4.12.2003

Závěr
v rubrice Krym, září 2003


Výprava na Krym pro mě byla jedinečným zážitkem.
Ačkoli občas došlo k nějakým menším třenicím, myslím, že na to, že jsme spolu trávili prakticky 24 hodin víc než týden, tak jsme z toho vyšli vcelku se ctí. Přesto, že mi zezačátku nesedlo, jak kluci vnímají svět přes kameru, tak mám dojem, že jsem se vlky nevolky něco přiučila a taky díky jejich přístupu mám pro mě naprosto neuvěřitelné množství fotek. Přestože jsem trochu vnímala jako újmu, že jsem prakticky neřídila (alespoň něco jsem chtěla dělat) , tak zpětně konstatuji: díky bohu, že jsem nemusela sednout za volant.
Trochu jsem se naučila rusky, protože rusky jsem se učila jen jeden rok a to jsem dávno zapomněla. Stejně tak jsem se znovu naučila pár znaků azbuky.

Jediné s čím jsem měla problém byla neuvěřitelná pohostinnost našich hostitelů. Neustále nás nutili jíst. Ať člověk snědl kolik jídla chtěl, vždy měli ještě něco v zásobě a „Kušaj, Luda“ (Jez, Lído) pro mě ke konci pobytu bylo prokleté slovní spojení. Vařili výtečně, ale všechno se to sníst nedalo.

4.12.2003, 21:38:00 . . .

3.12.2003

Sobota 20.9.
v rubrice Krym, září 2003


Vstávali jsem v šest. V půl sedmé jsme bez snídaně vyrazili na cestu. Chtěla jsem si vyfotit místní krásné mozaikové zastávky. Mají je nádherné. Mozaikou vykládané a každá je jiná. Ale než jsem se odvážila požádat o zastavení, tak jsem vyjeli z oblasti, kde byly ty nádherné a mám jen takový chabý vzorek.
Nakonec jsem se odvážila a poprosila o zastavení u první barevné zastávky. Taková pěkná s plamínkama. Doufám, že fotky vyjdou. Jinak jsou na zastávkách kytičky, ptáčci nebo prostě geometrické vzory.

Stavili jsme se na snídani u pumpy u Strije. Bylo 11.30. Ivo říkal, že tam bude pěkně a nikdo mu nevěřil A měl pravdu. Čistý záchod, příjemný a ochotný personál, lístek v ruštině, angličtině a němčině.

Zajímavé, když jsem jeli tam, tak jsme na téhle pumpě stavěli taky a to jsem do toho Kafé jen nakoukla a nijak se mi nelíbilo. A teď to pro mě byl vrchol čistoty, ochoty a vůbec sympatický zážitek. Bohužel hned poté Tomáš omylem vjel do jednosměrky a pak nás chytli policajti, kteří tam asi číhali. Po dlouhé diskusi, kdy se všichni (kromě mě, já zůstala v autě) rozčilovali, dostali policajti 100 griven a mu jsme odjeli a ještě hodinu nadávali. Byl to samozřejmě úplatek.

Kolem třetí jsme po úzkých točitých silničkách v překrásných Karpatech dorazili na hranici. Byla ta příšerná fronta. Na několik hodin. Ivo se zeptal celníka jak dlouho se čeká a po odpovědi 5-6 hodin se zeptal jestli by to nešlo nějak uspíšit. A ejhle, za 10$ to šlo. Poslali nás dopředu, tam jsme chvíli čekali a už jsme mohli jet. Do další fronty, tentokrát na slovenskou hranici. Tam jsme stáli asi půl hodiny. A pak Ivo vyběhal za dalších 10$ opět puštění dopředu. I když poprvé mu bylo řečeno, že to nepůjde. Muselo se prostě zaplatit na správném místě. Za tu hodinu, co jsme tam stáli, tam takhle projelo asi 10 aut.

No, a když jsme přejeli hranice, tak jsem všichni užasli. Jak řekl Tomáš „je to jako bychom jeli po koberci“. Žádné drncání, žádné díry, nic. Hlaďoučká rovňoučká silnička. Krása. Lahoda.

