hodinu jsme prošli celou zoo a vyrazili jsme znovu do centra. Přeběhli jsme dálnici a zrovna tam přibržďoval trolejbus, tak jsme do něj nastoupili. Peníze nechtěl, platí se až při výstupu, což nás stále mate a taky často nevíme kolik budeme při výstupu platit. Cesta trolejbusem se nám líbila, byla taková poklidná, pomalá. Povedlo se nám vystoupit úplně v centru, takže jsme šli do muzea Arama. Ale měli zavřeno. V neděli! Tak jsme si aspoň prohlédli park, který sloužil jako prodejní galerie. Měli tam úžasné množství obrazů, různé styly, barvy, motivy. Desítky, možná i stovky. Vybrali bychom si určite a cena byla vcelku mírná, 100 dolarů za obraz. Samozřejmě jak který. Zamířili jsem k hotelu.
Koupili jsme si chačapuri na cestu a dráťěnou koupli a hurá na metro. V kapse jsme měli odpočívaných 80 dram na metro a 600 dram na vodu a jinak jsme skoro všechny peníze utratili. Ovšem u metra byl blešák, tam se musíme podívat. Prodávají spoustu blbostí, mimo jiné i sčot! nikdy by mě nenapadlo kupovat sčot, ale tady ho prodávají. Za kolik? Za 500 dram, sovětský! Hm, tolik už nemáme. Tak nic. Daj 300 a vem si ho! Jenže on byl plastový, já bych radši dřevěný a krome toho podle načich výpočtů máme jen 290 dram. Pokračujeme a vidíme, že tamhle na stole mají sčoty tři a jeden dřevený! Kolik za něj? 500 dram. Přepočítáváme své inance a zjišťujeme, že máme 300 dram. Je nám lít, máme jen 300. To nevadí, přijdete zítra a doplatíte. Bohužel, dnes odjíždíme a víc peněz nemáme. Nu co, tak si ho vemte, který chcete? A je náš! Juchů! Raduji se celou cestu k hotelu. Je krásný, pravda ani prodejce na něm neumí počítat, ale koho to trápí.
Vyzvedli jsme si batohy a u nádraží jsme koupili 5,5 litrů vody za 500 dram. Zbývá ná posledních 100 dram, za ty koupím dva chleby, protože mám pořád žaludek trochu na vodě a lepší ho moc neprovokovat. A tím jsme utratili úplně všechny arménské peníze. Hezky nám to vyšlo.
Vodu z kanystru jsem rozlili do menších lahví a můžeme jet. V kupé jsme sami. Původně jsme se báli, že někdo přistoupí, ale naštěstí ne. Koukáme s okna na ubíhající krajinu, vidíme pole paprik a taky lány sušících se paprik. Suší je na plachtách, na zemi nebo na střeše. Zpíváme si.

31.10.2007, 16:42:00 . . .

29.10.2007

15.9. - Jerevan - procházka městem, odjezd
v rubrice Gruzie, září 2007


Ráno jsme se vyvalovali v posteli a chystali se na odchod, když nám do pokoje přišla uklízečka. Tvářili jsme se, že jsem ji neviděli a ona urychleně odešla. Sbalili jsme se a přestěhovali jsme se do hotelu u nádraží. Dostali jsme růžový pokoj s motýlky. V pokoji jsme si nechali batohy a šli jsme. Těsně před odchodem jsme potkali Ira, který se právě ubytovával a vyprávěl nám děsivou historku s vlakem z Tbilisi do Jerevanu a vízem do Amrénie za 70 dolarů. A pak jsme už vyrazili hledat opraváře fotoaparátů. Chodili jsme tam a zpátky, ptali jsme se, ukazovali nám různé směry, kde by možná nějaký opravář mohl být, poslali nás k opraváři mobilních telfonů, že je hrozně šikovný, ale ten nám nepomohl. Už jsme to vzdávali, ale zeptala jsem se takového staršího pána, který mi rovnou chtěl ukázat, kudy k mešitě (neměli jsme tušení, že je tam nějaká měšita), ale když vyslechl celou otázku, tak se usmál, že prý se všichni ptají na mešitu, a poslal nás za roh. A tam, skutečně, nám paní prodavačka potvrdila, že tam mají mástera foťáků. Ale je na víkend pryč. Inu sobota, odjel na chatu. Hořce jsem plakala. Tak jsme si šli aspoň koupit lístky na vlak do Tbilisi. Zaujalo nás, že na sobotu prodával lístky pán u jedné přepážky a prý za 7500 dram, zatímco na neděli je prodávala slečna o dvě okénka dál. Nabídla nám kupé Lux za 11 000 nebo běžné kupé za 5900. Nerozmýšleli jsme se moc a vzali jsme běžné kupé. V kupé Lux bychom byli sami dva, v běžném spí 4 lidé, to zvládenem. Řekla, že nám dá dobrá místa. Takovým zvláštním způsobem ustříhla lístky na vlak a konečně jsme mohli vyrazit do města. Jeli jsem metrem na náměstí republiky.
Zašli jsme do národní galerie. 5 pater, každé věnované něčemu jinému. Jedno patro pro ruské malíře, dvě patra pro arménské malíře, jedno patro pro cizí malíře, jedna speciální výstava obrazů moře, jedno patro pro kasu a předražené ošklivé suvenýry. A kromě toho tam měli začarované schody.
Pak jsme si prohlédli v obchodě se suvenýry ozdobnou kouli z drátu, kterou chci jako vánožní ozodobu, koupili si nějaké chačapuri a zamířili k opeře. Chtěli jsme si koupit lístek na operu, ale nejdřív jsem nemohli najít kasu a pak jsme nemohli najít, co vlastně dávají. Dávali balet, tak jsme usoudili, že to vidět nechceme. Od opery jsme podle mapy vyrazili k eskalátorům. To je kaskáda eskalátorů do velikého kopce. Nahoře je památník obnovené Arménie. Jsou tam takové terasy a zahrádky a schody a uvnitř těch terásek, pod nimi, skutečně vedou eskalátory. Takže človek může vyjet až nahoru k pomníku a nemusí vůbec chodit po schodech pěšky. Tedy... mohl by, kdyby mezi pomníkem a schody nebyla ohromná, vybagrovaná, nedostavěná díra. Zajímavé. Každopádně se k pomníku dá dojít pěšky kolem staveniště, takže jsme tam vylezli a pokochali se výhledem na město. Pak jsme zamířili do lunaparku. Prodávali tam 0,5 litru vody za 200 dram. Zloději. Za to se dá běžně koupit coca cola nebo 1,5 litru vody. Povozili jsme se na různých atrakcích, nejlepší asi bylo Tornádo a pak odstředivka. Na ruské kolo, které mělo jednotlivé kabinky ze zátek Fanty, Coly a Sprite jsme nešli, ale aspoň jsme si ho vyfotili. Pak jsme došli k soše Matka Arménie, u jejíchž nohou byla výstava vojenského vybavení. Děla, letadla a tanky. Pak už se stmívalo, takže jsme se vydali zpět do města a začali jsme hledat, kde se najíme. Našli jsem jednu takovou lidovou jídelnu, kde nabízeli lahmadžuny, ale my jsme si dali jídlo, kterému servírka říkala nějak jako "azerbajdžánské chačapuri". Čekali jsme na to hrozně dlouho, dobrých 20 minut. Pak nám to konečně přinesli a bylo to moc dobré. Trochu moc slané kvůli sýtu, ale i tak dobré. Jenže jsem nesnědla ani třetinu a už jsem nemhola, byla jsem najedená. Po chvíli jsem dostala děsivé křeče břicha. Svíjela jsem se asi půl hodiny na záchodě a když jsem vylezla, tak jsem prý byla úplně bílá. Chodit jsem mohla jen ploužením. Zkusila jsem dojít na metro, ale bylo to marné, museli jsme se vrátit do té jídelny, kde jsem si ještě poseděla na záchodě. Nakonec jsme se domů doploužili, ale proklínala jsem Ercefuryl, že nezabral a colu na zklidnění mi musel koupit Petr. Já jsem byla přesvědčená, že než dojdu k hotelu tak se podělám a umřu.

29.10.2007, 16:09:00 . . .

27.10.2007

14.9.- Jerevan - ubytování
v rubrice Gruzie, září 2007


Ráno ve smradlavém domě bylo krušné. Petr se asi od tří v noci převaloval, chodil na záchod a v šest jsem ho přesvědčila, že se mu uleví, když se vyzvrací. ulevilo se mu jen trošku. Rozhodli jsme se, že odjedeme co nejdřív, abychom si mohli dojít na nějaký normální, splachovací, nepáchnoucí, čistý záchod. Oznámili jsme Mercedes, že Petrovi není dobře a proto odjedeme co nejdřív. Vykulila oči. "Proč byste odjížděli a někde platili za toaletu, když tady jednu máte? Úplně zdarma!". Řekli jsme, že chceme jet do Jerevanu a proto musíme spěchat. Snídani jsme nechtěli, prohlásili jsme, že vůbec nesnídáme. Petrovi bylo beztak špatně a já jsem se bála, že bych pak potřebovala nutně na velkou a takovou věc jsem odmítla na tomto záchodě dělat. Dostali jsem tedy aspoň homeopatický mátový čaj, ten nám jistě neuškodí. Maršutka do Gjumri jela v děvět, Mercedes nás k ní doporovdila, protože my bychom jistě nenašli, kde staví. Přestože hlavní nával školáků už měl být pryř, maršutka se brzy zaplnila mladými slečnami, které byly jak přes kopírák. Elegantně oblečené, kabelka, tmavé vlasy, ofina, vlasy vpředu sesekané, výrazně tmavě namalované oči a lehce skobovitý nos. Fascinuje mě kontrast mezi tím jak se slečny oblékají a okolím. Maršutka je ošoupaná, osezená, prostě stará dodávka, silnice jsou prašné a všechno je takové zaprášené a špinavé. A do toho elegantně oblečené slečny s kabelkou a botami na podpatcích. Taky mě zaujalo, že při nástupu do maršutky svou kabelku podají prostě jedné ženské, která sedí, samy stojí v maršutce ohnuté nebo sedí na sedátku ve dvou a při výstupu si kabelku zase vyzvednou.
V Gjumri jsem Petra posadila na lavičku, koupila colu a domluvila jsem taxíka. Zkoušela jsem smlouvat, ale jediná odpověd byla "Tohle je TAXI", a jestli chci jet levněji, tak mám jít na maršutku. Maršutka stála 1500 dram na člověka, taxi 2000 dram. Maršutkou jsme ale jet nechtěli kvůli tomu, že není nejpohodlnější a hlavně na ni byl děsný nával. Tak jsme si nastoupili a nic se nedělo. Taxikář venku kouřil s ostatními taxikáři a netvářil se, že by nastupoval. Až když přišla ještě jedna slečna, která nasedla k nám do taxíku a rázně křikla na řidiče, tak se uvolil, nasedl a mohli jsme jet. Petr byl zesláblý, tak cestou spal, já jsem pozorovala okolí. Arménie je skutečně prázdná, rovná a holá. Je vidět široko daleko a jen v dálce jsou nějaké hory. Gruzii se moc nepodobá, ale i tak se mi líbí.
V Jerevanu jsme chtěli vysadit před levným hotelem. Vysadili nás před hotelem Shiraz. Za pokoj tam chtěli 30 000 dram, to se nám levné nezdálo. Vyrazili jsme do města, že najdeme jiný, levnejší hotel. Na nejbližším rohu jsme se zeptali kolemjdoucích, kde je tu levný hotel, načež ti nám ukázali Shiraz. Všechny ostatní, na které si vzpomněli, byly prý drahé. Tak jsme se vrátili, protože jestli neco nesnášíme, tak je to bloudění po městě a hledání hotelu. Svou roli samozřejmě hrálo i to, že Petr by si odpočinout a vyspat se. V hotelu nám protivná recepční řekla, že pokoje nemají. Byli jsme z toho zmatení, ale pak se ukázalo, že pokoje mají. Zřejmě jsme se jí nelíbili, protože jsme na ni mluvili anglicky. Za nerekonstruovaný pokoj bez snídaně nakonec chtěla 25 000 a platební karty nebrali. Holt zaplatíme v hotovosti, jen co vyměníme peníze. Ubytovali jsme se. Petr to rovnou zalomil, já jsem si hodinu schrupla a pak jsem vyrazila do světa. Na vizitce hotelu byla mapka, jak se dostat k nejbližšímu metru. Díky bohu za ni. Dostala jsem se díky ní k Náměstí Republiky, které mě naprosto oslnilo. Krásné, kulaté náměstí s budovami z hezkého barevného kamene. Protože jsem ale neměla tušení kde jsem, jakmile jsem zahlédla turistické suvenýry, zašla jsem tam a koupila mapu města. Za 3 500 dram, docela drahota. Ale já jsem byla úplně zoufalá a neměla jsem tušení, kde asi tak můžeme být. Ukázalo se, že bydlíme za rohem od centra města. Vyměnila jsem peníze a nakoupila nějaké dobroty. Třeba zmrzlinu nebo jednu porci mandarinkového komptu. Zaplatila jsem hotel a dostala zpět od protivné recepční petrův pas. Tak hnusné "plíz" už jsem dlouho neslyšela.
S Petrem jsme prozkoumali mapu a já jsem vyrazila najít vlakové nádraží a zjistit, kdy jede vlak do Tbilisi a kolik stojí. Cestou jsem ještě obešla další tři hotely, které jsme našli na mapě, ale všechny byly dražší než náš Shiraz. Když jsem fotila paní, která na rohu prodávala slunečnicová semínka, tak jsem si všimla v pozadí dvou takových kluků, kteří vypadali jako typičtí trevellers. Dodala jsem si odvahy a zeptala se jich, jestli umí anglicky a kde že bydlí. Byli to dva Švýcaři a byli velmi milí. Odvedli mě do svého hotelu, kde platí 5 000 na osobu za noc. Nádhera. Ptala jsem se jak takové bydlení našli. Hotel není vůbec nijak označený, není to vlastně vůbec hotel, jen prostě paní ve svém domě pronajímá 4 pokoje. Prý Lonely Planet. No vida, tak přece jen je k něčemu užitečný. My ho nemáme. S paní se domlouvám, že možná zítra přijdeme dva a přespíme aspoň jednu noc. Hotel je kousek od vlakového nádraží, takže rovnou zajdu na nádraží zjistit, jak to je s tím odjezdem. Za přepážkou sedí milý pán, který se se mnou domlouvá rusko-anglicky a vysvětluje mi, že vlak jede jednou za den a to večer. Od nádraží jsem jela k hotelu metrem, za 50 dram. Cestou k hotelu jsem koupila nějaké pohledy. S Petrem jsme se usnesli, že v Jerevanu strávíme ještě jeden den, aby si ho taky trochu užil. Večer už mu bylo tak dobře, že se mnou mohl jít do blízkého supermarketu, kde jsme si koupili další porce mandarinkového kompotu a balení toaletního papíru.
S tím papírem totiž... když jsme se v Praze balili, tak já jsem vzala jednu roli a navrhla jsem Petrovi, ať vezme taky jednu. A on, že ne, že v nejhorším koupíme cestou. Když jsme pak zjistili jaké mají v Gruzii struhadlo, rádi jsme používali náš měkkoučký. Jenže došel a tak jsme museli za těžké peníze koupit v Jerevanu dvě role. Petr se trochu cukal, ale mým argumentům se nemohl ubránit.
Pak jsme se vrátili na hotel a na recepci napsali pohledy. Měli tam totiž klavír a na ten hrála nějaká slečna. Tak jsem ji poslouchali a psali.Bylo to docela milé. A pak už jen sprcha a spát.

