24.06.2009

Nová etapa
v rubrice Kočky


Cestování v lodi po vodě není nikdy dost. Tento víkend jsem vyrazila s okounama na Moravu. Co si budeme nalhávat, z hlediska řeky to byla dost nuda, ale z hlediska zábavy to bylo super. A to navzdory vytrvalému dešti. První a poslední noc jsme strávili v Uherském Ostrohu v apartmánu a jednu noc jsme přespávali ve stanech na písčitém břehu. Bylo nás šest lodí a z toho některé lodi, konkrétně jedna, byly na vodě úplně poprvé. Taky se jim to vymstilo druhý den, kdy se zadák pokoušel vyhnout větvi na břehu tak, že se jí chytil. Příroda je tam ale krásná. Někteří členové výpravy měli to štěstí, že viděli bobra, já jsem viděla jen čápy, volavky a jedno vlaštovčí sídliště ve břehu. Proti dešti a zimě jsme se vyzbrojili náramným množstvím rumu a byl to douhý a náročný výlet. Rozhodně jsem se bavila.

Čtrnáct dní bez Petra uteklo jako voda. Těšila jsem se, jak konečně všechno zařídím, oběhám a zjistím, ale jediné, co jsem zjistila, bylo, že nějak nestíhám. Počasí bylo spíš nepříznivé, takže jsem ani moc necourala venku. Nenašla jsem si čas ani na Kieser ani na nic jiného. Čas jahod už je skoro pryč a my jsme neměli any jedny tvarohové knedlíky s jahodami.

Mám pocit, že i když je vlastně klid, tak je nějaké hektické, přelomové období. Přijímačky na FI jsem sice udělala, ale nejspíš se do studia nezapíšu. Zvažuju, že odejdu z práce, beztak už zase chtějí zaštíhlovat a z našeho oddělení jsem na řadě já. A včera umřela Pišinka, poslední kočka v rodině, které bylo víc než 10 let. Jakoby to byl signál vzít Damien a posunout se dál, pryč. Začíná nám nová etapa.

24.06.2009, 14:35:00 . . .

9.06.2009

Damien bylo v sobotu 10 let, dožila se jich sama
v rubrice Kočky


Včera jsem šla s Damien k veterináři. Očkovali jsme ji naposledy v roce 2006, když začal být Ludwig nemocný a pak už jsem se k tomu nedokopala. Taky jsem chtěla ověřit, jak je na tom Damien s ledvinama a taky jsem jí chtěla nechat dát čip. Co kdybychom se někdy stěhovali do zahraničí?

Když žil Petr v Ženevě, tak tam žil s Ludwigem. Ludwiga jsem mu přivezla letadlem já, poté co jsem si v Praze nechala potvrdit, že je očkovaný a odčervený. Protože vážil méně než 6 kg, tak jsem si ho dokonce mohla vzít na palubu letadla. Takže přeprava z ČR do Švýcarska byla bez problémů. Ale když ho Petr chtěl odvézt po půl roce autem na vánoce do Prahy, tak mu bylo řečeno, že Ludwig musí mít mezinárodní čip. Tak ho nechal u švýcarského veterináře očipovat asi za dva a půl tisíce korun a pak teprve si ho mohl odvézt do Prahy. A v Praze zatím takový čip stojí 750 kč.

Damien celou cestu na veterinu vytrvale žalostně mňoukala, jen v čekárně byla jako myška, asi dobře věděla, kde je.
Damien je na tom s ledvinama dobře. Urea 7,6, kreatinin 138 (už jsem to jednou psala, na webu jsem našla, že bezpečné hladiny jsou pod těmito hodnotami: urea (močovina) 5-11,3, kreatinin 140-170. Na různých stránkách jsou různé hodnoty). Při odebírání krve se Damien snažila se uklidnit předením a po odběru chtěla rychle utéct ze stolu, ale nepustila jsem ji. Chudinka se celá klepala, ale nebylo zbytí. Držela jsem ji čirou náhodou tak šikovně, že jí paní doktorka mohla rovnou aplikovat čip. Varovala mne předem, že je to pro kočku docela bolestivá záležitost, což mne trochu zmátlo, protože už jsem nechávala kdysi čipovat Cézanna a ten to zvládl relativně dobře. Vytáhla takový aplikátor s širokou jehlou, vzala Damien řasu kůže vzadu vlevo na krku, napíchla, aplikovala a bylo. Damien se sice pořád klepala, ale při propíchnutí kůže ani nemukla, ani sebou necukla. Myslím, že ten odběr krve pro ni byla nepříjemnější záležitost. A když už jsem ji tak šikovně držela, tak ještě dostala očkování, při kterém taky ani necekla a mohly jsme jít. Zvláštní, že do přepravky se jí zpátky nechtělo. A celou cestu zpátky opět vytrvale žalostně mňoukala.