A pak jsme zastavili u benzínky. To asi člověk nepochopí dokud to nezažije. Příjemná obsluha, čistý záchod zadarmo a bez klíče na kase, toaletní papír included, tekuté mýdlo, papírové ručníky a ještě k tomu foukač teplého vzduchu.
Ale největší rozdíl je v prostředí. O domy je postaráno, zahrádky kvetou, drátěné ploty jsou natřené (v Ukrajině jsou zhusta polámané, dřevěné) a všechno je pěkné a čisté. A je tu největší vynález civilizace, který na Ukrajině téměř nebyl. Odpadkový koš. Civilizační šok je opravu veliký.

A pak už přes Slovensko a Česko hurá do Prahy. Kluci stihli cestou ještě založit tvůrčí skupinu Šašlik a Baklava, což je vtipné, mimo jiné i proto, že Šašlik (Ivo) nejí maso a Baklava (Tomáš) je alergický na oříšky. Od hranic s Českem už jsem celou cestu spala a vzbudila jsem se až když jsme byli v Praze.

3.12.2003, 21:36:00 . . .

2.12.2003

Pátek 19.9.
v rubrice Krym, září 2003


Máma mě vzbudila ve čtvrt na sedm. Kluci jako vždy vstávali o trochu později, asi o 10 minut. Cestou do Bachčisaraie jsme ještě asi 4x stavěli kvůli záběrům a v Bachčisarai jsme poslali pohledy a koupili jsme zásoby pití na cestu. Můj pitný režim je mizerný a mám podezření, že proto mě pořád bolí hlava. A taky asi, že pořád sedím. Lemra líná.

Stavěli jsme ještě za Simferopolí a kupovali cibuli. A teď hurá do Chersonu. Řídí Ivo a jede zas jak drak. Sever Krymu vůbec není tak pěkný jako jih. Je rovný a nudný. Pole už jsou sklizená, skoro žádné stromy. Pusto a prázdno. Jih je hornatý a krásný. Jinak se Krym vyznačuje velkým množstvím rozestavěných domů, které občas nejsou a nebudou dostavěné. Krávy se pasou všude. Stejně tak kozy. Koně už míň. A vůbec tu nejsou takové ty vozíky, jako v Bulharsku. Na silnicích se nejčastěji vyskytují auta těchto značek: Moskvič, Volvo, Žiguli, Volha a Zaporočer.
Během cesty spím. Nemám co dělat, kluci se střídají, Ivo naviguje a já se vezu jako princezna. Vůbec celý výlet jsem se flákala. Původně jsem prý měla držet mikrofon či co, ale nakonec jsem nedělala nic. Mělo to něco do sebe, ale moc mě to nebavilo. Ani jmenování štábní fotografkou to nespravilo. Pro příště si to musím lépe zorganizovat.

Ivo slibuje, že zítra v noci budeme v Praze. V noci sice může znamenat i v pět ráno, ale stejně se mi to nezdá.
V nějaké vesnici jsme si koupili sýr, protože jsme nechtěli zastavovat na oběd abychom zbytečně neztratili 2-3 hodiny (místní obsluha bývá málokdy rychlá). Máma držela hladovku, protože jsem nechtěla koupit rybu. I když říkala, že prostě nemá hlad :o)

Ukrajina
A jeli jsme a jeli. Už za tmy jsme dorazili do města Vinnice, kde jsme chtěli přespat. Ale byla tma (veřejné osvětlení tu moc nepremává) a mlha. I když ta mlha možná byly splodiny od náklaďáků. Celkově hnusno, pusto, neútulno. Takže jsme byli rádi, když jsme se vymotali ven. Na chvíli nám zatrnulo, když jsme znovu minuli vjezd do Vinnice, ale ukázalo se, že je to jen kraťoučký průjezd koncem města. Po další cestě nocí jsme narazili na hotel, kde ale byla volná jen jedna postel. Asi bychom se nevešli :) Ale poradili nám, že za „dva svietafory“ je další hotel, tak možná tam. A tam místo měli. Byla tam i hospoda. Příjemná. S pomalou, pomalou obsluhou. Ale po dlouhém čekání jsme si přece jen objednali 2 čaje (já, Ivo), pivo (Tomáš), matonku (máma) a 200 gramů vodky (máma, Ivo). Pak si Tom dal další pivo a trochu mi nalil na ochutnání. Bylo kalné a docela dobré. Prostě jiná chuť. A když začal Ivo říkat, že půjde spát, tak Tomáš řekl „my si dáme s Liduškou ještě jedno, že?“ Dali jsme si. Pak Ivo odešel a my zůstali. Tomáš mámě ještě 2x přiobjednal vodku a sobě se mnou stejným způsobem 2 piva. A pak už nás vyhodili.