27.10.2007, 16:38:00 . . .

25.10.2007

13.9. - Muzeum města Gjumri a turecké hranice
v rubrice Gruzie, září 2007


Ráno bylo krušné, vstávat se mi nechtělo. A ještě jen kvůli tomu, abychom se setkali s nějakou Arménkou! Nakonec jsem se ale přece jen sbalila a chytili jsme taxíka na nádraží. Byli jsme tam v 9:05 ale nikde nikdo. Po chvíli přiběhla Anna, dcera Mercedes. Na podpadcích, udýchaná. Podivila se, jak máme velké batohy. Tím si mé sympatie nezískala. Myslela si snad, že cestujeme s příručním zavazadlem?? Kromě toho si při řeči šlapala hrozně na jazyk, takže jí nebylo rozumět ani anglicky, ani rusky. Rozčilovalo mě to celé už od začátku. Odvlekla nás k matce na bazar. Matka Mercedes tam prodávala sýr. Zaskakovala za sestru, která byla na 2 hodiny v nemocnici. Batohy jsme nechali v obchodě a vyrazili jsme s Annou do ulic. Měla nám ukázat místní nejlepší muzea, ale já jsem spíš potřebovala zajít na poštu poslat pohled a najít nějakého hodináře, který by byl ochoten vrtat do mého rozbitého foťáku. Upnula jsem se už asi před týdnem na myšlenku, že hodinář pracuje s jemnými přístroji a je schopen můj foťák opravit. Na poštu nás Anna zavedla, hodináře jsme nenašli, ale zavedla nás ke svému učiteli ruštiny. Že prý je master opravátor. Bohužel ale nebyl doma. Tak nás odvedla k muzeu nějakého místního spisovatele. To bylo naštěstí zavřené. Anna zabouchala na několik dveří v okolí, ale muzeum zůstalo zavřené, správce nejspíš nebydlel v sousedství. Odvedla nás tedy k jinému muzeu, to ale bylo taky zavřené. Načež nás na ulici dohonil Annin učitel ruštiny, že mu vyřídili, že ho sháněla. Vypadal moc mile a sympaticky.
Prohlédl si foťák a prohlásil, že by na opravu potřeboval dvě hodiny. Bylo skoro 10 hodin a Petr byl domluvený s Mercedes, že v jedenáct pojedeme k ní domů. Měli jsme tedy jen hodinu času. Pan učitel s lítostí řekl, že za hodinu to nestihne. Musíme to nechat na Jerevan. Anna nám poradila, že tam jeden opravář je, že si tam taky nechávala opravit foťák. Trochu mě to utěšilo, ale i tak mi bylo líto, že jsem nemohla foťák dát tomu učiteli, třeba by ho spravil a já bych mohla fotit!
Zašli jsem tedy aspoň do kostela, u kterého jsme zrovna stáli a pak ještě do jednoho, na náměstí. Pak už jsem měla hlad, tak nás Anna dovedla na jídlo. Maso se zeleninou, zabalené v lavaši. Jmenuje se to šaurma. A bylo to moc dobré. Pak už jsme šli za Melsidou, ovšem Anna byla velmi překvapená, když jsme jí řekli, že budeme spát u nich. Jak já zuřila! My jsme si mysleli, že nemáme čas na to, aby ten učitel opravil foťák a Anna při tom o naší návštěvě u nich doma vůbec nic nevěděla! Když nám pak na bazaru Mercedes řekla, že teď půjdeme do domu, kde se narodila, tak jsem mohla vyletět z kůže. Takže žádný spěch nebyl! Krucinál!
Ukázalo se, že dům, kde se Mercedes narodila, je nyní Muzeum města Gjumri. Zaplatili jsme si prohlídku s anglickým výkladem. Slečna průvodkyně mluvila anglicky moc pěkně, Mercedes ji občas přerušovala poznámkami jako "Tohle je moje dětství", "To je moje ložnice" nebo "Tady jsem si hrála". S průvodkyní jsme se podívali na panoráma města z papíru a na ducha muzea a na krásný nábytek. Mercedes šla celou dobu za námi (vstupné ovšem neplatila) a nabízela nám, že nás vyfotí. Tu u krbu, tu u sochy, tu u kočáru, tu u kredence, tu u zábradlí, tu u zdi. Pěkně mi tím lezla na nervy. Když mi nabídla, ať s vyfotím s arménskou růží, která vypadala jako jakákoliv jiná růže, tak už jsem naprosto nezdvořile řekla, že fakt ne. Součástí vstupenky byla i výstava nějakého sochaře, který se proslavil posmrtnými maskami. Byly tam masky politiků (Lenin, stalinova sestra) a umělců. Po prohlídce muzea už jsme jeli k Mercedes domů. 20 minut maršutkou.
Celá rodina bydlí v domě 3+1. Babička, Mercedes a dvě děti. Jedna kuchyň, jeden obývák, dvě ložnice. V domě byl příjemný chládek, ale jinak to byl dost děs. Zčernalé popraskané zdi, prach a všudypřítomná špína. Nemají vodu. Musejí ji nosit od školy v kanystrech. Záchod hrozně špinavý, zjevně léta nemytý a v koupelně smrad. Na vaně lavor špinavého prádla, které se už už sype na špinavou podlahu. Prát se jezdí k sestře do města. I kdyby měli pračku, tak do ní nemají co napustit. V obýváku je jedna veliká postel, televize s DVD a sedačka s křesly. A dva koberce na zdi. Od země až ke stropu.
Přivítala nás babička, která seděla na pohovce, mluvila jen arménsky, zřejmě nadávala a plácačkou zabíjela mouchy na konferenčním stolu. Byla úžasná, jak z filmu. Mercedes nám přinesla skromný oběd, chleba, zelenina, nakládaná zelenina. Bylo to dobré, mně ta nakládaná zelenina chutná, asi proto, že je ji jím jen takhle občas. Při obědě nám Mercesdec vypráví svůj pohnutý příbeh, je to tak neuvěřitelná historka, že to snad i může být pravda. Po obědě nás Mercedes s Annou vzaly na prohlídku tanku a hranic Turecka. Arméni na část Turecka sousedící s Arménií stále pohlížejí jako na část Arménie, do které ale bohužel nemají přístup. Tank byl nějaký podzemní, koukalo z něj jen dělo. Prohlídli jsme si ho a prohlídli jsme si zaplavenou louku pod kopcem. Dřív tam dole bývala vesnice, ale Turci ji zaplavili a Arméni se museli vystěhovat na kopec. Z kopce je vidět autobusová zastávka, která je zarostlá trávou. Působí to dost neutěšeně. A pak už přišel Legrand. Nejmladší syn. Zlobil se, že Mercedes s Annou ukazují jeho tajné místo cizákům. Přišlo mi to trochu divné, jeho tajné místo bylo na hřbitově a počítám, že o něm každý z vesnice věděl.
Vrátili jsme se do domu. S Petrem jsme prošli zahradu, Mercedes nám ukazovala, kde mají brambory, kde rajčata a taky zříceninu na konci zahrady, kam se nastěhuje nejstarší syn se svou ženou až se ožení. Zářná budoucnost.
Pak jsme se uchýlili zpět do domu. Legrand si pouštel na televizi písničky, my jsme seděli na posteli a nudili se. Pak začel Legrand vytahovat různé filmy a ptal se nás jestli jsme to viděli. Filmy, které u nás rozhodně ještě neběžely v kine, třeba Ratatouille. Pak vytáhl DVD 32 club. To je strašně vtipné, to musíme vidět. Je to arménsky? ptali jsme se. Je to napůl arménsky, napůl anglicky. Uvěřili jsme jim. První scénka byla anglicky, ale byla přemluvená arménsky. Angličtina nebyla slyšet. Vy tomu nerozumíte? Jak to, vždyť je to anglicky. Ach jo. Tak nám to Anna překládala do ruštiny. Děs. Věřím, že v originále to skutečně je vtipné, Anna i Legrand se řezali smíchy, ale nás to nějak neoslovilo. Asi po hodině a půl se nám povedlo je přemluvit ať to vypnou. Místo toho nám Legrand pustil Shaolin soccer. S ruským dabingem, ale na vtipnosti filmu to nic neubralo. Dostali jsme i zmrzlinu, Mercedes během filmu poslala děti na nákup. V tom horku se to docela hodilo. Taky jsme se během filmu navečeřeli. Pohanková kaše, zelenina, chleba a míchaná vajíčka s párkem. Na každého vyšel asi jeden párek. Při přípravě to vonělo jako královská večeře, ale výsledek byl spíš slabý. Během večeře nás Mercedes zaskočila když prohlásila, že až skončí film a venku nebude tak horko, půjdeme nakopat brambory. Pomůžete nám, že jo? (V otázce jako by byla skrytá poznámka, že ona nás teď zdarma hostí a zdarma nás nechá spát ve svém (smradlavém) domě.) Necháváme to bez odpovědi, tváříme se, že jsme neslyšeli, nerozuměli. Nechceme kopat brambory! Pak už se o tom nezmíní, večer trávíme různým povídáním, vytvářením arménsko českého slovníčku, na Legrandovu žádost.
Je zajímavé, co si píše z toho, co my říkáme. Slyší v našich slovech písmena, která tam nejsou. Například slyší "ahoju" místo "ahoj". Nebo si píše "jak se jmrenuáš". Necháváme ji při tom, vysvětlování se nám zdá moc složité. Přichází zklamání, když se ukáže, že hodně slov zní v češtině podobně jako v ruštině. Syn, ruka, vlasy. Ukazuje se, že Zelena je arménské jméno a mají pro ni písničku.
Pak překládáme pro Legranda milostné smsky do češtiny. Je úžasné jak poetické smsky si posílá se svou čerstvě nabytou přítelkyní. "Jsi anděl, bez tvých očí nemůžu žít." Četli jsme jich snad dvacet různých. Všechny stejně krásné a zamilované. Pak přišly na řadu matematické hádanky. Pak jsme si prohlíželi jeich sbírku mormonských knih. Celá rodina je mormonská a Mercedes nám nezapomene co chvíli připomenout, že si lidé mají pomáhat a že ona pomůže hned jak vidí, že někdo potřebuje pomoc. Pak se vytáhne kytara a my se divíme, protože má 7 strun. Prý jsou dva druhy kytar, 7mi strunné a 6ti strunné. Zívám a doufám, že už půjdeme spát, zvykla jsem si chodit spát se setměním, kolem deváté. V deset se konečně rodina odebere do svých pokojů a my můžeme spát. Oni si ještě povídají, slyšímeje přes dveře. Chudák Petr byl hladový, pohanková kaše s chlebem a jeden párek s vajíčkem k večeři ho nenasytily, tak jsem mu dala párek, který nám zbyl z předvčerejška. A pak konečně spokojeně usneme.

