28.01.2010

Viděla jsem kolibříka!
v rubrice ***nezarazeno***


Živého! Přilítl na větev vysoko nade mnou, viděla jsem vlastně jen jeho obrys. Říkala jsem si, co je to za ptáka, takový maličkatý a takový dlouhý zobák... to musí snad být kolibřík. Dokonce mi i zacvrlikal. A když odletěl, tak bylo jasno, takhle rychle mávají křidýlkama jen kolibříci. Jenom škoda, že jsem proti šedivé obloze neviděla jak je pěkně barevný. Zvedlo mi to náladu. Kolibřík uprostřed města, kdo by to čekal?

Dnes jsme měli poprvé naši pravou učitelku. Prý včera přiletěla z Vietnamu, to docela obdivuju, že šla rovnou do práce. Časový posun 15 hodin není legrace. Hned ze začátku mne vyděsila, protože nám rozdala malý kvíz na zahřátí, ve kterém jsem docela plavala. Zdálo se mi, že začala docela zvostra. Ale pak se tempo zvolnilo.
Hodina utekla rychle, protože většinu času jsme se představovali. Člověk by řekl, že navzájem už bychom mohli znát svoje jména, ale já si pamatuju jen některé výrazné lidi jako je Španělka, se kterou si sedám do skupinky. V hodinách totiž hodně času trávíme diskusema ve skupinkách. To mně baví. Při dnešním představování jsem si zapisovala jména a původ. Bohužel u asijských jmen jsem se se zápisem moc nechytala. Ale aspoň jsem si udělala přehled o národnostech v naší třídě. Takže: 9x Čína, 2x Korea, 2x Japonsko, 2x Brazílie, 1x Etiopie, 1x Bělorusko, 1x Španělsko, 1x Česko. A i jinak byla hodina zábavná, mluvili jsme o jídle. Co kdo vaří, jak často a kde se dá v SF nakoupit levně čerstvá zelenina.

To mi připomíná, že dnes přišla bedýnka. Zaregistrovali jsme se do místního systému bedýnek (v Česku se myslím o podobný systém snaží taky, mne by ale odrazovaly plody ze zahraničí). Dostáváme (prý) samé lokální výpěstky. Lokální mandarinky, manga, avokáda, dýně... samozřejmě taky jablka, cibuli, brambory, ale to není tak exotické.
Musím říct, že se servisem jsem velmi spokojená. Člověk si může vybrat z několika druhů bedýnek, asi z 12. Různé velikosti, různá doba doručování, různá složení. Složení může být třeba následující: zelenina na vaření nebo zelenina a ovoce k jídu bez vaření nebo pouze ovoce a podobně. A nejlepší je, že se prostě registruju na webu, napíšu jim svou adresu a oni si mne zařadí do seznamu. A každou středu dám před dveře složenou prázdnou bedýnku z minulé dodávky, oni si ji vyzvednou a místo ní mi přede dveřmi nechají novu, čerstvou bedýnku. Ještě jsem nepotkala nikoho osobně. Peníze si strhnou z karty. Prostě luxus. Pohodlné, jednoduché.

28.01.2010, 2:56:43 . . .

22.01.2010

Jak si zvednout sebevědomí
v rubrice ***nezarazeno***


Jít do školy, kde většina lidí mluví anglicky hůř než já.
Právě skončil první týden školy. Škola začala v úterý, protože v pondělí byl svátek Martina Luthera Kinga Jr. První den byl trochu děsivý. Ve čtvrt na devět, kdy začíná hodina, bylo ve třídě asi 14 lidí. Paní učitelka byla trpělivá, řekla, že ještě chvíli počkáme a začala mluvit až v 8.25. Říkala takové ty úvodní věci jako kde si můžeme koupit učebnici, jakou učebnici si máme koupit a že naše učitelka je teď na dovolené, takže ona za ni zaskakuje. Pak probíhalo představování. Každého se zeptala jak se jmenuje, jeho jméno zopakovala a pak se ptala odkud jsme. Po tomhle úvodu mne jala trochu hrůza. CCSF má kampusy po celém městě, mimo jiné taky v ChinaTownu, tam jsem ale chodit nechtěla, protože mi bylo jasné, že bych tam byla jediná nečíňanka. Tady to je o trochu lepší, jsem jediná Evropanka. Kromě mne je tam ještě jeden Brazilec a jinak jsou všichni, sakumprdum, z Asie. Čína, Vietnam, Korea. A dvě Japonky. To znamená nikdo s alespoň trochu podobným kulturním zázemím. Kromě toho jsem měla pocit, že jsem prakticky jediná, kdo všemu rozumí a nebojí se mluvit. Dost mne překvapilo, že dveře od třídy zůstaly otevřené po celou dobu výuky a že noví studenti přicházeli v podstatě celou dobu. Hodina končila v deset, poslední nováček přišel asi v půl desáté. Na konci hodiny byla plná třída. Učitelka musí mít božskou trpělivost, protože každého s úsměvěm přivítala a pak pokračovala ve výuce. Vypadalo to spíš jako taková diskusní hodina. Hodně jsme mluvili ve skupinkách, seznamovali jsme se. Tolik první den.