2.12.2003, 21:35:00 . . .

1.12.2003

Čtvrtek 18.9.
v rubrice Krym, září 2003


Probudila jsem se ve čtvrt na deset. Kluci ještě spali a máma si v kuchyni povídala s hostitelkou. Po snídani jsme vyrazili na bazar. A do Univermagu. Měli tam báječného, skvělého houpacího koně. Chtěla jsem ho, ale pak jsme zjistili, že není na prodej, ale je pro děti, aby si měly kde hrát. Zašly jsme s mámou na bazar. Koupila mi žluté ručníky s kopretinami. Pak jsme jeli do chánského paláce a tam mi koupila pravé filigránové tatarské náušnice. A taky jsme si koupili všichni nějaké krymské víno. Pak jsme jeli ke klenotníkovi domů natočit fotky. Tam mi začalo být špatně. Od něj jsme jeli k moři. Moře bylo výtečné, ale medúzy se chtěly kamarádit, takže pobyt v něm byl poněkud traumatizující. Každou chvíli se o mě otřelo něco slizkého a já se vždycky děsně lekla. A pak domů. V moři mi bylo dobře, ale v autě je mi špatně a bolí mě hlava. Mám nafoceno 14 filmů.

pozn. Chytli nás policajti, když jsem vyjížděli od bazaru na hlavní silnici. Vyjížděli jsme vlevo a jak se později ukázalo, tak to bylo zakázáno. Ještě na nás někdo troubil a varoval. No, vyjeli jsme a za chvilku už na nás mávali a ptali se Tomáše, který řídil, jestli umí značky. Pak ho vzali k odbočce, aby viděl, že se tam opravdu nesmí jet vlevo. No, zaplatil pokutu 17 griven. A máma celou dobu říkala „no tak co chceš, no! Řekni si a nezdržuj. My víme , že chceš peníze, tak proč kolem toho děláš takový zdržovačky?“ A přitom, mě se nezdálo, že by chtěli prudit nebo úplatky. Nechápu to. Nadávala, že na netu jsou na policii samé špatné reference, že chtějí úplatky a prudí a nás že nikdo neprudí a jsou hodní. A sama když nás někdo chytí při přestupku, tak předpokládá, že chce úplatek. A přitom úplatného policistu jsme potkali jen jednou. Jinak nám 1) měřili emise :), 2) dali pokutu za neposlouchání značek, 3) jen nás kontrolovali a nic nechtěli. Venkoncem nás policie neobtěžuje.

1.12.2003, 21:32:00 . . .

30.11.2003

Středa 17.9.
v rubrice Krym, září 2003


Po trudomyslné snídani (Arifův syn Osman spad včera z kola a dnes ráno když ho maminka budila, tak omdlel. Odvezli ho do nemocnice a nikdo nevěděl co s ním je) jsme vyrazili směr jižní pobřeží.

Stavili jsme se ve vesnici Tankovoje abychom nasnímali název. Bylo tu totiž spousta vesnic a měst přejmenováno (cca 2500) a na téhle to chceme demonstrovat. Pak jsem se zastavili pod horou, máma a Ivo se tam neubránili a museli koupit od babek ořechy. A teprve pak jsme mohli točit a fotit.

Pak nás čekalo stoupání na horu. Ukrutné serpentýny a strašně dlouhé. Mohli jsme jet tak hodinu, možná i dýl. Řídil Tomáš a věřím, že si užil své. Na hoře bohužel byl mrak a taky začalo pršet. Schovali jsme se do hospůdky, kde jsme si já a máma daly parádní polívku a kluci salát. A pak ještě baklavu (ale tahle mi nejela tak jako ta první) a dort (tak dobrý dort asi nikdy už jíst nebudu, báječně vyvážená kombinace těsta a krému. MŇAM) a plněné oříšky. Moc dobré.

