19.02.2012

Dluhy
v rubrice ***nezarazeno***


Hromadí se mi. Vždycky si řeknu, že to počká, že to můžu napsat později, že se mi to teď nehodí, ale pak se k tomu nějak nedostanu. Tak aspoň něco dnes vyřídím. Procházka po San Francisku s Holčinou a Jakubem, Skleněná pláž, výlet do Monterey.

Vycházka za uměním a vědou

Koncem září se vrátili Holčina s Jakubem z výletu po Státech a čekal je poslední víkend před odletem do Česka. Když byli v San Francisku začátkem září, tak jsem neměla moc čas se jim věnovat, takže jsem se rozhodla, že teď jim ukážu, co zajímavého jsem nedávno objevila ve městě. Vzala jsem je na roh Šesté a Howard. Je tam dům, po kterém leze nábytek a mně se to moc líbí. Nábytek lezoucí po domě je dílem umělce jménem Brian Goggin a jmenuje se Defenestrace. Nábytek v pohybu je zjevně jeho specializace, ale nenechám si kazit radost tím, že San Francisko není jediné. Tentýž umělec má na svědomí slova vysypaná z knížek na křižovatce ulic Broadway, Grant a Columbus, na North Beach.
Když jsme se dost vynadívali na umění, tak jsme zašli za Petrovým kolegou Tomášem, který v té době bydlel na Mission, využili jsme jeho koupelnu a vzali jsme ho s sebou na procházku po městě. Stavili jsme se na Lombard street, pak na Fisherman Wharf v In-n-out, kde mají podle Tomáše skvělé hamburgery, a po americkém obědě jsme si dali v Ghirardelli zmrzlinové poháry, které se nedaly sníst. Už si to musím zapamatovat, že se ten pohár z Ghirardelli prostě v jednom člověku nedá sníst. Pokračovali jsme parkem k Fort Mason, kde je venkovní expozice Exploratoria, která například ukazuje, že vítr fouká jiným směrem v různých výškách (cvičila jsem si na tom hloubku ostrosti). Kromě tohodle tam je mnoho dalších atrakcí, třeba domeček, který má na sobě kukátko a v sobě spoustu fotek stejného objektu v různých dnech a denních dobách. Bohužel je to kukáto jen pro jednoho člověka a i když se zrovna nikdo nekouká, tak stačí se naklonit ke kukátku a za člověkem se rázem udělá fronta čekačů. Kromě Exporatoria tam probíhala venkovní výstava uměleckých sedátek, takže jsme okoukli i to. Nakonec jsme zabloudili i do muzea The Long Now Foundation. Tahle nadace sbírá peníze na hrozně zajímavé divné projekty. Například shromažďují všechny jazyky světa a zapisují je na zvláštní disk, protože se předpokládá, že během příštího století zanikne víc než polovina současných jazyků co jich na světě je. To, co nás nalákalo dovnitř, byl prototyp desetitisíciletých hodin. Hodiny, které jdou samochodem deset tisíc let a jednou za čas zahrají nějakou melodii, která je pokaždé jiná a nikdy už se nebude opakovat. Ochotný mladík předváděl různé prototypy hodin a vysvětloval jak fungují, ale já jsem mu samozřejmě nerozuměla a všechno co vím, to jsem si přečetla teď na jejich webu. Myslím, že až se tam vyskytnu příště, tak jim dám nějaký drobný příspěvěk, protože mi to připadá hrozně zajímavé.
Závěr dne jsme oslavili koktejlem ve střešním baru Intercontinental. Musela jsem být přísná na servírku a požádat, ať nás posadí k oknu. Asi jdeme do baru na střeše, abychom seděli uprostřed baru a neviděli žádný západ slunce z okna, co?



Skleněná pláž

Skleněná pláž je asi tři hodiny jízdy severně od San Franciska. Což se dá dojet, ale na výlet na otočku to není. Když přijel z Prahy Petrův kolega Martin, tak jsme ho vzali na víkend na výlet na skleněnou pláž. Pláž vznikla tak, že v polovině dvacátého století vznikla na pobřeží skládka. Lidi tam vyhazovali bordel, rozbitá auta a podobně. V sedmdesátých letech se rozhodlo, že možná není dobrý nápad mít skládku u moře, oficiální skládka se vytvořila někde jinde a co šlo, to se tam převezlo. Ovšem rozbité sklo nikdo z písku nevybíral. Od té doby moře ty kousky skla omývá a omývá až jsou z nich krásné průhledné opískované oblázky. Zlí lidé tam chodí, barevné oblázky sbírají a vyrábějí z nich šperky. A to přesto, že sbírání skla je v současné době zakázané.
Samotná pláž je poměrně nenápadná, skla je tam sice docela hodně, ale zdaleka ne tolik, jak jsem čekala. Myslím, že není divu, v podřepu se tam v různých koutcích nacházejí lidi s igelitkama, kteří vybírají ty nejlepší kousky. Počítám, že za pár let tam bude placený vstup a skla ještě méně. Nejúžasnější tak nakonec byl výlet k majáku Point Cabrillo, kde jsme chytili západ slunce.
Přespali jsme v malém městečku poblíž. Zajeli jsme na večeři do Applebee, kde jsme konečne zjistili, že moje vzpomínka na tenhle řetězec nebyla zas tak moc zkreslená, protože tam skutečně dobře vaří a večer jsme se opili v motelu. Ráno nás Petr zatáhl na procházku po přehradě, kde jsme viděli volavku a hejno racků, a obědvali jsme v restauraci Comforts v San Anselmo. Malé městečko za Golden Gate mostem plynule navazující na Ross, pak na Larkspur. Konečně se začínám trochu orientovat v lokálním zeměpise, ale skutečně jen maličko. V restauraci Petr koupil naprosto úžasnou broskvovou marmeládu s levandulí, což zní jako hrozná blbost, ale je luxusní.
Cestou do domů jsme se stavili na vyhlídce na most, aby si Martin mohl vyfotit most, a pak už jsme mu jen ukázali, kde mají nejlepší makronky na světě. Nebo aspoň, nejlepší makronky jaké jsme tu zatím ochutnali.