A jak si snížit sebevědomí na bod mrazu?
Porozhlídnout se na LinkedIn po kamarádech a po práci. Všichni maj alespoň jeden vysokoškolský diplom. A v SF jsou k dispozici samé specializované profese. Jenže já vlastně nic neumím. A kromě toho, práce s počítačem mne nebaví. Ale v čem jiném jsem dobrá? Tedy jinak, v čem jiném si aspoň trochu věřím? V ničem. Nemám žádnou specializaci, kterou bych mohla vyvážit nedostatek angličtiny. Jediné, co mne na tom trochu utěšuje, je fakt, že český vysokoškoský diplom by mi tady byl beztak k prdu. Tady nikoho diplomy z Česka nezajímají.

Co se týče školy, tak první dojem se během týdne změnil. Jednak se ukázalo, že dobře rozumí většina lidí a jednak jsem zjistila, že ostatní jsou mnohem víc ochotni mluvit než já. I když možná mluvěj hůř. Jedna číňanka má tak silný přízvuk, že jsem přesvědčena, že mluví čínsky. Když mi větu třikrát zopakuje, tak tam ta anglická slovíčka nakonec vylovím, ale je to děs. A objevila se jedna Španělka, což mne hrozně potěšilo, protože je taková milá a vstřícná. A je z Evropy! Kromě toho se ukázalo, že jsem asi jediná ze třídy, kdo má zapsaný pouze tento jeden předmět. Většina lidí chodí ještě na hodiny psaní, mluvení a na výslovnost. Do toho se mi nechce. Já jsem prošla poctivě seznam nekreditových předmětů, dokonce několikrát, a seznala jsem, že mne nic z nabízeného nezajímá. Nechci se učit bussines english, nechci koukat na seriály a soap opery a pak o nich diskutovat, nemám zájem učit se 14 dní jak se ovládá numerická klávesnice. Jediné zajímavé, co jsem našla byla historie US. Jenže to je od jedné hodiny odpoledne do tří a moje hodina angličtiny končí v deset. Měla bych tam 3 hodiny volné okno, což je čas, který neumím využít. Připadá mi to jako čekání na další hodinu a čekat je třeba poctivě. Prostě mi to přijde jako zabitý den.
Já jsem si kromě angličtiny chtěla vzít nějaké další jazyky. Španělština by se mi hodila, kromě angličitny jsou tady v MUNI nápisy španělsky a čínsky. Čínsky se jen tak nenaučím, ale španělština by nemusela být nepřekonatelná, koneckonců ten latinskej základ tam je. Taky jsem chtěla probudit svoji spící němčinu. Jenže tyhle předměty se vyučují na jiném kampusu a hlavně jsou kreditové. Zašla jsem kvůli tomu na studijní, ale nějak jsem nebyla schopná položit správnou otázku, nevěděla jsem, na co se chci vlastně zeptat. Takže jsem se dozvěděla, že jakožto non-resident bych platila za kredit něco kolem 210 dolarů (částka se evidentně liší podle zdroje informace). A že bych musela nejdřív napsat test, který ověří jestli mám vědomosti na úrovni GED, což je místní maturita. Tedy ekvivalent ukončené střední školy. Dostala jsem k dispozici test se vzorovými otázkami, který jsem si mohla odnést, a doma jsme si s ním užili moc legrace, protože jsme si omylem zkoušeli angličitnu pro rodilé mluvčí a nedělalo nám to problémy. I matiku jsem zvládla, takže myslím, že místní maturitu bych asi udělala. No a taky jsem se na studijním dozvěděla, že když budu v SF bydlet rok a jeden den, tak mne lze považovat za rezidenta, takže pak bych měla jeden kredit za 26 dolarů. Takže s vysokoškolským studiem si zřejmě ještě počkám. Žádné jazyky zadarmo. Beztak mi Petr řekl, by mi to bylo k ničemu, když nemám příležitost jimi mluvit jinde než ve škole.