Pak jsem jela s Tomášem dolů lanovkou. Máma s Ivem jeli autem a dorazili dolů asi tři čtvrtě hodiny po nás. Pak jsme jeli hledat Artěk. První pokus nebyl úspěšný, dorazili jsme k nějakému jinému mezinárodnímu táboru. Na podruhé jsme to sice našli, ale ukázalo se, že je to rozlehlý areál několik táborů a že se tam neumíme dostat. Jeli jsme podél plotu, a pořád podél plotu až jsme najednou byli mezi domy a to určitě nebyl bývalý pionýrský tábor.

Máma zůstala u auta a my ostatní jsem vyrazili k moři. U moře kluci trochu snímali a Ivo se někoho zeptal na Artěk. Prý by nám ho mohli ukázat z moře. Za 150 griven (cca 800-900 Kč), ale Ivo to ukecal na 10$. Výlet na moře úchvatný a naprosto jedinečný! Jeli jsme na motorovém člunu vcelku bystro a Tomáš točil. Byla jsem unešená a fotila jsem jak blázen. Chytl nás sice na vodě déšť, ale ne ten nejhorší. A pak už domů přes Simferopol a Bachčisarai. K večeři byly manty. A slivovice a pivo. A dozvěděli jsme se, že Osmanovi je dobře, jen měl zavázanou ruku.

Jo Tomáše Ivo vyhlásil, za hodináře, protože auto se zase otočilo a aby to nebylo nudné tak na křižovatce pod dohledem policisty. Naštěstí se nic nestalo. Ono totiž vůbec bylo na Jaltě hodně policajtů, byli tam nějací hlavouni. Já jsem veverka, že po večeři louskám mandle. Ivo je podle mámy kapitán, protože všude najde cestu a vůbec velí výpravě. A co je máma si nepamatuju.

30.11.2003, 21:24:00 . . .

29.11.2003

Úterý 16.9.
v rubrice Krym, září 2003


Vyjeli jsem kolem čtvrt na deset. Máma se vyptala na knihovnu v Simferopoli a na internet v Bachčisarai. Pak mě dovezli na internet a sami jeli točit město a klenotníka. Já na netu zjistila kulišárnu školy, že se musím přihlásit ještě do několika seminárních skupin a třeba v AJ na mě už žádná nezbyla. V jednu mě štáb vyzvedl a jeli jsme do Simferpole. Cestou jsme se stavili na oběd v Šeherezádě. Bylo tam pěkně, ale obsluha byla pomalejší. Takže jsme dorazili s 10ti minutovým zpožděním. Organizátorka (manželka Mustafy) byla značně nervózní, ale pak se to zlepšilo. Děcka nám předvedla několik tanců v krojích. Bohužel mi došel film, takže mám jen půlku. Ale bylo to moc moc pěkné. Pak jsme si prohlédli knihovnu, prý začínali úplně od nuly, veškeré knížky byly zničeny. Ale něco tam přece jen měli. Pak jsme zajeli koupit hudbu. Máma koupila dvě kazety a jedno CD. A vyrazili jsme zpátky. Těsně za Simferopolí nás chytil příšerný, silný déšť s kroupama. Takový, že jsme museli zastavit, protože nebylo vidět na dva metry dopředu. Ale pak polevil, tak jsme mu ujeli a po pár kilometrech už byla silnice suchá a po dešti ani stopa.

Dojeli jsme až k moři. Západ slunce už jsme skoro nechytli, ale nebe mělo pěkné barvičky. Kluci se vykoupali, já si jen vycachtala nožky. A pak domů, na večeři. K večeři byl vývar s pelmeněmi a fazolová polévka.

29.11.2003, 21:20:00 . . .