25.10.2007, 10:22:00 . . .

18.10.2007

12.9. - Gjumri
v rubrice Gruzie, září 2007


Nějak se nám špatně spalo, byli jsme celí rozlámaní, tak jsme si před snídaní dali vzájemně masáž. Skučeli jsme oba, následek dvou dnů v horách a jednoho dne na koních. Snídaně měla být v devět, ale ještě nebyla připravená. Zato jsme u recepce potkali krásné černobílé kotě, se kterým jsme se pomazlili. Doteďka jsme potkávali jen toulavé psy. Snídaně na nás čekala až v půl desáté a zdálo se nám, že jsme jediní, kdo tam snídají. Absolvovala jsem ranní průjem a vyrazili jsme ven, hledat levnější hotel. Podle mapy, kterou jsme našli v hotelu, by nějaký další hotel měl být nedaleko. Nemohli jsme nic najít, ale naštěstí se s námi dali do řeči dva výrostci a ti nás dovedli k ubytovně Drin, kde chtěli za pokoj 6 tisíc dram. Paní direktorka říkala "Běžně pokoj stojí 8 000, ale pro vás bude za 6 000", z toho jsem usoudila, že cenou lze hýbat, takže jsem řekla, že dáme 5 000 a ona kývla. Skoro mě to až překvapilo. Přenesli jsme si batohy ze starého hotelu a vydali jsme se do centra.
A tam jsem NA-KU-PO-VA-LI.
Nejprve si Petr koupil sluneční tyčinku Oriflame na tváře. Hrozně praktická věc.
Pak jsme na pěší zóně koupili tři malinké oleje. Pán tam prodával obrázky velikosti zhruba pohlednice. Zeptali jsme se, kolik chce za jeden. Docela mumlal, ale vyrozuměli jsme, že jeden stojí 800 dram. Petr navrhl, že koupíme tři, tak jsme se chystali na smlouvání, 3x800 je 2 400, tak by nám mohl dát slevu, když nabídne 2 100, tak to vezeme. Vybrali jsme si tři a zeptali se, kolik to bude stát. "1500 dram" oznámil nám s chladnou tváří pán. Vyrazilo nám to dech, kolik, že stojí jeden obrázek? 500 dram. Vzal tužku a na každý obrázek zezadu napsal 500 D. No dobře, ale my si chceme koupit tři, tak kolik to bude stát (tak snad nám dáte nějakou slevu, ne? – jenže tak komplikovanou větu rusky prostě něřekneme). No 1500 dram, řekl nám pán a vypadal, že ho vůbec nezajímá, jestli si to koupíme nebo ne. Vzhledem k tomu, že to vlastně bylo hluboko pod naším plánovaným limitem, jsme je koupili. A hlavně se nám líbily. Je na nich taková veliká hora. "Co to je?" ptali jsme se. "Masiv" odpověděl pán nevzrušeně. Nakonec se ale smiloval a prozradil nám, že je to Ararat.
Pak jsme koupili 4.díl Bídníků v arménštině, pak slaměný skládací klobouk, který má tu výhodu, že se pod něj dá bez problémů nosit culík. A je z jedné strany potažený stříbrnou fólií!
Pak jsme koupili broskev. Ohromnou, velikánskou broskev. Krásnou. Paní prodavačka z nám byla u vytržení. Když jsme ukázali na velikánské broskve (měli tři druhy, velikánské, velké a obyčejné, tři různé ceny), tak nám je chtěla nandavat do tašky. Ale my chtěli jen jednu. Zvážila nám ji a čekala, co chceme dál. Ale my jsme nic nechtěli. Tak začala nabízet a my jsme se nechali ukecat a koupili jsem ještě hrušku a hroznové víno. I tak byla cena asi 850 dram a paní prodavačka vypadala trochu podvedeně. Zjevně se tady nakupuje ovoce a zelenina na kila, ne na kusy. Jenže co bychom my dělali třeba se třemi kily broskví? Nebo rajčat?
Na bazaru jsme koupili krásné sušené maso, balené v nějaké paprikové pastě. Taky jsme tam viděli aveluk. Bohužel nikdo nevěděl jak se aveluk řekne rusky, takže jsme se nedozvěděli, co to vlastně je (zdá se, že snad nějaký šťovík či co). Od pohledu to vypadalo jako seno, spletené do copu. Prý jsou z toho výborné polévky a saláty.
Ještě jsme hledali mističky, ale nádobí na bazaru obecně moc neprodávali a mističky už vůbec ne. Když něco, tak talíře. Našli jsme jen jeden obchod, kde měli mističky a tak jsme neměli na výběr. Koupili jsme dvě, po 150 dramech. Nakonec jsme koupili lahev arménského koňaku za 1 000. Když už, tak už.

U kruhu stromů jsme si v podniku jménem Café dali oběd. Polévku a chleba. V podniku prakticky nikdo nebyl, vypadal velmi evropsky a měl úžasné evropské čisté (!!!) záchody. Po obědě jsme se rozdělili, protože mě sužoval průjem a kromě toho jsem byla už uchozená. Petr se vypravil najít nádraží maršutek a zjistit, v kolik jede něco do Jerevanu, já jsem šla hledat poštu. Poštu mi nejdřív jeden domorodec zapřel, ale paní lékárnice mi ji ukázala. Ovšem pohledy tam neměli. Ani nikde jinde pohledy neměli. Cestou k hotelu jsem obešla asi 8 obchodů a ptala se na kartinky, ale jediné, co jsem byla schopná koupit, bylo ruské blahopřání k narozeninám. Pohledy nemají. Kousek před ubytovnou jsem ještě koupila 3,5 kg meloun a vodu. Petr zatím cestou na nádraží potkal jakousi Arménku, která ho přemluvila, že musíme bydlet u ní doma, na vesnici, protože 5 000 dram je strašlivá drahota a že se sejdeme zítra ráno na nádraží. Petr do hotelu přišel asi 10 minut po mně, což nechápu, protože musel ujít mnohem delší trasu než já.

Večer jsme se poptali paní direktorky, kde se tam dá najíst, odvedla nás do místnosti, do které bychom si sami nikdy netroufli vstoupit. Hrála tam televize, před kterou seděli tři lidé a celkově to vypadalo spíš jako nějaká společenská místnost než jako restaurace. Ale jídlo nám uvařili, vcelku dobré, smažené mleté maso s bramborem a salát. Při placení jsme došli k závěru, že nás chtějí natáhnout a zkusili jsme smlouvat, ale vypadali skoro dotčeně, tak jsme nakonec zaplatili bez keců.

Den byl zakončený nepříjemným a nekonečným pobytem na záchodě. Úplně jsem zapomněla na ty hrozný křeče, který člověka naprosto paralyzují a otravují mu život nejen na záchodě, ale taky celý den. Člověk musí zastavovat během chůze, aby počkal až přejde křeč a naprosto ztrácí zájem o cokoli, když ho bolí břicho. Jediná útěcha je, že tyhle vzpomínky z dovolené poměrně spolehlivě zapomene.

18.10.2007, 13:19:00 . . .

16.10.2007

11.9. - Vardzia, Ninocminda, Gjumri
v rubrice Gruzie, září 2007


Po uspěchané snídani následovala diskuze o peníze. Ptali jsme se kolik dlužíme, paní hotelová nás vyzvala, ať sami řekneme, kolik si myslíme, že máme zaplatit. Petr to spočítal a prohlásil 320 lari. Nepočítal totiž na den a osobu 50 lari, ale 40 lari. Ukázalo se, že představa hostielů je jiná (říkala jsem to celé tři dny) a že chtějí 380 lari. Chvilku jsme diskutovali, ale pak jsme zaplatili, paní hotelová se tvářila zkroušeně, že jsme jí špatně rozuměli (jen nekteří s nás :) a že jsme zklamaní.
Pán domu nás pak gazíkem dovezl skoro ke křižovatce, ale gazík kosek před křižovatkou chcípl a už nešel nastartovat. Tak jsme to došli pěšky. Bus měl jet v devět, ještě v půl desáté jsme stáli na křižovatce, pán domu už probral co potřeboval se všemi okolostojícími a viditělně se nudil. Nakonec ale přece jen přijela jedna mršutka, kterou nám zastavil, do té jsme nasedli a odjeli jsme do Achalciche. Odtamtud jela za hodinu maršutka do Vardzie. Zajímavé bylo, že lístek se kupoval na kase na nádraží a lístek nám paní neprodala dokud u nástupiště nestála ta správná maršutka. Kupodivu zrovna v době, kdy jsem chtěl koupit lístek byl najednou o kasu hrozný zájem, dvě pani mě předběhly, protože nejsem zvyklá se k okénku prostě narvat co nejrychleji. Ale nakonec jsem to zvládla a mohli jsme jet. Cesta byla dlouhá a silnice mizerná.

Skalní město Vardzia je krásné, hlavně z dálky. Vstup je levnější než do Uplisciche, ale je to tam nějaké komerčnější. Marštuky jezdí až těsně ke skalám a je tam hrozně moc lidí. Když jsme tam přišli, tak na parkovišťátku u skal, stála tři auta. Když jsme asi za hodinu odcházeli, tak jich tam bylo víc než deset. Ale zase je v tomhle skalním městě zajímavý tunel vnitřkem skály. Pěkné.

Z Vardzie jsme se nechali odvézt na rozcestí a tam jsme čekali na maršutku do Achalkalaki. V téhle maršutce seděli tři drobovolníci, kteří mluvili anglicky. Byli z Ohia, z Kalifornie a z Maďarska. Byli na výletě v Turecku a mířili do Arménie, do Gjumri. Nabídli nám, jestli nechceme jet s nimi. Chteli jsme. Takže jsme nevystoupili v Achalkalaki, tam jsme si jen koupili balíček lavašů, ale jeli jsme s maršutkou až do města Ninocminda. Tam proběhla víc než půlhodinová diskuze o ceně mezi řidičem a dobrovolníky. Dobrovolníci totiž mluvili poměrně slušně arménsky. Nakonec se dohodli, dokonce i domluvili, co s námi, pokdu na hranicích nedostaneme víza. Dobrovolníci se totiž v jakémsi průvodci dočetli, že na tomto přechodu se víza nedají koupit. Z maršutky jsme přesedli do osobního auta. Já jsem seděla vpředu a bavila se s řidičem, kluci se vzadu mačkali ve čtyřech. Na hranicích (gruzínksý hranice byl jen provaz přes silnici) jsme si bez problému koupili vízum na 21 dní, každý za 30 dolarů. Řidič nás odvezl do centra Gjumri, bhoužel usoudil, že jsme celníky prostě podplatili, ale nějak jsem nebyla schopná mu vysvetlit, že vízum lze koupit na hranicích.