Nicméně jsem si připadala fakt divně, když se v deset dopoledne seberu a jdu domů, takže jsem usoudila, že bych si třeba mohla zapsat Psaní na klávesnici. Slibujou, že člověk po absolvování kurzu dokáže psát rychlostí 35 wpm (words per minute), což teda úplně nechápu jak měřej, protože já znám jen počet úderů za minutu. Nicméne psát všema deseti ještě neumím. I když teda 35 wpm je rychlost pro začátečníky. Zkusila jsem si na webu najít test a ukázalo se, že píšu pomaleji než 30 wpm. Takže prostor pro zlepšování tu jednoznačně je. No a jak jsem tak zkoumala nástěnku v počítačovém patře (budova má patro pro ESL, patro pro počítače a patro pro medical care), tak jsem tam narazila na certifikátové programy. Jeden nabízí psaní na klávesnici, úvod do MS Office 2007 (to asi budu potřebovat, kdo se má v těch úžasných nových oficech vyznat) a bussines english. Po absolvování člověk dostane certifikát a měl by být schopen se uplatnit v široké skále kancelářských profesí jako je Office Assistant, Office Clerk a další. Kurz je opět zadarmo, takže jsem docela nahlodaná. Sice by to znamenalo, že budu ve škole od osmi do pěti, ale zase by to výrazně zvýšilo šanci najít si práci. Kdybych si snad chtěla hledat práci v kanceláři.

Jsem z toho taková rozpačitá. Doufala jsem, že tedy narazím na něco úžasného, co bych mohla dělat. Že můj život bude jiný, skvělý a pohádkový. Ale zatím se zdá, že jsem chycená v pasti zaměření, které jsem si omylem vybrala před deseti lety. Kancelářská myš, která umí nic a všechno. Ale tak certifikát ještě nikomu neuškodil. A asi je jedno jestli budu dny zabíjet na Okounu nebo ve škole u předmětů, které možná už umím.

22.01.2010, 23:24:11 . . .

16.01.2010

Tři kulturní zážitky
v rubrice ***nezarazeno***


Když nad tím teď přemýšlím tak shledávám, že jsme se velmi brzy oklepali a vrhli jsme se do kulturního víru velkoměsta. Návštěvu kina nebudu nijak rozepisovat, na té bylo zajímavé jen to, že lístky nebyly na jednotlivá místa, ale každý si sedl tam, kam se mu chtělo. Když tam bylo zrovna místo.

Štědrodenní Louskáček
Na Štědrý den jsme si koupili lístky na Louskáčka. Aby nám nebylo tolik líto, že nejsme u stromečku s rodinou. Já Louskáčka neznám, možná ještě tak hudbu trochu, ale příběh vůbec. Ostatně on ten příběh není až tak světoborný, jak jsem dodatečně zjistila. Nicméně první dějství mne uchvátilo, zejména tím jak zmenšili holčičku na velikost myši. Zkusím popsat. Holčička s kouzelníkem stojí na jevišti, jsou v obývacím pokoji, kde je vánoční stromek. Najednou všechny kulisy, stoly, židle, krb s louskáčkem, okna, zdi, odjedou z jeviště a stomek začne růst a růst a vytahovat se nahoru až je obludně veliký a je z něj vidět jen kmen a spodní větve. Na jeviště ze stran přijedou ohromné dárky a vrátí se spodní část krbu s velikým louskáčkem. Je to úžasně jednoduchý trik a mně se hrozně líbí, jak funguje. Chvíli si zvykám, že jsou dárky najednou větší než hočička a pak zpoza jednoho dárku vyleze myš a rozhodne se hočičku sežrat. Hrdinný Louskáček ale nezhálí a vydává se do boje s myšmi.
V druhém dějství se už vůbec nic neděje, protože hočička s Louskáčkem projíždějí pohádkovou zemí, kde tančí sněhové vločky a další úžasné pohádkové postavy. Což je podle mne hrozná nuda. Nevím nakolik se na tom podepsalo, že jsme seděli na druhém balkonu, takže lidi byli maličcí, ale celé druhé dějství byla prostě jen předváděčka. Asi nejsem dostatečný nadšenec do baletu. Nicméně celé to bylo příjemné, klidné a pěkné. Hezké divadlo na Štědrý den.