28.11.2003

Pondělí 15.9.
v rubrice Krym, září 2003


Vzbudila jsem se v půl deváté a ani jsem se nestihla oblíct a už tu byli kluci. Jeli totiž s Arifem natáčet rozvoz chleba, takže vstávali ve 4.00. Vyrazili jsme kolem desáté, protože v 11.00 jsme měli být v Evpatoriji. Cestou nám ale auto naprosto z ničeho nic hodilo dva malé smyky, takže jsem zajeli do nejbližšího servisu. Tam se na auto mrkli zespoda, našli drát v předním kole, řekli, že to neopraví, že to umí v šinomontáži, pak zkontrolovali geometrii, zjistili, že přední kola jsou špatně, což opravili a projeli se s Tomem v aute. Pak řekli, že je to staré auto a že to nedokážou opravit. Že zadní kola jsou trochu od sebe. A že to na vodě holt bude trochu klouzat. Pak řídil Ivo. Byla jsem vyklepaná a snažil jsem se myslet na úplně jiné věci a nevnímat občasné jemné podkluzování zadních kol.

V Evpatorii jsme dojeli na nádraží a protože jsme přijeli o dvě hodiny později, tak se máma marně snažila najít našeho průvodce. Zeptala se ale jak se dostaneme ke škole a tam jsme dojeli v pořádku i když až na druhý pokus. Chvíli Tom točil děti a když jsme odjížděli, tak s tam objevil Dilaver(náš místní průvodce), protože věděl kam jsme jeli, tak jel za námi. Odvezl nás do lomu. Byla to vskutku úžasná podívaná. Dělníci, cihly a vůbec.
Pak jsme jeli k mešitě, která je pro mámu téměř symbol tatarství, protože viděla když ještě nebyla ani rozestavěná. A pak k rozestavené bráně (já myslela, že to budou vrata a ona to nějaká městská brána) a ještě ke staré mešitě, kde jsem musela zaplatit za vstup 1 grivnu. Pak nás Dilaver vzal na jídlo. Měla jsem skopové s cizrnou. Docela dobré. A nakonec nás vzal do svého servisu, kde nám vytáhli z kola drát a díru zalepili. A jeli jsme domů. K večeři byly čeburky.

Ivo je nějaký marodný, vypadá úplně marodně. A cestou domů jsme zabloudili. Asi proto, že Ivo spal a tudíž nenavigoval. On si totiž skoro všechny cesty pamatuje.

28.11.2003, 21:12:00 . . .

27.11.2003

Neděle 14.9.
v rubrice Krym, září 2003


Ráno, po výtečné a bohaté snídani, kluci točili Arifa. Já při té příležitosti objevila záchod, na který chodí rodina. Dřevěný, turecký. My používáme klasický splachovací, co je v koupelně. Hrozně dlouho se napouští a zrovna včera jsme v autě řešili proč tam není toaletní papír. Máma vymyslela teorii, že se hned myjí. No, večer, když jsme přijeli už tam byl.

Pak jsme jeli na "sídliště", což je prostě malá vesnička nově postavených domků. Máma tam strávila několik hodin s dědky, z toho kluci natočili nějakou část a pak vyrazili lovit obrázky. Nakonec přišel Ivo, že jsme pozvaní na kávu a odvezl nás k nějakému domu. A máma zase mluvila s hostiteli a kluci fotili a nestarali se o ni. A já zase způsobně mlčela. Ve společnosti cizích lidí mi to jde dobře. Asi že jim nerozumím. Pak jsme jeli je klenotníkovi do dílny, ale on tam nebyl. Mazlila jsem se tam s jedním toulavým kocourem a on mě za odměnu kousl do ruky, mrcha. Možná měl jen hlad. No, stavili jsme se na tržišťátku u chánského páláce a mama mi tam koupila k svátku penízkový šátek. Ten jsem si totiž chtěla koupit, protože v Česku stojí asi 1500,- Kč a tady stál 105 griven, což je asi 600,- Kč. Pak jsme zamířili k Dilaře. Pomazlila jsem se s Pučikem (zrzoun) i s Dančekem (psík). Dilara nám dala interview a ještě se prošla po skalách. Já nafotila studnu.

A nakonec jsme ještě jeli do minirajonu (v podstatě čtvrť kde bydlí tataři) a tam jsme natočili spoustu krásných záběrů se skvělým světlem. Teplé světlo a studené pozadí. Nebo to bylo obráceně?