V Gjumri jsme vyzkoušeli automat na výměnu peněz. Docela nás překvapilo, že skutečně fugnoval. Už se stmívalo a město žilo. Usnesli jsme se, že se nám tu líbí víc než v Gruzii. Asi po půl hodině chůze jsme našli hotel. Za 20 000 dram. Docela drahota, jenže kde takhle v noci hledat hotel, ještě když nám jeden pán řekl, že ve městě jsou tři hotely a my už jeden vyřadili, protože stál 24 000 dram. Protože 20 000 dram bylo asi tak o tři tisíce víc než jsme zrovna měli a paní recepční chtěla zaplatit hned, tak jsme zaplatili dolary v poněkud nevýhodném kurzu. Petr prohlásil, že tak drahé hotely už si nemůžeme dovolit. Snědli jsme každý jeden lavaš se sýrem, párkem (jeden nám zbyl) a rajčetem. Místní rajčata mi moc chutnají. Pak sprcha a spát.

16.10.2007, 13:17:00 . . .

15.10.2007

10.9. - Výlet na koních
v rubrice Gruzie, září 2007


Ráno jsem se vzbudila asi v půl sedmé. Když jsem v koupelně zjistila, že mám průjem, začala jsem dumat, jak si namíchat Smectu. Žádný hrneček ani nic podobného nemáme, nic jsme si nevzali, tohle jsme nějak podcenili. Nakonec jsem se odhodlala požádat paní hotelovou, která už pobíhala venku a připravovala snídani. Bohužel jsem nevěděla jak se rusky řekne hrnek nebo sklenice nebo prostě něco. Zkusila jsem chtít sklo, ale to nezabralo. Myslela si, že chci lahev, pak že něco na vlasy, až jsem musela přiznat, že mám problém s břichem. "Ahá, chodíš na záchod!". Kývla jsem, přesně tak to je. Hned vytáhla hrneček s jakýmsi bílým práškem, že se to smíchá v vodou a s cukrem a to mě vyléčí. A kdyby to náhodou nezbaralo, tak ona tam má americké a německé prášky na tyhle problémy a to určitě zabere. Bílému prášku říkala nějak jako "krachle", ovšem má chabá slovní zásobna mi nedovolila alespoň odhadnout, o co by mohlo jít. Poctivě jsem vypila hrneček vody s práškem (cukr jsem odmítla), protože jsem usoudila, že horší už to stejně nebude a třeba to fakt pomůže. Petr pak na základě mého popisu usoudil, že se jednalo o jednou sodu, která mi skutečně nijak neublíží. Ani nepomůže. K snídani jsme měli lívance, moc dobré, ale teda že by to bylo zrovna lehké jídlo pro žaludek, to bych neřekla. Pro jistotu mi ale paní hotelová odmítla dát čaj, protože ten je slabý a mám si dát kafe, které mi na břicho pomůže. To určitě. Namíchala jsem si pokoutně Smectu a k pití jsem si udělala čaj, který jsem měla v neceséru.
Pak přivedli koně. Byli tři, bílý, hnědý a černý. Dva pro nás a jeden pro našeho průvodce. Kdybychom bývali chtěli anglicky mluvícího průvodce, tak by nás stál 33 lari, ale takhle jsme ho měli zadarmo, jen koně stáli každý po 40 lari. Černý kůň byl teda spíš tmavě hnědý. A jako jediný měl skutečné sedlo, druzí dva měli na zádech jakýsi polštář či co, rozhodně to vypadalo podezřele. Nejspíš proto, že jsem včera řekla, že už jsem na koni jednou seděla, jsem dostala černého koně s opravdovým sedlem. Takže můj kůň byl nejchytřejší, nejkrásnější a s nejlepším sedlem. Pokud vím, tak to byl kůň pána domu. Vyrazili jsme na cestu a seznamovali se s koňmi. Obecně jsme je spíš nechali ať si jdou jak chtějí, protože jsme předpokládali, že vědí co mají dělat. Což mělo tu nevýhodu, že zjistili, že nás nemusejí poslouchat, takže se občas zastavovali, když jsme chtěli, aby šli a naopak šli, když jsme chtěli stát.
Petr dostal hnědého koně, který měl hrozně špatně nastavené třmeny, asi jako by seděl Petr na tříkolce. Jenže třmeny se prodloužit nedaly. Tak dostal bílou kobylku, která měla nastavitelné třmeny, ale zase se bála chodit z prudkých kopců. Tak si pak vyžádal zpět toho hnědého.
Jeli jsme do děsivých kopců a po skalách. O cestách, které bych sama lézt nechtěla. Prudké srázy, holé skály. Úplně mi bylo těch koňů líto. Funěli a snažili se vylézt nahoru. Popobíhali, snad v naději, že když popoběhnou, tak už budou nahoře, ale nic, pořád to bylo do kopce.
Po čtyřech hodinách na cestě mě už hrozně bolela kolena. Moje třmeny byly totiž pro změnu moc dlouhé a víc se zkrátit nedaly. Takže jsme vyrazili domů. Bylo jasné, že pojedeme ještě asi hodinu. Byla jsem přesvědčená, že umřu bolestí, ale pak jsem objevila, že nemusím sedět pořád na koni, že můžu jít vedle koně a vést ho. Ostatně náš průvodce ušel pěšky víc než polovinu cesty, protože jeho bílá kobylka často odmítala jít. Ovšem on šel v pantoflích, to bych já asi nezvládla. Poslední část cesty byla nejúchvatnější a mrzelo mě, že si ji nemůžu užít ze hřbetu, ale co už. Šli jsme z kopce, před námi a pod námi široké pláně, na kterých se pásl dobytek. Na závěrečnou část cesty jsem opět nasedla a ve vesnici jsem se snažila přesvědčit koně, ať nechodí podél plotů, protože bych měla odřené nohy. Petrův kůň se na konci cesty pomstil za všechna příkoří a nejdřív s Petrem najel do šípkového keře a pak do ostnatého drátu. Vůbec byli ti koně pěkně vychcaní, ten můj se mě například zřejmě pokusil shodit, když se mnou vběhl do křoví, které bylo tak akorát vysoké, že on by pod ním prošel. Myslím, že si nás nijak nezamilovali.
Před domem jsme z koňů skoro spadli a s úlevou jsme se svalili do postele a čekali na večeři. Večeře nám zase připadala chudší než včera, ale ani nám to nevadilo. Dostali jsme zase smažené kuře, sýr, nějaké ryby a tak. Pak přišla paní hotelová, že nás ještě vezmou do Parku, podívat se na "aniamuri", horské kozy. Tak jsme nasedli do gazíku pána domu a jeli do Praku. Mysleli jsme si, že tam mají nějaké vyhlídnuté místo, odkud jsou kozy dobře vidět, takže nás trochu zaskočilo, když jsme dojeli k ohradě. Ale je pravda, že největší kozel byl velmi majestátní, i přesto že byl za mřížemi. Paná hotelová nám pořád něco vykládala, my jsme se zmohli jen na "Da, da, éto krasívojo" nebo něco podobně inteligentního. Odtáhla mě tam k malému kostelíku, který prý postavil její drug. Pak mi vykládala jak je Gruzie krásná a že Arménie vůbec tak pěkná není, protože nemá skoro žádné stromy a je celá holá a nemá takovou krásnou přírodu a už vůbec ne ten skvelý vzduch. Taky nás varovala, ať si dáváme pozor, protože Arméni prý kradou.
A pak už byla tma, takže jsme nasedli do gazíku a jeli zpět do hotelu. Ještě poslední sprcha a spát.

15.10.2007, 13:39:00 . . .

12.10.2007

9.9. - Achalciche
v rubrice Gruzie, září 2007


Spali jsme asi do půl deváté. Pak jsme čekali až bude v síni prostřená snídaně, ale nic se nedělo, tak jsme vylezli a ukázalo se, že už domácí jsou už dávno vzhůru, snídani mají připravenoou a čekají až vstaneme. Nanosli nám zase spoustu jídla. Vajíčka, sýr, dvoje sušenky, něco jako nugeta – nussa, káva, čaj. Po snídani jsme vyrazili do Achalciche, pan domácí s námi šel k silnici a chytil nám maršutku.
Pořád nám dělá problém ta mapa s anglickou transkripcí. Aby to pro anglicky mluvící lidi bylo čitelné, tak "ch" se píše jako "kh" a "c" se píše jako "ts". Takže Achalciche je na mapě napsáno Akhaltsikhe. Ale zvykáme si.