Kvintet Roye Hargrove s Pharoahem Sandersem
Že prý jazzový koncert. Nu dobrá, snad poprvé v životě uslyším opravdový jazz, naživo. Koncertu předcházela výtečná a drahá večeře v přidružené restauraci. Když si člověk totiž dá večeři, tak získá jako bonus rezervaci místa v klubu. Je to trochu zvláštní, ale budiž.
Koncert se odehrával v nefalšovaném jazzovém klubu, kde byly malinkaté stolečky s malinkatými židličkami a malinkatými uličkami mezi nimi. Na pohled to působí krásně uvolněně, ale když jsme se pokusili napasovat na naše místa, tak se ukázalo, že je tam všechno tak trochu natěsno. Ale co už. Hrál černý kvintet: bicí, kontrabas, piáno, alt saxofon a trubka Roye Hargrove. Plus Pharoah Sanders. Na saxfon jsem byla velmi zvědavá, ale bohužel sloužil pouze jako přicmrndávač k trubce, na kterou hrál Roy Hargrove. A vůbec se mi to nelíbilo. Bicí s piánem a kontrabasem byli OK, ale dechové vstupy mi byly vrcholně nesympatické. Samý trylek a rušivé zvuky. Čekala jsem přítulnou hudbu a tady mi znělo jako by se dechy snažily mne vyhnat z klubu. Když jsem to poslouchala tak jsem usoudila, že se mi jazz asi teda vůbec nelíbí, protože to bylo hrozně nudné a neslyšela jsem v tom žádnou šťávu. Ovšem diváci tleskali a v první řadě nadšeně podupávali. Asi tu pravou kvalitu člověk ocení jen když sám na něco hraje. Nebo nevím.
Já jsem dumala nad tím, jak je možné, že na nový rok jsem na Powellu potkala takové mladé bílé kluky, kteří tam měli bicí, baskytaru a pozoun a znělo mi to 3x líp. Kromě toho měli stepujícího černocha a bylo to veselé a skvělé a zábavné a já jsem obdivovala, co všechno se dá zahrát na bicí a že bicí a basa bohatě stačí a ten pozoun tomu dodává rozměr a šťávu. A pak šel kolem černoch, který k nim evidentně nepatřil, chvilku je poslouchal a pak vytáhl z futrálu trubku a okamžitě se chytil a hrál s nimi a ta trubka ten trombón úplně přebila. Ale bylo to pěkné a zábavné a nutilo mne to podupávat si a pohupovat se a ne jako v tomhle klubu, kde sedím jako pecka a přemýšlím, co je na tom špatně a doufám, že to brzy skončí.
Ale pak přišel Pharoah Sanders s baryton saxofonem a najednou to znělo jako pohlazení. Najednou jsem neměla pocit disharmonie a bylo to milé. Tak se střídal Hargrove a Sanders a Hargove vytáhl i křídlovku a bylo to dobré. V jedné písničce má sólo klavír, to mne moc nezaujalo, v další má sólo kontrabas, což bylo super a pak má ještě sólo bicí, což je naprosto luxusní a mne napadá, že mám asi prostě ráda výrazný, jednoznačný rytmus. A najednou je konec. Sotva jsem se dostala do nálady, tak je to přestalo bavit. Škoda. Ale ten barytonsax byl fakt dobrej.