A "doma" jsme dostali plov. Plný stůl dobrot byl a dostali jsme domácí víno, co chutnalo jako dezertní.

27.11.2003, 21:05:00 . . .

26.11.2003

Sobota 13.9.
v rubrice Krym, září 2003


Ráno mě vzbudila máma v půl deváté, že se jí povedlo pustit teplou vodu a jestli si chci tedy umýt vlasy. Všechno je otázka zvyku. Kvůli čistým vlasům jsem ochotna se plazit po dně vany a strkat hlavu pod kohoutek. Klidně se i budu mýt studenou vodou, jen ať ta sprcha funguje!
Po snídani (byly i fíky :), ke které jsem si dala především chleba s domácím sýrem, jsme šli do midžlisu (cosi jako místní parlament), kde na nás čekalo pět staříků pamětníků.
Ukázalo se, že nemám co dělat. Máma si s nimi povídala, Tomáš točil, Ivo snímal zvuk a já seděla a koukala.

Pak jsme jeli do hor, kde nám měl jeden pamětník ukázat památník postavený českým partyzánům, které postříleli sověti a tvrdili pak, že je zabili Němci. Vyjeli jsme do hor a po příšerných děravých lesních cestách jsme se trmáceli po horách. Byla zima a mlha. Chvíli jsem já s mámou jela v džípu průvodce, který jel jako první a Ford nechával daleko za sebou, ale když už Tomášův Ford nezvládal díry, tak se džíp vrátil a vyměnily se posádky. Takže Ivo, já a jeden pamětník jsem jeli zpět a ostatní (máma, Tomáš, řidič a průvodce) jeli dál hledat pomník. Zatímco my jsme dojeli v klidu na pořádnou silnici, tak posádka džípu se ztratila. Čekali jsme na ně 1,5 hodiny a nakonec se naštěstí našli a dorazili. Hledání pomníku nebylo úspěšné.

Po skvělé večeři v restauraci Ali Baba kus před Bachčisaraí (baklava je báječná dobrota) jsme udělali pár záběrů města a stavili se v restauraci ve městě na něco k pití. Hrála tam moc pěkně místní hudba. Jen mě máma trochu rozladila, když mi objednávala kávu. Kávu totiž dostaneme na každé návštěvě a na rozdíl od Tomáše mi přijde neslušné ji odmítnout. Ale já kafe běžně nepiju!

No, pak jsme jeli natáčet Mustafu, místního prezidenta. Vypadal zezačátku strašně utahaně, ale po kávě se zmátořil a mluvil dobré dvě hodiny. A pak domů.

Jo, za mistra řidiče byl vyhlášen Ivo, protože nezničil auto na těch příšerných cestách v horách a našel cestu domů i potmě. Skoro na poprvé.

12:53 2000 km od Zlína


26.11.2003, 21:02:00 . . .

25.11.2003

Pátek 12.9.
v rubrice Krym, září 2003


Stejně jako v Bulharsku a Rumunsku tu často u silnice sedí lidé a prodávají co se dá, Nejčastěji zeleninu – brambory, občas rajčata nebo papriky. A pak hodně často melouny – cukrové o vodové. A jablka. A spoustu dalších věcí – uzené ryby, proutěné košíky, ořechy, dřevěné nádobí, nakládanou zeleninu, košťátka, květák, zavařovací sklenice nebo navázané cibule.

Většinou se takový prodejci vyskytují ve skupinách. Na 5 km jejich třeba 13 a dalších 30 km kde nic tu nic. U vesnic je přirozeně koncentrace větší, ale dá se potkat i prodejce sedící osaměle, daleko od jakýchkoliv vesnic. Takže občas je u cesty hromada melounů a u ní sedí jeden člověk. Viděla jsem takhle jednu velikou hromadu, u které měl chlapík dokonce stan. Zřejmě tam bydlel.

Mluvit o množství zvířat podél cesty je skoro zbytečné. Všude jsou toulaví psi, krávy, koně a strakaté kozy. Už to považuji za samozřejmé.

Vyrazili jsme kolem šesté. Rozespalí, ale nevyčerpaní. Řídí Ivo. Docela už se přizpůsobil místním zvykům, drandí si to 120 km jak jen to jde (a jde to skoro všude, silnice nejsou nijak drasticky hrozné, spíš normální až dobré) a předjíždí přerušovaná čára, nepřerušovaná čára.