V Achalciche jsem zašli do muzea. Paní hotelová nám říkala, že je tam muzeum, do kterého určitě musíme zajít. Nebylo nijak úchvatné, popisky byly psané gruzínsky, v lepším případě azbukou. Ale dozvěděli jsme se, že Gruzie má dlouhou histroii. Ovšem kupříkladu expozici hroznového vína v lahvích s lihem jsme úplně přeskočili. Zaujaly nás tesané kameny, taková jemná práce, to se dnes nevidí. Byli jsme jediní návštěvníci, paní kvůli nám musela přijít a postupně nám odemykat každou místnost expozice a pak tam čekat až si to prohlédneme. Naštěstí to stálo jen 1,5 lari na osobu, takže jsme ani moc nelitovali.
Po návštěvě muzea jsme se chtěli schovat před sluníčkem někam do stínu, ideálně s pitím. Na ulici byla paní, co prodávala dýňová semínka, chtěla jsem jich trochu koupit, ale pán, u kterého zrovna stála, nám vnutil svůj sáček semínek a pustil se s námi do řeči. Mluvil na nás velmi mumlavou ruštinou. "Umíte rusky? Plocho? Já anglicky nemluvím. Vy mi nerozumíte? A mluvíte rusky? Proč vlastně cestujete, když neumíte mluvit?!" Ale byl milý, zatáhl nás do svého obchodu, kde byly rozložené desky skla a ukazoval nám na mapě, co všechno musíme navštívit. Pak chtěl setkání zapít, takže nás odvedl do hospody přes ulici. Vodku jsme odmítli, tak jsme dostali aspoň pivo. Petr byl zhodnocen jako nedostatečný, když nepije vodku. Ale to nevadilo, Serjoža nám vyprávěl, že má několik synů, jednoho v Bordžomi, jednoho ve Tbilisi a že nemá peníze, protože zrovna přijel někdo na návštěvu. Pak nám vysvětloval, že určitě musíme zajet do Vardzie, protože jestli neuvidíme Vardzii, tak jsme nebyli v Achlaciche. A pak, jestli jsme viděli Safara a jestli tam pojedeme a že jestli jsme nevideli Safara, tak jsme nebyli v Achalciche. Už jsme chtěli odejít, když objednal jídlo. Chinkali. Prý je to něco jako pelmeně. Bouřlivě jsme odmítali, přestože Serjoža trval na svém, i pan výčepák (který nám předtím řekl, že Serjoža pije vodku sám rád) to pochopil. Oddechli jsme si. A asi po čtvrt hodině před nás postavil výčepák prázdné talíře a příbor. Zvedli jsme se, že to fakt nechceme, že jíst nebudeme. Venku bylo takové vedro, že jsme na jídlo neměli ani pomyšlení a hlad jsme neměli ani v nejmenším. Výčepák pokrčil rameny, řekl, že už je to uvařené a ať si sedneme. Tak jsme si tedy sedli. Výčepák přinesl talíř s deseti takovými těstovinovými měšci. Jeden jako pěst. Tak jsem se do toho pustili, Serjoža nám ukázal, jak se to jí, rozhodne ne vidličkou. To se takový měšec vezme do ruky, kousek se ukousne a pak se vysaje masová šťáva, která se během vaření uvolnila do měšce. Je to velká dobrota, to rozhodně. V těstě je maso s kořením. Ale není to malá porce, přestože nám Serjoža každému přidělil 4 kusy, byli jsme každý schopný sníst jen dva. Odešli jsme velmi nezdvořile, protože jsme se báli, že bychom tam zůstali ještě hodně dlouho. Prostě jsme se zvedli, já jsem nabídla výčepákovi peníze za jídlo, ale on, že to platí Serjoža, tak jsme pozdravili a odešli jsme. Při našem odchodu za námi Serjoža trochu smutně, trochu zmateně koukal a mumlal "ale já jsem ještě nedopil".
Vyrazili jsme do města a dál jsme hledali kam se uchýlit, tentokrát proto, že Petr potřeboval akutně na WC. Našli jsme několik heren, ale to nás neuspokojilo. Až jsme potkali podnik, který měl název psaný latinkou a součástí názvu bylo slovo PAB. To mě povzbudilo. Vešli jsme dovnitř, vedly tam schody dolů do místnosti. V místnosti byla tma, na stole svítily dvě svíčky a kolem něj seděly tři ženské. Zarazilo nás to, ale PAB v názvu mi dodal odvahu a zeptala jsem se na toaletu. Jedna paní vzala svíčku a Petra odvedla. Vrátila se bez svíčky, tak jsem si mezitím sedla ke stolu a objednala si colu. Coca-cola je na pro mě při takovém cestování takový záchranný bod, piju ji když je mi špatně od žaludku, když mám průjem nebo vyprahlou žízeň. Takový všelék. Tu tady ale neměli, nabídli mi limonati.
Limonati jsou jakési děsivě sladké gruzínské limonády. Různé druhy, vím o hruškové a broskvové. Pokusně jsme si první den ve Tbilisi jednu limonati koupili, ale nedopili jsme ji. Další limonati jsme pak dostali v Gori v hospůdce v tržnici, tam byla chlazená, takže poživatelná, ale pořád děsně sladká.
Tak jsem si dala Bordžomi. Smutný osud cestovatele, který aby nepil vodu z kohoutku nebo přeslazené limonády, pije lehce slanou hnusnou minerální vodu.
Napadá mě, že jsem ještě nenapsala, co je to Bordžomi. Podle toho co říkala máma, je to nejslavnější gruzínská minerálka. Za dob sovětského svazu byla k dostání v celém sovětském svazu a slovo bordžomi se vžilo jako univerzální označení minerálky. Asi jako u nás matonka. Samozřejmě se stáčí ve městě Bordžomi, po kterém má i jméno. Na rozdíl od matonky má lehce slanou příchuť, která mi v první chvíli přišla odporná, ale časem jsem si na ni zvykla a pila jsem ji bez problémů.
Když v restauraci naskočil proud, tak jsme zaplatili a vyrazili jsme dál na průzkum. Našli jsme tržiště. Koupili jsme mletý koriandr. Procházeli jsem mezi stánky a prodavači nám nabízeli různé věci a my jen vrtěli hlavou, jako že ne. "Co chcete?" ptali se nás. A my jen vrtěli hlavami. A oni "Jen řekněte co chcete, my vám to prodáme!". Znělo to trochu podrážděně a trochu zoufale. Jenže my jsme chtěli jen očumovat. Ale pak jsme narazili na sekci fíků (překvapivě se fíky neprodávaly u zeleniny ani u ovoce) a bylo jasno. Koupíme fíky. Vzali jsme jich 10, ale nebylo to ani půl kila, tak jsme museli ještě 5 fíků přidat a bylo to za 1 lari. Petr byl zaskočený, protože ve Tbilisi jsme za 1 lari dostali čtvrt kila. Pak jsme vyměnili 200 euro a prošli pár obchodů s plastovým nádobím. Skončili jsme v parku u nádraží, kde pán pronajímal dětem autíčka. Na lavičce jsem snědli šest fíků a šli jsme na bus. Ten nás bezpečně dovezl do Ackuri (na mapě Atskuri)
K večeři byl šašlik a zdála se nám nějaká chudší než včera. Místo dýně studené ryby, místo hranolek byla bramborová kaše a uvřenou kukuřici nenqahradilo nic. O kousky masa jsme se skoro hádali a když pak paní hotelová přinesla nášup masa, který jsme nečekali, tak už jsme nemohli jíst. Po večeři jsme ještě seděli u stolu s vínem (opět jsme dostali stejnou lahev od vína, víno prý se jmenuje Saperavi), když vypadl proud. Paní hotelová si myslela, že jsme si udělali romantiku, ale vysvětlili jsme jí to, tak nám dala svíčku. Po večeři jsme se natáhli na postel, chvíli jsme si povídali a pak Petr vykoukl ven, kde jsou všichni. A tam na sedačce z džípu, seděla paní hotelová, pán domu měl hlavu v jejím klíně a ještě tam byla babička a povídali si. Paní hotelová nám nabídla, jestli si nechceme s nimi sednout nahoru na terasu, tak jsme si sedli, pozorovali zhasnuté Ackuri a "povídali si". Oni mluvili a my přikyvovali. Prohlásili, že jsme jejich kamarádi a že je to lepší, když tam mají jen dva hosty než velkou skupinu. Nakonec jsme dostali přeslazený čaj a kávu, pak naskočil znovu proud a šli jsme spát.

12.10.2007, 13:32:00 . . .

10.10.2007

8.9. - Návrat do civilizace
v rubrice Gruzie, září 2007


Kromě toho, že jsme spali na tvrdých pryčnách se ukázalo, že na naše letní spacáky jsou tyhle hory přece jen moc. V noci jsem si musela vzít teplé ponožky a pak i mikinu. A stejně mě ráno kolem sedmé vzbudila zima na nohy. Petr už byl venku a povídal si s jednou izraelkou. Počkali jsme až definitivně vyleze sluníčko a pak jsme se nasnídali a sbalili se. Pak jsme tahali slámku o to, kdo dojde pro vodu a padlo to na Petra. Izraelky mezitím vyrazily ke kostelu, který podle mapy měl být v okolí, ale po půl hodině se vrátily s tím, že cesta vedla jen do kopce a kostel byl v nedohlednu. A ony chtějí ještě ten den slézt zase dolů. Jako my. Petr si poněkolikáté za tuto dovolenou upravil popruhy na batohu a mohli jsme vyrazit. Šlo se nám dobře, navzdory bolestem zad a ramen ze včerejšího pochodu.
U skály s ještěrkama jsme potkali skupinu poláků, ptali se jak daleko je Turist Shelter, řekli jsme asi hodinu. Původně jsem ráno litovali, že nemáme dost jídla a že jsme nenahlásili, že budeme v Parku tři dny, protože u chatky bylo krásně, ale když jsme potkali tyhle, tak nám bylo jasné, že bychom tam soukromí stejně neměli a už jsme nelitovali. Naprosto nejhezčí část cesty je od rozcestí tras 1 a 6 k odbočce na vyježděnou cestu. Je tam nízká tráva, roztroušeno pár stromů, ostružiní a vůbec je to moc příjemné. Na rozcestí jsme byli za hodinu a čtvrt i když stejná trasa nám včera trvala dvě hodiny. Pak nás čekala šestka. Asi hodinu v pohodě. Trochu nuda, úzká cesta ve svahu, trochu z kopce a žádná odpočinková zóna. Pak cesta vyšplhá trochu na hřeben a tam je lavička. A za lavičkou začíná horor. Sešup dolů. Děsivě prudký. Asi hodinu nebo jak dlouho. Na Infocentru Parku nám kluk nedoporučoval jít šestku nahoru, protože je to tam "very steep". Je to tak very steep, že jsme chvílemi jen bezmocně klouzali po zadku dolů a doufali, že se chytíme včas stromu. Je to tak prudké, že jít to nahoru je naprosto nemožné. Navzdory snahám přírody nás zabít jsme ale dorazili bez úhony dolů. Pod horu. Úplně vyčerpaní. Asi po hodině toho klouzání. Pak nás ale ještě čekala cesta do vesnice Kvabiševi, která nám trvala zhruba dvě hodiny. Horko, únava, konec zase v dálce. Postupně jsme začali vnímat, že nás bolí kolena, kotníky, kyčle, ramena a záda. Konečně jsem byli ve vesnici a já jsem nasadila co nejrychlejší tempo, abych tu hrůzu už měla za sebou. Došli jsme k silnici. Petr prohlásil, že pojedeme prvním co pojede, ale já do Bordžomi nechtěla. Našel na mapě vesnici dost malou, aby nás případně někdo ubytoval u sebe doma, ale dost velkou, aby byla na naší mapě. Ackuri. Třeba Kvabiševi tam není. Maršutka nás vyhodila za 2 lari v Ackuri u obchodu.
Zašli jsme do obchodu koupit vodu a ubytovací možnosti. Vodu neměli, tak jsme koupili colu a Petr se velmi bravurně zeptal, zda je tu nějaké bydlení. Prodavač řekl "momentík, momentík", vzal klíče, vyhnal pána s klukem, kteří právě přišli, zamkl krám a odkulhal se ke krámu o kus dál. Šli jsme s ním. Paní prodavačka někomu zavolala, zněla při tom hrozně ustaraně a pak nám lámanou angličtinou vysvetlovala, že hledá někoho, kdo by nám ukázal, kde je pokoj. Chvilku jsme všichni postávali před obchodem, pak nám na papír napsala gruzínsky adresu, že nás tam teda pošle. Naštěstí ale šel zrovna kolem pán, kterému prostě řekla, že nás tam dovede, vysvětlila mu kde to je a šlo se. Šli jsme tedy mnohem déle než jsme čekali, ale nakonec jsme došli k domu s terasou, před kterým jako lavička byla sedačka z auta a na té ležela stará ženská. Ta se zvedla, nás posadila na sedačky a sama si s pánem, který nás dovedl, sedla na schody. Oni nemluvili anglicky, ani rusky, my nemluvili gruzínsky. Chvíli jsme tam tak seděli a koukali na sebe navzájem a pak nám aspoň paní předvedla hotel. Přízemní patro domu sloužilo jako hotel. Ukázalo se, že to není jeden nuzný pokoj, ale krásný, nový, dřevem obkládaný hotel, veliká síň s krbem a stolem, a tři pokoje (pro 2,2 a 3 lidi) + schody do patra a další pokoje. Krásná koupelna. Pak přisla paní hotelová. Mluví parádně rusky, občas máme problém jí rozumnět, protože máme malou slovní zásobu. Vymyslela nám program na následující tři dny. Zítra pojedeme do Achalciche, podívat se na muzeum a oddychať v parku, pozítří pojedeme na výlet na koních, které nám zařídí její manžel, který pracuje čirou náhodou jako ranger v Parku a pak vyrazíme dál, kam chceme sami. Prohlásila, že jsme molodci, když jsme byli dva dny v Praku bez průvodce. Ptala se nás kolik jsme platili ve Tbilisi a řekla nám kolik budeme platit u ní. 30 lari za přespání na člověka, jídlo za 10 lari na člověka. Pokud bychom snídali, obědvali i večeřeli, tak je to za 50 lari na člověka, v ceně sauna, teplá voda a celý hotel je jen náš. Vykládala nám jak tam k ní jezdí němci, američani, angličani a vůbec lidi z ciziny a všem se u ní moc líbilo! Tak jsme řekli, že zatím si vezeme jednu noc, večeři a snídani a pak jí dáme vědět, jak jsme se rozmysleli. Během večeře mě Petr přesvědčil, že jsem to špatně pochopila, že spaní je včetně snídaně za 30 lari, oběd a večeře pak po 10 lari a když tu budeme spát, snídat a večeřet, tak zaplatíme 40 lari na osobu. A budeme tu spát 3 noci.
Večeře nás oslnila. Malé pečené kuře; hranolky; salát z lilku, rajčat, cibule a česneku; nakrájené okurky, rajčata, paprika; sýr; chleba; vařená oslazená dýně; vařená kukuřice; hroznové víno; vodka; červené víno; koktejl z kávy, zmrzliny a cukru; voda (na vyžádání, kdo by pil vodu, když má víno?); po jídle meloun, k dispozici 2 druhy sušenek a ruské bonbony. Jedli jsme sami. Dali jsme si 2 panáky vodky, dostali jsme 2 dcl lahvičku. Vodka krásne voní ovocem a dokonce mi i chutná. Ráda bych si ji koupila do ČR, ale není jisté, že v lahvi bylo to, co bylo uvedeno na etiketě. Víno bylo do lahve zjevně přelité s petlahve, kterou kolem nás nenápadně pronesl pán domu. Z našeho pokoje. Je tam totiž sklep. Ale bylo moc dobré, to zas jo, vypili jsme celou lahev a byli jsme velmi rozjaření. Pak nás paní hotelová nahnala do sprchy. Sprcha se nekonala v nové koupelně v domě, ale v sauně za domem. V domě zřejmě teplá voda neteče. A po sprše jsme dostali kávu. Ne, že bych o ni stála, ale servis je to velmi slušný. Za 40 lari na osobu.
Nemůžeme chodit, protože mě děsně bolí koleno, Petra kyčle a jedna pata. Bolí nás záda a jsme celí rozlámaní. Jsme lazaři.