Cirque du Soleil: Ovo
Óda na sílu lidského těla. Na Cirque du Soleil mne upozornil Okoun, jak jinak taky. Ukazovala jsem video Petrovi s tím, že je to úchvatné. "No ale ti tady teď vystupujou, všude jsou na ně plakáty." povídá on. "Honem kup lístky!" pobídla jsem ho a skutečně, už za 14 dní jsme měli lístky. Šli jsme na představení Ovo. Už z plakátu bylo jasné, že motivem bude hmyz nebo tak něco. Takže nás nepřekvapilo, že tam běhali luční koníci, berušky, včelka, pavouci, moucha...
Jak název, napovídá jde skutečně o cirkus. Artistická čísla jsou prokládána klaunskými čísly. Ze začátku se vlastně nic nedělo, v manéži tancoval a poskakoval hmyz a v pozadí hrála kapela, ale pak postupně ze scény všichni zmizeli a zůstal tam jen jeden člověk na takové jako prolejzačce. Různě se kroutil kolem tyče, sjížděl po zábradlí na zem a vůbec byl ladný. První, co mne skutečně, zaujalo bylo, když se na tyči držel tak, že celé tělo měl naprosto vodorovné. Vertikální tyče se držel jen rukama a jinak celé tělo bylo naprosto rovné a kolmé k tyči. Neuvěřitelné. Pak vyšplhal nahoru na tyč, kde byla taková jako malá plošinka a tam se postavil na ruku. Na jednu ruku. Dostalo se mu ohromného potlesku. Vůbec americké obecenstvo potleskem moc nešetřilo a ylo komunikativní. Pak slezl, znova vylezl a postavil se na druhou ruku. A pak se přehodil z jedné ruky a druhou, asi jako když člověk přešlápne z nohy na nohu. To jsem otevřela údivem pusu a mám pocit, že jsem až do konce představení nezavřela. Leda snad když jsem se smála klaunovi.
Protože to byl samozřejmě teprve začátek. Po chlapíkovi u prolejzačky přišlo 6 berušek s "plátky kiwi", měly prostě takové jakoby pěnové špalíky. Lehly si na záda a začaly chodilama nad hlavou protáčet ony "kiwi". Pak si je nadhazovaly, pak si je začaly navzájem prohazovat. Pak si lehčí berušky vylezly na chodila silnějších berušek a lehčí berušky proháněly "kiwi" o patro výš. A pak si silné berušky začaly mezi sebou prohazovat lehčí berušky a to už jsem si myslela, že si dělaj fakt srandu. To přece neni možný!
A s každým číslem jsem byla udivenější a fascinovanější.
Akrobati na laně, on se namotá na lano, ona si mu stoupne na trup, společnými silami lano roztočí, ona se ho drží za nohu, on se jednou rukou drží lana a druhou rukou mává obecenstvu. To celé 5 metrů nad zemí.
Akrobati na houpačkách nad našimi hlavami, postavěj pyramidu, nahoru si vyleze jeden, oni ho odhodí dolů do manéže, on se v letu chytne druhého co visí za nohy na houpačce a houpe se. A tohle několikrát. Ještěže pod nimi byla síť. Měla bych takový strach z toho, že spadnou a zabijou se, že bych si nedokázala užívat tu naprostou sehranost a dokonalost pohybů.
Chlapík s diabolem. Hází diabolo do výšky, chm, to umím taky. Pak prohání diabolo pod nohama, za zády, pod rukama. To je slušný. Pak přinutí diabolo vyběhnout po provázku nahoru. To už nestíhám. Pak vyhodí diabolo i s hůlkami a provázkem do vzduchu, chytí a pokračuje. Pak mrskne jednou hůlkou jako bičem, chytí a zas pokračuje. Pak prohání po provázku dvě diabola! Vyhodí je do vzduchu a než dopadnou, tak tleskne. Nakonec má tři diabola a já začínám věřit jejich sloganu "Impossible is just word".
Po přestávce zahajují pavouci, což je pro mne nejméně zajímavá část, protože tam jsou hadí slečny a já se nemůžu zbavit dojmu, že člověk, který je schopen si dát zadek na hlavu, je spíš zrůda než obdivuhodný jedinec.
Další v řadě je provazochodec, kterého soukromě vyhlašuju vrcholným číslem. Provazochodec má k dispozici volné lano, po kterém běhá tam a zpátky, pro rukou, po nohou. Pak na něm udělá kotrmelec. Pak si stoupne na ruce, provaz rozhoupe, udělá pár rukokroků a provaz zas vahou vlastního těla zastaví. Nakonec dostane jednokolku a projede se po laně sem a tam. Na laně stráví v kuse asi 15 minut. Prostě na něj jednou vyleze a do konce čísla nesleze.
Záverečné číslo patří koníkům, kteří se najednou vynoří ve velikém množství a začnou skákat z vyské zdi dolů na trampolínu a zpět. Je to dost efektní. Vypadá to jako film puštěný pozpátku. Různě skáčou nahoru a dolů, po hlavě, po zádech, po nohou. Šplhají po zdi, vyskakujou na ni a chytají se navzájem.

A to jsem stopro na nějaká čísla ještě zapomněla. Bylo to naprosto luxusní a lituju, že jsem na to nešla už v Praze, kde prý kdysi taky byli. I když je to dost drahé, tak to za ty peníze jednoznačně stojí.

16.01.2010, 2:33:00 . . .