Snídali jsme kolem deváté v hotelu u Južnoukrajinsku (název města). Bylo to příjemné, teplé a vařil to někdo jiný. Při čtení jídelníčku, jsme se pocvičili v azbuce a k jídlu jsem si dala hemex. Opět mě překvapilo, jak luxusní může být turecký záchod. Čistý, pěkný, vydlaždičkovaný, turecký. Další cesta přinesla mnoho zajímavostí.

V jedné vesnici jsme narazili na zajímavé pouliční prodejce. Měli u sebe cedulku s nápisem Raki. Přemýšleli jsme co to je, prodejci neměli nic vystaveného. Jen hrnce. Zvažovali jsme jestli jsou to opravdu raci. Chvíli jsme diskutovali jestli zastavíme nebo ne. Pak jsem u jedněch přibrzdili, ale nezastavili úplně, aby se máma podívala, že je to stolek s hrncem. A usoudila, že to jsou fakt raci. Já jsem ale raky nikdy neviděla a chtěla jsem zastavit.

Prodavač byl ochotný, raky nám ukázal, nechal fotit a nakonec jsme jich 10 koupili. Máma mu vysvětlila, že jsme to nikdy neviděli. Prodavač se divil, že v Čechách nemáme raky, ale byl ochotný a když jsme odjížděli, tak se náramně smál. Máma se do nich hned pustila a ukázala mi, že se z nich jedí jen klepýtka a ocásek. A je to fakt dobrota. A ještě ke všemu jsme zjistili, že ta vesnice se jmenuje Rakove.
Pak jsme potkali převržený náklaďák melounů. Prý skvělý záběr. Tak jsme zastavili. Přiznám, že z mého hlediska je to trochu nuda. Všichni se rozplývaj jak by tohle byla pěkná fotka, tamhle super záběr a tady krásné prostředí a mě to přijde zcestné. I když souhlasím s tím, že by to bylo krásné a že by to chtělo zaznamenat. Ale zdá se mi, že oni (zejména kluci) se na to dívají pouze z hlediska použitelnosti. A kromě toho mě to už nebaví. Vždyť teprve točit budeme!

Další zastávka byla u stříbrného partyzána. Já a máma jsme si daly zmrzlinu a Tomáš fotil.
A zatím poslední zastávka byla u policajta, který nás chytil jak jedeme 98 km/h v zóně 50km/h. Chvíli to trvalo, ale nakonec dostal 70 griven a jeli jsme.
Policisti nás jinak neobtěžují. U silnic nejsou patníky, ale zase jsou lemované dvouřadím stromů. Jinak občas nejsou namalované žádné pruhy a silnice se stává několikaproudou. To máma říkala, že pak jezdí všichni jak to cítí.

Do Bachčisarai jsme dorazili kolem sedmé. Cestou jsme se stavili na oběd v restauraci, hned za hranicemi Krymu, kde plavala rybka feťačka, co se držela u proudu kyslíku a plavala bříškem nahoru. Taky jsme zastavili u ořechů, tak jsme nějaké nasbírali a nafilmovali vrby vlající ve větru.
V Bachčisarai jsme zajeli k Dilaře, která nás královsky nakrmila a předala nás Arifovi, u kterého budeme za 30 dolarů denně bydlet. Dilara je moc milá, i Réza je milý a docela jim i rozumím. Arif je taky milý, ale nerozumím mu vůbec. A nejhorší je, že má sice sprchu, ale zřejmě mají malý tlak, takže voda teče leckde, ale ne ze sprchy. Koupání byl náročný zážitek a rozhodně jsem nevyužila teplou vodu, kterou nám ohřáli, protože prostě netekla.

25.11.2003, 20:55:00 . . .