Výlet do Monterey

"Pojeďme do San Luis Obispo", navrhuje mi takhle v pátek Petr po telefonu. Kde to je? "Na jih od San Franciska" A proč bychom tam jeli? "Je tam teplo" Ale proč vůbec jezdit takhle z ničeho nic na výlet? "Protože budeme mít nocování zadarmo", křenil se Petr a já jsem byla čím dál zvědavější. Ukázalo se, že kolega Ray dostal poukaz na noc v hotelu zdarma, který je třeba využít do neděle a zrovna nějak nemá kam jet. Navrhla jsem, abychom tedy jeli do Monterey, to je kousek a ještě to tam pořádně neznáme, vždycky tam jenom projíždíme na cestě víc na jih. Konečně jsme měli čas projít si malý park Point Lobos, kde jsem skoro před dvěma roky poprvé viděla mořské vydry. Prošli jsme si krátkou naučnou stezku, kde jsme se například seznámili s květinou wood mint, což je jakási hluchavkovitá kytka vonící trochu jako máta. Došli jsme k moři, pokochali jsme se vlnami, a pak jsme podél pobřeží šli další stezkou k Sea Lion Point. Nějací lachtani tam byli, vydry taky, konečně trochu vyfotitelné. Asi nejzajímavější byl krab, který se schovával mezi kameny u přílivového jezírka. Na závěr jsme si u rangerského stánku pohladili kůži tuleně, lachtana a vydry. Ó, vydra má krásnou huňatou a měkoučkou srst. Naprosto chápu, že je někdo lovil jenom kvůli jejich srsti. Lachtaní srst je měkčí než tulení, ale žádný velký terno to není.
Od kůží jsme šli lesem zpět ke vchodu do parku, protože jsme museli zaparkovat mimo park. Parková parkoviště byla plná. Na druhou stranu jsme nemuseli platit deset dolarů za auto, jako pěší jsme měli vstup zadarmo (až na povinnou dolarovou dotaci na osobu).
Přespávali jsme v Monterey v Best Western. Petr hlásil, že máme pokoj s krbem, což jsem mu jednak nevěřila a jednak mi to přišlo jako blbost. Ale byla to pravda a ukázalo se to jako skvělá věc. Pokoj byl rozlehlý, s ohromným vysokým stropem, a krb krásně hřál. Přitáhli jsme si křesla k plynovému ohni, otevřeli jsme lahev vína, které jsme dostali jako pozornost podniku a užívali jsme si luxusu. Dokonce i postel byla skvělá.
V neděli přistál na našem balkóně racek a byl zvědavý, co mu dáme. Zjevně to nedělal poprvé. Protože jsme si ho chtěli vyfotit, tak jsme mu dali kousek mandarinky, který slupnul jak malinu. Pak jsme se odhlásili z hotelu a vyrazili jsme do města. Prošli jsme se po pěší zóně, sem a zase tam, a cestou k místímu Fisherman's Wharf jsme potkali skupinu tuleňů, kteří se maskovali za kameny. Ti, kteří se nemaskovali za kameny, naopak na nich leželi a vyhřívali se, na nás vyplazovali jazyk a vůbec byli zábavní. Na Fisherman's Wharf jsme hledali resturaci, kde mají nejlepší clam chowder (hustá smetanová polévka z mořských potvor) v širokém okolí. Restauraci jsme při prvním pokusu nenašli, ale zato jsme viděli co? Vydru! Pěkně zblízka, plavala si na zádech mezi loďkama a tvářila se, že ji diváci vůbec nezajímají. Nedokázala jsem vybrat jen jednu vydří fotku, musela jsem jich zveřejnit hned šest, takovou z ní mám radost. Restauraci jsme nakonec našli, clam chowder stál asi pět dolarů, ale nachytali jsme se, protože jsme u vchodu dostali kupónek, že když si dáme jedno hlavní jídlo, tak dostaneme předkrm zdarma. Tomu jsme nemohli odolat, takže jsme si dali polévku, předkrm (hnusný) a jedno jídlo na půl. Pomalu se učíme se dělit o jídla, protože většinou nám stejně stačí polovina jídla. Ale jde nám to pomalu, to učení. Cestou zpět jsme se ještě jednou podívali na legrační tuleně a tím náš výlet skončil. Moc příjemný nečekaný víkend.

Z alba Monterey únor 2012

linkuj.cz vybrali.sme.sk

19.02.2012, 21:35:14 . . .