12.01.2010

Jak jsi dopadla? Nic moc. Nemaj pro mne kurz
v rubrice ***nezarazeno***


Tak to se mi stalo úplně poprvé.
Šla jsem dnes na test z angličiny. City College of San Francisco pořádá kurzy angličtiny pro přistěhovalce. Zadarmo. Naučí přištěhovalce anglicky, oni si najdou práci a nebudou se povalovat po chodnících. Geniální. Jen člověk musí udělat vstupní test, kterým ho rozřaděj do příslušné úrovně. Na angličtinu pak chodí denně na dvě hodiny.
Začínalo se poslechovým cvičením. To mi přijde docela drsné, poslech angličtiny je snad nejhorší školní aktivita. Nejdřív jsme měli vyslovenou situaci přiřadit k obrázku. V téhle fázi dva lidi odešli z místnosti, protože nestíhali. Strašlivě jsem se snažila, protože jsem nechtěla, aby mne vyřadili pro neschopnost. Potřebuju tam chodit. Potřebuju mezi lidi. Pak jsme měli k vysloveným otázkám přiřadit patřičnou otázku. To bylo docela jednoduché, když je otázka Kolik je hodin, tak je jasné, že odpověď nebude V neděli. Další část byla zaměřená na čtení. Každý dostal několik textů a k nim příslušné otázky. To mi přišlo pochopitelné, takže jsem z toho ani neměla moc obavy.
Pak si testy odnesli, nechali je vyhodnotit počítačem a mezitím nám chlapík ze studijního vyprávěl něco o škole. Třeba, že lze studovat kreditové předměty, kde jeden kredit stojí 26 dolarů, zatímco naše angličtina je nekreditový předmět a je zadarmo. Říkala jsem si, že bych případně mohla navštěvovat nějaký kreditový předmět, abych dělala něco užitečného. Taky nám řekl jaké jsou úrovně kurzů, 1 a 2 jsou úplní začátečníci, 3 a 4 umí psát a číst, úroveň 5 už umí tak dobře anglicky, že může absolvovat počítačový kurz, úrověň 6 může navštěvovat College Preparation, úroveň 7 má spoustu dalších možností ke studiu a další úrovně jsou už na úrovni středoškolské angličtiny pro domorodce.
Pak nám rozdali výsledky a nás čekal kratičký pohovor. Čekala jsem, že budu mít úroveň něco kolem 5. Trochu mě překvapilo když jsem na papíře našla úroveň 7+. Když ke mně pak přišel chlapík, tak se zeptal jestli náhodou nechci na CCSF studovat ještě něco jiného než AJ. Docela bych i chtěla, ale ukázalo se, že 26 dolarů za kredit to stojí jen pro domorodce a pro některé druhy víza. Na mne se to nevztahuje. Já bych za kredit na předmět musela zaplatit nějakých 140 dolarů. To by nebylo levné studium. A když jsem chtěla alespoň nějaké konverzační hodiny ESL (English as Second Language) tak se ukázalo, že v mojí úrovni mají jen hodiny Filmu, kde se sleduje film a pak se o něm mluví. To jsem zavrhla, budu chodit jen na běžnou angličtinu. Začíná se příští týden. Těším se.

Ale fakt se mi ještě nikdy nestalo, že bych byla na něco příliš dobrá. Jen Petra to nepřekvapilo.

12.01.2010, 1:36:00 . . .

10.01.2010

První zemětřesení za námi
v rubrice ***nezarazeno***


Ve středu tu bylo zemětřesení. Náš dům se chvěje ve dne v noci, takže jsme si ničeho nevšimli, ale všichni Petrovi kolegové ho zaregistrovali. Petr se cítí trochu ošizený, já jsem ráda. Ještě si moc dobře pamatuju, jak jsme byli vyděšení před pěti lety v Turecku, kde se země skutečně pohnula.

Už dlouho se chystám pět ódu na Amazon.com. Na amazonu se najde skoro všechno, většinou je to levnější než v kamenném obchodě a pokud jsem ochotna nějaký den počkat a utratím víc než 25 dolarů, tak zboží pošlou bez poštovného. To se mi hrozně líbí, zejména proto, že s tímhle nulovým poštovným nechodí balíčky nijak výrazně později než s placeným poštovným. A pokud si člověk náhodou objedná něco jiného než původně chtěl (jak se povedlo mému tchánovi, když si koupil drahý objektiv pro Canon místo pro Nikon), tak jim napíše, oni mu pošlou čárový kód, který si člověk vytiskne, nalepí ho na balíček, balíček odnese na nejbližší pobočku DHL, kde ho zanechá, a balíček doputuje zpět k amazonu, ten vrátí peníze a je to. Naprostý luxus. Prostě, amazon funguje.

Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že takvoý servis vůbec neposkytují všechny americké internetové obchody. Našla jsem si na amazonu struhadlo. Na struhadlo mám vysoké nároky (občas mám pocit, že mám skoro na všechno vysoké nároky). Požaduju, aby bylo celé kovové (tedy žádné plastové držadlo), aby strouhalo a hlavně, hlavně, aby bylo zkosené. Na rovném čtverhraném struhalde se mi prostě špatně strouhá. Na amazonu jsem našla jedno jediné struhadlo, které mělo mnou požadovaný sklon. Moc jsem neváhala a koupila jsem si ho. Protože některé obchody jsem tady ještě pořád nenašla. Třeba domácí potřeby nebo drogerii. Domácí potřeby bývají součástí železářství a drogerie zase součástí potravin. Takže struhadlo přišlo a ukázalo se, že to teda ale fakt není to, co bylo na obrázku. Vůbec nemá ten správný sklon. A kromě toho vůbec nemá malé slzičky na strouhání, což je neomluvitelná věc. Proč proboha vůbec někdo vyrábí struhadlo bez malých slziček?? Tak jsem sedla a napsala prodejci, protože jak se ukázalo, tak amazon v tomto případě sloužil pouze jako zprostředkovatel, a požadovala jsem svoje struhadlo. A oni, že to je to, co jsem si objednala. A já, že jestli jsem si tohle objednala, tak to teda rozhodne nechci, protože na obrázku to vypadá jinak. A oni, že dobře, ať si přečtu podmínky pro vracení zboží a pošlu jim to. A v podmínkách se praví: Zboží, které zákazník posílá zpět, musí být pojištěné a musí mít track number, číslo, podle kterého se dá vysledovat, kde je zrovna balíček, služba, za kterou se na poště přilácí. Poštovné i pojištění platí zákazník. Původní poštovné k zákazníkovi obchod neproplácí. A za znovupřijetí výrobku na sklad si strhává obchod 10% z prodejní ceny.
Vzhledem k tomu, že struhadlo stálo asi 7 dolarů bez poštovného, tak počítám, že v konečném důsledku bych na tom jen prodělala. Takže mám nepoužitelné struhadlo za nějakých 14 dolarů.
O tom, jak jsem si objednala skleněné hodiny, které se svému obrázku taky nepodobaly, obchod si na vyřízení mé stížnosti vzal 5 – 10 dní a odpověděl po 20 dnech, což mi nebylo nic platné, protože jsem je mezitím rozflákala v kuchyni na dlažbě, o tom snad radši někdy jindy.

Radši něco pozitivního. Na jednom garážovém výprodeji jsem si koupila stativ. Chlapík za něj chtěl 5 dolarů, což jsem považovala za pěknou cenu. Stativ jsem si prohlédla a zjistila jsem, že má ulomenou takovou kličku, kterou se dá hlava stativu vytáhnout do výšky. Chlápek snížil cenu na 1 dolar, zjevně se toho chtěl fakt zbavit. Tak jsem si stativ vzala, doma jsem ho prozkoumala, rozmontovala a vytáhla jsem rozbitou součástku. Na netu jsme našli kdo stativ vyrábí. Firma nabízí doživotní záruku. Součástku jsem vyfotila, výrobci jsem poslala popis rozbité součástky, fotku a svou adresu. A za 14 dní mi přišla nová součástka. Úplně zadarmo!

A nedávno Petr objevil, že v našem blízkm supermaketu si můžeme půjčit DVD za dolar. A přitom tam maj samé aktuální filmy. Takže už jsme viděli poslední Star Trek, což je parádní velkofilm, a včera jsme zhlédli District 9, což je film, který od Fuky dostal 100% a to naprosto oprávněně. Districtem 9 jsem naprosto unešena. S českými titulky by to bylo 3x lepší, ale na kvalitě filmu to nijak neubírá. Jednoznačně doporučuji, nejlépe když člověk neví předem o co jde. Ale to já doporučuji vždycky.

No a nakonec věc, která mne ještě nepřestala udivovat. V supermarketu tady mají jablka vyskládaná do krásných pyramid. Přirozeně mají asi tak 10 druhů jablek. A všechna ta jablka, do jednoho, jsou vyleštěná!


10.01.2010, 23:56:00 . . .

4.01.2010

Za 20 minut jsme tam
v rubrice ***nezarazeno***


Svátky se chýlí ke konci. Petr není v práci a já lezu po zdi z toho, že nemám celý byt jen pro sebe. Na druhou stranu jsem celá znechucená věčného vysedávání doma. Chci ven, chci na vzduch, chci na světlo, chci pohyb. Po urputném naléhání Petr svolí. Dobrá, vyrazíme ven, pojedeme na Ocean Beach. Nejsem moc odvázaná, 20 minut v tramvaji a bude tam určitě foukat. Ale jsem ráda, že opustíme na chvíli počítače a rozhlédenem se po světě. Tramvaj N nás odveze na konečnou, pan řidič musí speciálně pro nás říkat Line end, přeběhneme slinici a jsme na pláži. Písek nás tak nějak překvapil. Fouká a je zima, člověk nečeká žádné písečné duny, maximálně oblázky. Ale je tam písek. A přelezeme kopeček, tak na nás zaútočí rozbouřené moře. Stojíme na vrchu duny a fascinovaně pozorujeme ty ohromné vlny, které rostou půl kilometru od břehu, zvedají se do výše a pak se v jednom okamžiku s řevem sesypou do údolí a znovu a znovu se vzedmou a burácí. Je to úžasná podívaná, je to ohromující a nemůžu se toho nabažit. Takovéhle moře jsem nikdy neviděla!