24.11.2003

Středa 10.9.
v rubrice Krym, září 2003


Cesta pro mě začala asi v 13.00 kdy mi máma zavolala, že je v Miláně a že by mela být v Praze v pět a ať jí zabalím. Takže jsem se ve tři dala do zběsilého balení sebe a ve čtyři do balení mámy. V půl páté dorazil Ivo a počkali jsme na mámu. Dorazila v pět a během půl hodinky jsme vyrazili. Nájezd na dálnici byl ještě krušný, ale do Zlína, za Tomášem, jsme dojeli dobře. Cestou jsem si trochu schrupla a vyzkoušela jak se spí v aute. Blbě. Ve Zlíně jsme přesedli diesla Forda Escorta Tomášovy slečny. A protože Ivo už řídil z Prahy, sedl si za volant Tomáš. Chvíli trvalo, než jsme se dohodli na tom jestli bude puštěné rádio a větrání, ale pak už se jelo. Trochu jsme bloudili a když jsme našli cestu, tak jsme obě sedící vzadu (já i máma) usnuly. Ivo i Tomáš jezdí na můj vkus dost rychle, ale musím předpokládat ze vědí co dělají. Jen trochu nepříjemné bylo probuzení, kdy jsme vjeli do zatáčky a já si říkala “klid, to je zase jen ta šílená rychlost, není třeba se vzrušovat”. A pak se auto v zatáčce nějak protočilo a cítila jsem jak nabíráme lehký smyk. Tak jsem jen víc zachumlala do deky a čekala až se auto srovná. Trvalo to výrazně déle, než jsem čekala a než se mi zdálo bezpečné, ale nakonec jsme zastavili. Na máminu zděšenou otázku „co se proboha děje“ Ivo naprosto nevzrušeně odpověděl “hodiny”. Pak pochválil Tomáše, ze to dobře zvládl a že jsme do ničeho neťukli a jeli jsme dal. Ivo je evidentně kliďas.

Slovenské hranice jsme prošli v pohodě a přes Slovensko řídil Ivo. Asi 60 km před Ukrajinou řekl, že je už utahaný. Mohlo být tak 5 hodin ráno. A Tomáš byl taky utahaný a řídit nechtěl. Tak jsem řídila já a máma mi dělala společnost. Jela jsem pomalu, tak 80, protože jsem od těch „hodin“ pořád cítila jak zadek auta uhýbá někam pryč. Byl to určitě jen pocit, ale byl dost intenzivní.

Já jsem řídila jen kousek, na hranice, aby se Ivo aspoň trochu prospal. Na hranicích jsme nebyli dlouho. Jen jsme vyplnili lístečky a pak čekali. Během půl hodiny jsme mohli jet. Máma s Ivem vyprávěli jaké to bude drama a hrozné a pak jsme byli všichni překvapený jak to šlo samo. Tak máma dala aspoň jednomu pivo. Za hranicemi jsme jeli do Užhorodu, kde převzal řízení zase Ivo.

Zatím jsme museli stavět kvůli tomu, že chtěly přejít silnici 4 kachny, pak jsme objížděli stádo krav a potkali jsem pohřeb. V předu skupina lidi s vlajkami, myslím, že se tomu taky říká zástava, pak náklaďák s rakví a pak smuteční průvod.
Taky pořád potkáváme pravoslavné kostely, jsou všechny nové a jsou si dost podobné. Trochu nuda.
Silnice tu nejsou moc kvalitní, v extrémních případech je třeba jet i krokem, ale kde to jde tak Ivo udržuje rychlost na 80. Jde to tak u 60% cest.

Čtvrtek 11.9. 15.45 – 1000 km ujetých od Zlína

24.11.2003, 20:53:00 . . .

23.11.2003

Proč, kdy, kdo
v rubrice Krym, září 2003


Na Krym jsme jeli v termínu 10.9.-21.9.2003 točit film o návratu vyhoštěných krymských Tatarů na Krym. Máma coby scénáristka, Ivo jako režisér, Tomáš jako kameraman a já jako doprovod. Ačkoli na filmu samotném nemám nijaký podíl, tak v celém deníčku mluvím v množném čísle, protože jsem byla součástí skupiny. Deníček je čistě osobní a určitě se v něm neobjeví spousta důležitých věcí, které jsme zažili. Zápisy jsou prakticky neupravované, jen jsem občas dopsala informace, které jsem na místě zapomněla zapsat.

23.11.2003, 20:50:00 . . .