V našem pokoji není světlo. Chybí tam žárovka. Ptala jsem se paní hotelové, jestli nám může žárovku dát. A ona řekla, že anglikáni žárovku "vyňali", američani si o ni neřekli a jestli my potřebujeme během spánku světlo, tak může nechat svítit před domem, to bude do pokoje svítit dost. Než bychom vymýšleli, jak vysvětlit na co člověk potřebuje v pokoji světlo, radši jsme řekli, že "lampočky nám něnádno".

10.10.2007, 13:37:00 . . .

8.10.2007

7.9. - První den v Bordžomi-Charagauli Parku
v rubrice Gruzie, září 2007


Ráno jsme se sbalili, vypili čaj a zjistili, ze se nám ztratily dvě klobásky, které jsme měli, společně s ostatním jídlem, na stole. Nenašli jsme je. Z maršutkového nádraží jsme se nechali taxíkem odvézt ke vchodu Parku. V Infocentrua Parku jsme věděli, že to bude stát 5 lari. Taxikář se nás snažil přesvědčit, že určitě budeme potřebovat zítra auto na cestu zpět do Brodžomi. Jenže my se nehodlali vracet. Tak se ptal, kam pojedme potom a my, že do Achalkalaki. A on, že to je daleko, že to pěšky neujdeme. Prý je to arménské město, což jsem nevěděla.

U bránu do Praku žádný ranger nebyl, tak jsme po půl hodině zavolali chlapíkovi z Infocentra Parku, ten nám řekl, že si ranger asi někam odběhl a že můžeme jít dovnitř. Tak jsme si u brány nabrali vodu do lahve, nakapali do ní desinfekci a vyrazili jsme. První úsek cesty byl poklidný, po vyježděné lesní cestě, vlastně taková procházka lesem s velkýma batohama na zádech. Pak přišlo první stoupání. Nevím jak bylo dlouhé, ale bylo úděsné. Uzouká cestička ve svahu, klikatí se nahoru, nahoru, nahoru a konec nevidět. Když jsme si dali odpočinek, tak kolem nás prošla skupinka turistů s průvodcem. Byli jsme rádi, že nemáme průvodce, který by nám udával tempo, protože jsme šli jak šneci. První pauza ve stoupání byla po hodině. Sebrali jsme síly a vyrazili dál. Mysleli jsme si, že už jsme na hřebenu, ale ještě nás čekala dlouhá cesta. Do kopce. Potřebovali jsem dojít na rozcetí cest 1 a 6. A to pořád nikde. Pořád jsme šli do kopce, občas rovinka a pak zase úzká pěšinka ve svahu. Bahno. A rozcestí nikde. Dali jsem si oběd a zvažovali jestli máme vůbec šanci dojít na tábořiště ještě dnes. Nakonec už jsme to naprosto vzdali a dokonce jsem šla první. Petr potřeboval jít na dlouhé zátahy, zatímco já chodila po dvaceti metrech, stylem jdu, funím, ztrácím dech, bolí mne stehna, odpočinek, vydýchat a znovu do kopce. A jak tak jdu a funím, tak najednou! Rozcestí! To se nedá popsat, jaká to byla úleva. Podle toho co nám říkal kluk v Infocentru Parku jsme tam měli být v jednu, dorazili jsme tam v půl třetí. (Od brány jsme vyráželi cca v deset). Rozcestí bylo na slunném palouku, tak jsem svlékla propocené oblečení a snažila se odpočívat. Dali jsme si tam půl hodiny pauzu. Bohužel jsem přitahovala strašlivé množství much. Asi nějaký speciální pach, protože po Petrovi nešly. Dobrých padesát much lítalo kolem mě, sedalo si na mě a nedaly se odehnat. Pochopila jsem, jak se asi cítí dobytek. Držely se mne pak až k chatce. Cesta od rozcestí k chatce byla už mnohem příjemnější. Častěji dolů než nahoru, široká a nezakrytá stromy, takže si člověk občas mohl vychutnávat tu nádheru, ve které šel. Měli jsme výhled na ostatní hory. Ale děsná únava z předchozí části to dost kazila. K chatce jsme dorazili kolem páté hodiny a našli jsme tu dvě izraelky. Došli jsme si pro vodu (15 minut cesty lopuším) a já jsem se umyla. Petr mě poléval vodou. Bylo to úplně jako kdysi na táboře, ledová voda a polévání z kanystru. Vyprala jsem si propocenou podprsenku a triko. Pak jsme si natahali dřevo a já jsem jednou sirkou a bez novin rozdělala oheň. Cha! Petr sehnal klacky na opékání a pak přišlo zklamání dne, protože jsme ochutnali kabanos. Vypadal jako náš kabanos, ale nebyl to on. Byla to mouka s příchutí uzeného nebo tak něco. Ani náznak masa, tuku, kůže nebo něčeho podobného. A my se na to tak těšili! Z tvrdohlavosti jsme jeden kus opekli a snědli. Beztak jsme nic jiného k jídlu neměli, klobásky nám zřejmě ukradli v Bordžomi. Pak jsme u ohně sušili moje triko a podprsenku, takže prádlo chytilo krásnou kouřovou vůni. Pak mi Petr připravil minibojovku a šli jsme spát.

8.10.2007, 13:30:00 . . .

6.10.2007

6.9. - Bakuriani
v rubrice Gruzie, září 2007


Vstali jsem v půl deváté, i když jsme si nebyli jistí, jestli dostaneme znovu čaj. Ale pokud jo, tak chceme být vzhůru. Dostali jsme. Vyrazili jsme do města. Rozhodli jsme se, že do Infocentra Parku pojedeme MHD, které po Bordžomi jaky jezdí. Jeden bus zrovna odjížděl, když jsme se blížili k zastávce, takže jsme museli počkat na další. Měli jsme výhled na Info, takže jsme mohli potvrdit, že ani 10:20 nemusí být otevírací doba. Bus nicméně ani po půl hodině nepřijel. Museli jsme jít pěšky. V Infocentru Parku jsme vysvětlili, kde jsme včera byli a odpovědí nám byl nevěřícný smích a zpráva, že Park je úplně, ale úplně na druhou stranu. 5 km od Infocentra. A že je nejlepší se tam nechat dovézt taxíkem, ale to nám říkal už včera. Nechali jsme si tedy vypsat vstupenku na dva dny, zaplatili jsme 10 lari na osobu za přespání v Parku a šli jsme na nádraží maršutek. Tam jsme se poptali na Bakuriani a dozvěděli jsme se, že se pojede za chvíli. Šli jsme si koupit vodu. Vzali jsme si z chladicího boxu lahev Bonaqua a našli na dveřích chlaďáku, že limonáda stojí 1,60 lari a voda 1 lari. Pán za pultem nám ale na 2 lari vrátil jen 40 tetri. A já, že to není v pořádku a Petr se úplně rozohnil, dotáhl pána k chladicímu boxu a ukazoval na cenovku 1 lari. Pán prskal a ukazoval na cenovku 1,60 a Petr křičel, že "eto nět limonati, eto bonaqua" a ukazoval etiketu na naší lahvi a kolem šel jiný pán a vzal od Petra lahev a potvrdil, že to je vážne bonaqua a ne limonáda, načež prodavač začal křičet na ženskou, která si tam do té doby poklidně cosi počítala. Ta nám zmateně dala lari, my jí vrátili 40 tetri a mohli jsme se vítězoslavně vrátit na nádraží. Na nádraží už na nás chlapíci, kterých jsme se předtím ptali na Bakuriani, volali, že támhle je náš bus. Tak jsme nastoupili a jelo se. Asi hodinu.

Vystoupili jsem na první zastávce v Bakuriani, protože jsem zahlédla venu rozcestník se směrovkou Turistické Informace. Anglicky. Jinak jsou samozřejmě všechny nápisy v gruzínštině, občas v azbuce. Takže nápis psaný latinkou hned upoutá moji pozornost.
Rozcestník měl tři šipky. Botanická zahrada, Kostel a Turistické informace. Šli jsme do Botanické zahrady. Nic moc tam nebylo, kytičky. Ale že už je podzim, tak jich ani moc nekvetlo. Byl tam hlavně stín a malinkaté ještěrky, asi 7 cm dlouhé. Pak jsem chtěla jít ke kostelu, který je hned vedle zahrady. Ukázalo se, že je to hřbitov. Každý hrob měl svou vlastní ohrádku. Půl metru až dva metry vysokou. Prostě plot. A na náhrobním kameni je kromě jména i obrázek mrtvého.
Pak jsme se vydali hledat Turistické informace. Cestou jsme koupili ruskou čokoládu s oříšky a rozinkami. Moc rozinek ani oříšků tam nebylo. V turistických informacích jsme dostali mapu města a informaci, že koně jsou v parku a že není sezóna, takže otevřeno má jen jedna restaurace ve městě. Poděkovali jsme a zašli na vlakové nádraží zjistit, jestli vlak skutečně jede zpět do Bordžomi ve 3:20, jak jsme se dozvěděli včera v Info v Bordžomi. Na dveřích nádraží byla krásná cedulka v gruzínštině. Jasné z toho byly jen časy. Aspoň čísla používají gruzíni stejná jako my. Jeden okolojdoucí pán nám ale ochotně všechno vysvětlil, přičmž dvakrát řekl "adsudá" a ukázal na čas 3:40. Kývli jsme a poděkovali.

A najíst jsme se šli do Taverny. Nebyla to ta jediná restaurace, která měla otevřeno, ale trochu podezřelý podnik, který jsme potkali cesotu na nádraží. Špeluňka, kde babka v podzemní místnosti točila pivo a stály tam celkem tři stoly. Ptali jsme se na jídlo, kababi ani chačapuri neměla. Chtěla jsem se zeptat, co teda má, ale projevilo se jak je ošidné spoléhat se na to, že ruština je podobná češtině. Na otázku "a čto mate" nijak neregovala. Až na "čto u vás" odpověděla, že ostri. Tak jsme si dali ostri, přestože jsme neměli tušení co to je. Dostali jsme takovou zeleninovo-gulášovou polévku s kusy masa. A chléb. A pivo. Kazbegi. Bylo to moc dobré. U vedlejšího stolu skupina sedmi chlapů uměřeně pila už pátou nebo šestou lahev vodky a diskutovala. Ale hluk nedělali. Působili velmi kultivovaně.

Pak jsme se ještě prošli městem a našli park, kde snad měli být koně. Koně jsme nenašli, jen svini s pěti roztomilými prasátky. A Petr dostal žihadlo od včely, ačkoli ji nijak neohrožoval. Prostě jsme šli a najednou Au!Au!Au!! už byl píchnutý. Ještě mu čouhalo z nohy. Cestou zpět k nádraží pak koupíme čtyřkilový meloun a chytne nás slejvák. Vlak je úkokolejka. Cestou lesem několikrát zastavuje a kolega mašinfíry vystupuje a běhá pro houby. Taky jsme ve lese vyzvedávali chlápky s motorovými pilami. Takové pily jsme ještě neviděli. Ve vlaku s námi byly i dvě Francouzsky, stará a ještě starší. Jedna z nich mluví plynně gruzínsky, ale kupodivu číst neumí. Vlak se kýve jakoby se měl každou chvíli převrátit, ale po půl hodině už nás to nijak nezneklidňuje.
V Bordžomi ještě uděláme velký nákup na dvoudenní výlet do Parku. Koupíme chleba, 2 kousky chačapuri, 2 kousky jakési sladkosti, paštiku Hamé Babice, 2 kabanosy, cosi co vypadá jako mazanec, 4 baklavy, 2 tenké klobásky, plátkový sýr Viola a vodu.
A večer zaplatit a umýt vlasy, kdo ví, kdy zas natrefíme na teplou vodu.

6.10.2007, 13:28:00 . . .

2.10.2007

5.9. - první výprava do Národního parku Bordžomi
v rubrice Gruzie, září 2007


Vzbudil nás budík v půl deváté a v devět nám domácí přinesla čaj, který jsem včera po sprše objednala přes Natali/Natašu. Ta mluví německy. Po snídani jsem zašli na Info. Nikdo. Došli jsme tedy na poštu poslat pohledy.