Couráme po pláži. Pozorujeme vlny. Pozorujeme kousky slizu, které za vlnamy zůstávají, Petr tvrdí, že je to protoplazama. Petr píše LOVE do písku. Pláž je plná lidí a psů. Psi běhají radostně za míčky do vody, lidé se honí s vlnami. Potkáváme jakýsi potok, který vtéká do moře. Na jednom břehu stojí skupina lidí a zkoumá jak se dostat na náš břeh. Jeden chlapík se zuje a svou přítelkyni přenese na zádech. Ostatní přeskakují. Chvíli pozoruju proud, pak se odhodlávám, rozbíhám se a přeskakuju taky. Mezi mnou a Petrem je teď potok. Petr odmítá skočit. Po dlouhém přemlouvání se ale rozeběhne a bezpečně přistane na mém břehu. Pokračujeme v procházce, hrajeme si s vlnami, sledujeme surfaře, potkáváme týmy, které proti sobě hrají házenou s frisbee, obdivujeme tu neúnavnou vodní energii.



Nakonec dojdeme ke Cliff house, který stojí na skále nad mořem. Slavný dům, třikrát přestavený. Před domem stojí osamělá budka, která má na sobě napsáno Giant Camera. Budka vypadá zašle a plakát na dveřích hlásá "Camera obscura, každý kdo se zajímá o vědu, ji musí vidět. Vstupné 3 dolary." Připadá mi to jako pouťová atrakce, vykládání budoucnosti nebo něco podobného. Ale jsme v dobré náladě, jsme zvědaví, tak se plácnem přes kapsu a za 6 dolarů vlezeme do tmavé komůrky. Čekala všelicos, ale to, co tam bylo, to jsem skutečně nečekala. Temná tichá místnost, uprostřed stojí vydutý hladký kulatý stůl (vydutý nebo vypouklý, aha?, každopádně střed stolu je níž než okraje stolu). Na stůl se promítá potemělý zamlžený obraz. A ještě je nějak vzhůru nohama. Ale obraz se pomalu otáčí podél kraje stolu, zesvětluje se a zaostřuje se. Vidíme moře, skály, vlny, slunce. V místnosti jsme sami, takže máme dost času se rozkoukat a zorientovat. Po chvilce přide pan pokladní a vysvětlí nám, že to co vidíme je obraz zvenku. Na střeše budky je cosi jako periskop, který promítá obraz na stůl. Stůl je ve tvaru oční sítnice, aby obraz vypadal přirozeně. A obraz opravdu vypadá přirozeně, možná až moc, noříme se do vln. "Vyfoť to, vyfoť to" ponouká mne Petr, ale copak to jde?

Z výletu jsme už celí unavení, takže se vydáme na cestu k domovu. Musíme jen najít nějaké MUNI a tím už se domů nějak dopravíme. Procházíme takovou zvláštní ulicí, na jedné straně jsou krásné staré dřevěné domečky, na druhé straně jsou nové ošklivé dřevené paneláčky, a v tom ho zahlédnu. Obchod Europa Express. V tomhle obchodě se přece dá sehnat hrubá mouka na knedlíky! Teda pokud servírka v Café Prague nekecala. A nekecala. Je to tak příjemné pohybovat se v domácím prostředí. Ulička z lednic, které jsou narvavé uzeninami. Chleba, který je k nerozenání od šumavy. Ruské bonbony. Anglicky se mám učit? Blbost! Rusky! Jak jinak se dozvím jak se rusky řekne makrela, když ji mezi těmi uzenými rybami nepoznám? Nakupujeme jak diví, jen medovník si necháme na příště. Skvělá tečka za výletem.

4.01.2010, 10:15:00 . . .

Europa Express
v rubrice Poklady


Europa Express
750 La Playa
San Francisco

Jakočeský chleba! Hrubá mouka(přesněji: krupice)! Uzené ryby! Uzená krkovice! Půllitrové pivo! Medovník! Čaj s nápisem čaj! Varenoe!
A všude azbuka.

4.01.2010, 8:09:00 . . .

1.01.2010

Happy New Year?
v rubrice ***nezarazeno***


Je půl čtvrté odpoledne, Petr poslouchá české rádio. V Česku právě proběhla půlnoc, hráli hymnu a všichni juchaj. Je to fakt divný.

1.01.2010, 0:35:00 . . .