Neuvěřitelně omšelá, rozlehlá, stará, sovětská pošta. Nikde nikdo. Ani zákazníci, ani úřednice. Sovětské pohledy v plastovém zašlém stojánku. Za přepážkou sčot. Když jsme se vynadívali, tak Petr nahlas pozdravil a po chvíli se odněkud zezadu přibelhala paní. Dali jsme jí pohledy. Chvíli hledala v papírech kolik budeme platit. Pak kopla do stolu, ze skříňky stolu vytáhla plátěný pytlík, z něj eurofólii a z ní obálku. V té byly kusově nasypané různé známky. Jako by je někdo sbíral. Žádný aršík. Když na pohled nalepila známku za 50 tetri, tak jsem si říkala, že to je dobrá cena. Když lepila druhou, tak to bylo ještě únosné. Ale ona přidávala a přidávala až se známky na pohled nevešly. Musela je lepit přes sebe a na volná místa na pohledu. Nakonec to bylo 5 známek po 50 tetri, tedy 2,5 lari. Paní poctivě na každou známku bouchla razítko a šla na další pohled. Když dolepila všechny tři pohledy, tak nám cenu napsala na papír, rusky asi neuměla. I když věk by na to měla. Petr ale ještě chtěl sovětský pohled filharmonie ve Tbilisi. Ukázali jsme ho paní ve stojánku. Vzala klíče a odemkla trezor, který měla za zády. Ohromná pokladna, vysoká jak človek. Jako ze starého filmu. Uvnitř jsme viděli na polici hromady pohledů, pěkně úhledně poskládané v hromádkách. Paní vzala první hromádku, prošla ji, pohled nenašla. Vzala druhou hromádku, prošla ji, pohled nenašla. Tohle udělala několikrát s náhodnými hromádkami pohledů, ale ten náš tam nikde nebyl. Nevím jestli byla zmatená nebo měli pohledy pomíchané. Každopádně nakonec vzala ze stolu jakýsi bodák a tím pracně vydolovala náš pohled ze stojánku. Trochu ho propíchla, ale koho to zajímá. Znovu nám napsala cenu na papír. Když jsem jí dala 10 lari, tak se s povzdechem odšourala dozadu, aby rozměnila. A pak už jsme mohli jít.

Vrátili jsme se k Info. Dva noví turisti, ale infoholka nikde. Napsali jsme jí vzkaz, že už jsme tam byli 5x a kdy tedy je otevřeno a už přicházela. Jestli otevírala ve deset, tak měla jen 20 minut zpoždění. Pustila nás dovnitř, řekla nám, že bohužel má jen jednu mapu Bordžomi, takže nám ji nemůže dát. Ale ukázala nám na ní, kde je Infocentrum k národnímu parku, protože k Parku ona informace nemá a nedává. Taky nám ukázala, kudy se pak dostaneme do Parku. Byl úplně na druhé straně než Infocentrum Parku. Vysvětlila nám, že je tam černá brána a že musíme zaplatit vstup 50 tetri. Oba jsme se zarazili, protože jsme slyšeli 50 lari, ale když nám to řekla podruhé, tak jsme se upokojili. Půl lari můžeme zaplatit.
Došli jsme do Infocentra Parku, kde se rozčilovali, že do Parku se vstup neplatí, že lidem (pracuje tam jedna holka, tak nevím) z Info už stokrát říkali, ať to turistům neříkají. Dali nám mapu Parku, řekli nám, jak dlouho která cesta zabere, že tam není voda, jen na tábořištích, a že zpět do Bordžomi se pak dostaneme maršutkou. Rozhodli jsme se, že vyrazíme na 6tihodinový výlet ještě dnes a dostali jsme vstupenku. Papír, na kterém bylo napsáno na jak dlouho tam jdeme a že tam nechceme přenocovat, za to už se platí. Vstup i výstup nám měl podepsat ranger. Na obou Informacích byli schopní s námi mluvit anglicky. Cestou zpět jsme se trochu pohádali, sluníčko a cesta podél silnice není nejlepší kombinace.

Vrátili jsme se domů, usmířili se, naobědvali se a vyrazili jsme do praku. Našli jsme ho snadno, holka z Info nekecala. Protože jsme věděli, že nemáme nic platit, zarazilo nás, že se u vchodu vyžadovaly lístky a taky to, že tam bylo docela hodně lidí. TO bychom u národního Parku nečekali. Že by to nebylo ono? Petr ukázal chlapíkovi u vchodu mapu s dotazem, zda je toto Park. Chlapík zmateně kývl a nechal nás jít dovnitř. Uvnitř to vypadalo jako nějaký lunapark. Ale vedl pořád podél vody a naše cesta měla jít podél vody a tak jsme usoudili, že ten skutečný vchod do Parku bude až někde víc vzadu. Po čase jsme přestali potkávat atrakce a cesta vedla příjemným lesem podél řeky. Jen nás mátlo, že jsme tak často potkávali lidi, kteří šli proti nám. Nakonec jsme došli ke koupališti, což vysvětlovalo lidi, ale nevysvětlovalo to, kde je tedy Park. Koupaliště bylo epesní, stará, mrňavá, betonová nádž a v ní juchá mládež, hlava na hlavě. Objevili jsme cestičku, která vedla kamsi do hor. I vydali jsme se po ní. V Infocentru Parku nám bylo řečeno, že cesta je krásně značená, dva černé pruhy, uprostřed žlutý a ještě taky čísla trasy by tam měla být. Neviděli jsme ani jednu značku. A cestičku do hor jsem zhodnotili jako poslední šanci dostat se tam, kam jsme chtěli. Do Parku. Vyfuněli jsem nahoru. Byl to pořádný sráz a gratulovali jsme si, že jsme nešli s velkýma batohama, to bychom nevylezli. A nahoře byla silnice a byly tam domy. Nějaký kluk nám na dotaz po Bordžomi a Luteni ukázal kamsi pryč. Zjevně jsme tedy v Parku nebyli. Bylo půl třetí, tak jsme rozhodli pro pomalý návrat. Šli jsme lesem podél silnice a povídali si. Cestou jsme potkali zpustlý panelák uprosřed lesa, ve kterém evidentně normálně žili lidé a "pramen" vody tryskající z trubky, kde si lidé napouštěli kanystry. Došli jsme k ruskému kolu na skále. Kousek od ruského kola byla lanovka a u lanovky byla restaurace. Tak jsem se najedli. Slečna servírka uměla moc pěkně rusky (tradičně líp než my), takže nám nabízela postupně všechna jídla, která ji napadla. Jídelní lístek jsme si totiž nepřečetli. A i když jsme si objednali šašlik a salati, tak nabízela dál, sýr, kababi, gribi a chačapuri.
Divila se, že nechceme chačapuri, ale mně se při představě toho tukem nasáklého jídla dělá úplně blivno. Chačapuri je obecně samozřejmě dobré, ale my jsem udělali tu chybu, že jsme si koupili jakési chačapuri na nádraží, dali ho do sáčku a snědli jsme ho až večer. A to byla chyba, protože bylo smažené a tuk z toho jen kapal.A studený olej či co prostě není nic moc. A přesto, že nám to moc chutnalo, nemůžeme něco podobného už ani vidět. Aspoň na nějakou dobu. Vůbec nás zatím gruzínská kuchyně nepřesvědčila, že by se vyrovnala turecké. Má na to sice ještě 16 dní, ale pověst už má u nás pošramocenou. Ani místní sýr mi zatím nechutnal, příliš slaný a nakyslý. Jediné, co se chci naučit, je dávat kopr do salátů.
Najedli jsme se a protože jsem viděla, že k sousednímu stolu přinesla servírka meloun, tak jsemo něj po jídle poprosila. Zaujao mě, že i když jsme dojedli, tak nám servírka odnesla talířky a přinesla nám nové, čisté. Využili jsme je pak na ten meloun. Zajímavé taky bylo, že si tam jedna návštěvnice přinesla své CD a oni prostě uprostřed písničky vypnuli přehrávač a dali tam její CD. Vypnuli nějakého šansoniéra, který nám zněl mile. Snažili jsme se pak zjistit, kdo to byl, ale servírka říkala, že nikdo neví, jak se zpěvák jmenoval. Když zákaznice odcházela, tak si své CD zase odnesla.
Pak jsme se svezli lanovkou zpět ke vchodu do lunaparku, protože restaurace byla na skále na lunaparkem. Museli jsme tentokrát zaplatit vstupné, protože jsme si chtěli zajít na horskou dráhu. Nebyla špatná, i když byla menší než pražská. Pak mě chytily křeče, takže jsem zoufale hledala veřejné záchodky a když jsem je našla, tak jsem na ně naběhla velmi rychle. Byly turecké, ale nijak extra špinavé, což se cení. Křeče byly zřejmě rychlý důsledek nerozvážného objednání sklenice vody v restauraci u lanovky. A večer sprcha, smecta (první tuto dovolenou) a zápis.

2.10.2007, 13:10:00 . . .

27.09.2007

4.9. - Bordžomi
v rubrice Gruzie, září 2007


Ráno jsme se sbalili a bez snídaně (nevěděli jsem, jestli ji máme v ceně) jsme v půl desáté spěchali na nádraží, protože Zachar nám řekl, že maršutka do Bordžomi jede v 10 a v 16. Nic nejelo. Optali jsme se kde koho a dozvěděli jsme se, že ve 12:00 jede bus a ve 13:00 jede maršutka. Bylo deset a my měli dvě hodiny času. Sedli jsme si na schody, snědli chleba s masem a pozorovali cvrkot. Třeba pána s váhou, prodavačku, co vyvolávala cáry láry nebo toulavé štěně, kterému jsme hodili kus chleba. V půl dvanácté jsme naběhli na nádraží a jeden hodný pán nám našel, která maršutka jede do Bordžomi a odvedl nás k ní. Před tím nám vždycky jen řekli "Tady bude stát maršutka do Bordžomi" a ukázali nám kde. Většinou tam stála nějaká jiná maršutka a působilo to dost nedůveryhodně. Pánovi jsme poděkovali a do maršutky jsme si dali batohy. Měla jet ve 12:00. Po chvíli přisel ten pán, co nám ji ukázal a s úsměvem nám podal láhev minerálky Bordžomi. Velmi milé. Pak jsme si ještě na kase museli koupit lístek do Bordžomi, 2x za 5 lari a přitom jsme zjistili, že se má jet ve 12:40. Ve skutečnosti jsme odjížděli asi ve 12:20 a před odjezdem se maršutka skutečně postavila na místo, které nám předtím ukazovali. Před odjezdem kolem auta chodily babky a nabízely "maraženoe". Jeli jsme asi 2 hodiny.
V Bordžomi jsme vystoupili, když jsem z okénka zahlédla prosklenou budku turistických informací. Rovnou jsme tam zašli, ale nikdo tam nebyl. Potkali jsme tam ale izraelskou turistku, která nám řekla, že tam asi před dvěma hodinama byla a slečna z Info jí dala adresu k bydlení (zajímavé, že to ubytování poskytovala maminka slečny v Info) a že to není daleko. Po chvíli čekání na Infoslečnu jsme tedy šli s izraelku. Minuli jsme spoustu hotelů (víc než tři), cestou jsme potkali Infoslečnu, která prohlásila, že si odskočila a otevřeno bude od 15:00 a už nich doma už místo nemají. Tak nám Izraelka na ulici domluvila jiné bydlení, 10 lari za osobu. Ukázalo se totiž, že izraelka mluví gruzínky, což jsem považovali trochu za podvod, protože má tatínka gruzína. Naše bydlení byl dvoupokoj, 5 postelí, světlo jen v jednom pokoji a paní domácí mluví jen gruzínsky. A koupelna po patro níž. Domácí nám povlékla postele povlečením s dírou uprostřed deky, snědli jsme čokoládku a vyrazili jsem do světa.
Na informacích pořád nikdo i když už byly tři hodiny. Vyrazili jsme na průzkum města, našli jsme poštu, vlakové nádraží a park, ve kterém jsme koupili zmrzlinu Algidu a Petr se povozil na divném kolotoči. Pak jsme se vrátili k Info. Stále nikdo, ale za chvíli dorazila izraelka. Prohlásila, že je v Bordžomi málo turistů a nuda a že zřejmě pojede zítra do Tbilisi. Chvíli jsme poseděli a pak jsem se rozešli. My jsme šli po hlavní ulici na druhou stranu než předtím. Našli jsme zastávku maršutek, koupili jsme si 2 baklavy na snídani a plátkový sýr Viola. O kousek dál jsme našli supermarket. Vlezli jsme dovnitř. Chvíli jsme tam bloumali. Tak neuvěřitelně unuděné prodavačky už jsme dlouho neviděli. Jak ze socíku. V chlaďáku jsme objevila takovou malou kulatou krabičku. Byla jsem přesvědčená, že to musí být paštika, tak jsem si jednu koupila. Za 0,25 lari. Ukázalo se, že je to adžika. Cestou zpět už jsem byla děsně unavená, takže jsem požadovala odpočinek. Dali jsme si pivo Kazbegi na zahrádce u mostu. Bylo docela dobré, skoro jako české. Z toho jsme dostali hlad, tak jsme si zašli na večeři do restaurace v parku na večeři. Dali jsme si salati, kababi a pak něco jako kotlethi. Bylo to všechno dobré, ale ty kusy smaženého masa, které jsme se rozhodli označovat šašlik, byly hrozně tuhé. Z restaurace jsem odcházeli poslední a pršelo. Doma pak už jen sprcha studeno-vlažnou vodou a spát.

27.09.2007, 17:02:00 . . .

25.09.2007

3.9. - Gori
v rubrice Gruzie, září 2007


Vzbudil nás budík v devět. Po snídani jsme se sbalili, koupili dvě baklavy na cestu a metrem dojeli na zastávku Didube, odkud nás měla maršutka nebo bus odvézt do Gori. Metro je důvěrně známé, vlaky jsou ruské. Jen mě zaujalo osvětlení mezi eskalátory.
Na Didube jsme po chvíli našli bus, který jel do Gori. Při nástupu po nás žádné peníze nechtěli a při výstupu taky ne. Tak jsme to měli zadarmo. I když nejspíš jsme to jen při výstupu přehlédli. Cestou se v autobuse samozřejmě kouřilo a bus sám byl tak vysloužilý, že u nás by v něm snad ani bezdomovci spát nechtěli. Ale jel. V Gori jsme dumali kde vystoupit, protože zastavoval víckrát, ale nakonec jsme vystoupili tam co všichni. Na nádraží. Chvíli jsme chodili po městě a hledali restauraci až jsme se posadili u obchodu a snědli baklavu. Tam se s Petrem pustil do řeči jakýsi opilec. Snažil se mluvit rusky, ale pořád sklouzával do gruzínštiny. Nabízel nám bydlení, zadarmo, že má doma ženu, krásnou. Že je dnes nejaký svátek (tak zřejmě oslavoval). Petr chtěl jít s ním, ale já odmítla, co by s náma chudák ženská dělala. Opilec řekl, že přivede ženu a s tou se domluvíme. Za tři minuty! Počkali jsme pět minut a pak jsme zdrhli. Nakonec jsme se s pomocí jedné ochotné paní ubytovali v jednom ze dvou místních hotelů. V tom levnějším. Poslala nás tam paní, kterou jsme oslovili před univerzitou a která řekla, že kdyby měli plno, tak nás vezme k sobě domů. Ale místo naštěstí měli. Za 50 lari na noc, bez plísně a s ručníky. Osprchovali jsme se, protože se pořád děsně potíme. Aspoň já ted jo. Usnesli jsme se, že na skalní město Uplisciche dlabeme, horko nás vyčerpává i když nic neděláme. Že tu přespíme a jedeme dál. A zbytek dne strávíme procházkou po městě.
Na procházce jsme pod takovým místním hradem narazili na kostel. Nakoukli jsme do něj a ujal se nás asi osmiletý kluk, důležitě nás vedl do kostela, který se rekonstruoval, takže sami bychom si tam netroufli a pak nám ukázal, že máme jít na ten hrad. A to už nás zmerčil jakýsi chlapík jménem Zachar a začal nám nabízet, že nás odveze do Uplisciche a na Atenis Sion (sedmyj vek!) za 30 lari. Je to 15 km, na to se spotřebuje 20 litrů benzínu, budete platit jen benzín. Já, že to je drahé, tak to stáhl na 25 lari. Ovšem my o kostel Atenis sione nestáli, jen o Uplisciche. Nabídl 15 lari, já řekla 10 lari, on řekl 12 lari a jelo se. Byl skvělý, vyptával se a povídal a ukazoval nám kde jsme (Tam je Stalinovo muzeum, tohle je Stalinova třída a tady Stalinovo náměstí. Vidíte Stalinův pomník?). Kousek za Gori zastavil v jedné vesnici a od chlapíka koupil benzín. Chlapík přechovával benzín v kanystrech v kufru, odměřil mu tři litry za 6 lari a nalil to do nádrže. Vezl nás Ladou z roku 76 a číslice (ze kdy je lada nebo kolik mu je) psal do prachu na palubní desce. Cestu před sebou nijak extra nesledoval, ale kromě nás na ní nikdo jiný v podstatě nebyl. Když jsme byli dobře a rychle rozjetí, tak vypínal motor. U vchodu do skalního města řekl paní pokladní, že jsme studenti, takže jsme dostali zlevněné vstupenky, za 5 lari jednu.
Město bylo skutečně nádherné. Prolezli jsme ho skrz na skrz, i v kostele jsme byli a koupili si obrázek svatého. Prý Andrej Prvozvaný či co. Taky jsme za lari koupili dva sovětské pohledy skalního města. Antikvariátní! Prodával je tam jeden chlapík, chtěl lari za pohled, ale to se mi zdálo moc. Za půl lari nabídl šeredný prospekt a šeredné pohlednice. Neuvěřitelně mizerná grafika a zrnité, nekvalitní obrázky. Když jsem odmítla i to, tak odešel. Ale nakonec se vrátil a kývl na dva sovětské pohledy za 1 lari. Na těch je aspoň něco vidět. Vydělali jsme na tom oba, jak jsme později zjistili, sovětské pohledy stejného typu se na poště prodávají za 30 tetri (1 lari má 100 tetri). Zachar nás pak odvezl zpět pod ten hrad v Gori.
Vylezli jsme na kopec a byli jsme velmi překvapení. Na kopci je opevnění, kolem dokola. A v tom opevnění není nic. Žádné budovy, nebo schodiště. Jen tráva. Rozhlédli jsme se z výšky a šli na nádraží, hledat něco k jídlu. Na bazaru u nádraží, který byl z 90% už sbalený, jsme koupili 1 chleba a dokonce nám v dali v místní tržniční putyce najíst. I když už měli zavřeno. Dostali jsme kababi a přeslazenou limonádu. Za 3 lari prokaždého, dobrá cena. Za 2,5 lari jsme ještě koupili meloun a šli jsme do hotelu.
Město začalo žít zhruba v sedm večer. Lidé se shromáždili u svítící fontány v parku a tam korzovali. My jedli v hotelu meloun. Kolem desáté už bylo v parku zase liduprázdno.

25.09.2007, 16:33:00 . . .

2.9. - Neděle ve Tbilisi
v rubrice Gruzie, září 2007


Zásadní zpráva: rozbil se mi foťák. Vzala jsem si svůj starý mechanický Nikon, abych drahým digitálním Canonem nedráždila chudé gruzíny. Už se mi rozbil v Turecku ke konci pobytu a opravili mi ho až v ČR. A teď hned první den! Jednu jedinou fotku jsem s ním udělala! Musím říct, že mě to neskutečně sere,
Jinak jsme se prošli městem a v anglickém knihkupectví Prosper's Book na Rustaveli jsme koupili mapu Tbilisi a zároveň mapu Gruzie. Je oboustranná. Taky 2 pohledy jsme koupili. Pak jsme našli obchod s dřevěnými hračkami. Jsou naprosto úžasné, krásně oblé a hezky malované. Každá jedna z jednoho kusu dřeva. Učíme se číst gruzínsky, ale zdá se, že domlouvat se budeme rusky. Rusky moc nemluvíme, ale rozumíme. Navštívili jsme jeden supermarket, který jsme našli. Jmenuje se Populi a je to regulérní obchodní centrum, jako u nás. Což se o ostatních obchodech úplně říct nedá.
Po různém chození jsme úspěšně koupili simku Magti (5 lari) + kredit 10 lari. Taky jsme koupili 5 skvělých fíků, 2 chačapuri (maso, brambor), jablečný piroh (tedy koláč) a úžasnou baklavu.
K té baklavě. Baklava je taková záhada. Poprvé jsem ji jedla na Krymu a byla skvělá. Pak jsem ji na Krymu jedla ještě 2x a už vůbec nebyla tak dobrá, byla přeslazená a vůbec divná. Pak jsem ji nadšeně koupila v Turecku, ale turecká baklava je z jakéhosi plátkového těsta a je celá ponořená v lepkavém sirupu (na pohled jsme si mysleli, že je to olej a jen tím se nám dost zhnusila). A je sladká. Moc. V ČR občas na nějakou baklavu narazím v různých obchodech zdravé výživy nebo nějakých exotických potravin. Ale buď je nějaká nudná nebo podobná té turecké nebo prostě něco. A tady jsem zase konečněa narazila na lahodnou baklavu, která je hrozně dobrá, je z nějakého pevnějšího těsta, jsou v ní kusy oříšků a rozinky a olizuju se až za ušima. Petr ji vůbec tolik neoceňuje, i když mu chutná víc než turecká.
Zatím se nepotvrdila žádná slova lidí, co nám o Gruzii vyprávěli. Sehnali jsem mapu, supermarket i pohledy, na papírové peníze nám vracejí a za gruzínštinu nám nijak extra vdeční nejsou. Mluví rusky, nemračí se a neotravují nás.

25.09.2007, 16:30:00 . . .

2.9. - Přílet do Tbilisi
v rubrice Gruzie, září 2007


Díky předběžné přípravě (čtvrtek – seznam věcí na sbalení, pátek- odevzdání koček a předsbalení, sobota – sbalení batohu a úklid bytu + poslední jídlo) jsme letadlo stihli krásně. Trvala jsem při výpočtu odchodu z domu na dvacetiminutové rezervě před zavřením check-inu a když pak na Můstku oznámili, že metro kvůli výpadku proudu nejde (všechny tři trasy), tak jsme si vzali taxík a stihli jsme to pořád krásně.
V letadle do Mnichova jsme dostlai krabičku s moc dobrým jídlem – sýr, sušenky, slané oplatky a sušený salám. V Mnichově jsme na letišti objevili luxusní čokoládovnu. Cestou zpět se tam hodláme stavit.
Z Mnichova do Tbilisi jsme vyfasovali sedadla daleko od sebe, já 24F, Petr 6D. Přestože v letadle bylo jistě asi 20 míst volných. Letadlo bylo plně "booked". Naštěstí paní stewardka byla ochotná a sesadila nás k nouzovému východu, takže jsme na tom vlastně vydělali. Jo, samozřejmě jsme udelali trik s prázdnou lahví.
Ve Tbilisi na letišti na nás čekal pán. Už v autě nám bezděky ukázal, kde že to jsme. Nabídl nám cigaretu a když jsme nechteli, tak si zapálil aspoň sám. Bezpečnostní pásy přirozeně taky nebyly. Jeli jsme dlouho, cestou zastavil u jednoho otevřeného obchodu (půl čtvrté v noci!) a koupil sobě i nám coca-colu. Milé. Také jsem cestou z letiště videla asi 3 toulavé psy.
V hotelu nám pan recepční lehce pokulhávající angličtinou řekl, že čekali jen jednoho člověka. Taky nás poprosil, jestli můžeme zaplatit taxi hned a to $20 nebo 25 GEL. Díky bohu za Luboše, se kterým jsme se setkali v sobotu v poledne, a jeho 38 GEL, které nám půjčil. $20 je asi 33 GEL, rozhodně ne 25 GEL. Buď sázejí na to, že cizinci takhle v noci nemají gruzínské lari a nebo gruzíni neumějí počítat, jak nám říkal Luboš.
Dostali jsme pokoj s jedním oknem na chodbu a druhým asi 30 cm vysokým, u stropu. A koupelnu zdobí luxusní plíseň.

25.09.2007, 14:47:00 . . .