Když jsem ji pak doma vypustila, tak se radostně rozběhla po bytě a hledala s kým by se poprala. Kočce se nedá nijak vysvětlit, že Ludwig je mrtvý a už nikdy nepřijde. Damien každé ráno poctivě běží do koupelny, sedne si na vanu a čeká až Ludwig skočí do vany a začne žádat o vodu. Zkouším jí vodu pustit, chvilku pije, ale zdá se mi, že sama o ni nijak nestojí. Dnes ráno krásně svítilo sluníčko, Damien se uvelebila za závěsem na okně a když se nic nedělo, tak začala tlapkou pošťuchovat závěs. Na takovou výzvu přece musí Ludwig přijít a začít si s ní hrát. Když si s ní hraju v pokoji na koberci, tak se občas zarazí a číhavě se dívá ke kuchyni, jestli se někdo neblíží. Jako by slyšela, jak přibíhá Ludwig. Vždycky se tím směrem podívám s ní. Co kdyby. Během dne ji někdy popadne rapl a tryskem přeběhne z pokoje do kuchyně a zase zpátky. Pak prudce oddychuje a čeká. Takový dupot určitě Ludwig slyší a vyleze ze své skrýše, ať je schovaný kdekoli, a bude jí konečně dělat společnost. A někdy prostě jen mňouká, kouká po mně a nechce se ani nechat hladit, ani si hrát, ani nažrat. Je na nás dva teď sama a všichni tři jsme z toho zkroušení.

Já pořád čekám až to přejde. Pořád ještě mluvím o kočkách v množném čísle. Hrozně ráda bych to pojala racionálně. Bylo tu, není tu. Prostě to tak je a já s tím nemůžu nic udělat a nemá žádný smysl se tím trápit. Jenže pak si Damien sedne na vanu a čeká. Proti takovým věcem je člověk tak bezmocný. I když na druhou stranu jsem ráda, že jsme nezůstali úplně sami, bez koček. Taky doufám, že mi pomůže se z toho vymluvit, vybrečet, odplavit smutek. A možná to skutečně pomáhá, těžko říct.

9.06.2009, 10:56:00 . . .

8.06.2009

Indický čaj
v rubrice Poklady


2 hrnky vody
1 hrnek mléka
1 lžíce černého čaje
1 lžíce cukru
1 čajová lžička Tea Masala

Nechat vzkypět, slít přes sítko.

Recept máme od tohoto pána


8.06.2009, 21:11:14 . . .

Jednodennka
v rubrice ***nezarazeno***


Nechtělo se mi ale vůbec. Ráno jsem byla ospalá, venku bylo hnusně a předpověď počasí byla chmurná. Nebýt toho, že jsem slíbila, že přijedu a že jsem měla odvoz téměř od domu, tak bych se v neděli na nějakou Sázavu asi vykašlala. Ale když na mne čekalo to auto...
Začátek dne byl pesimistický. Jakub zaspal vlak, ale naverboval na loď nějakou svou kamarádku, takže jsme ji museli v Týnci sehnat a společně pak počkat na Jakuba, který měl přijet o hodinu později. Ježek byl touto vcelku očekávatelnou situací nadmíru otráven a vehementně se nám snažil svoji náladu předat. Nutno poznamenat, že se mu to dařilo tak úspěšně, že jsem v jednu chvíli měla chuť mu jednu natáhnout. Aby byla nálada ještě povznesenější, tak se nějak rozbilo auto a odmítlo nastartovat. Chvíli jsme bezradně koukali do motoru a pak jsme se rozhodli ho roztlačit. To se povedlo a pak už bylo všechno jen veselejší.
V týneckém Lidlu neměli rum, místo toho jsem tam našla něco, co se jmenovalo nějak jako V 356 lihovina. Vypadalo to hrůzostrašně. Naštěstí měli aspoň becherovku, takže špiritus na cestu jsme měli.
Vyráželi jsme před dvanáctou ve třech lodích a s cyklistickou podporou na břehu (podporu jsme potkali zase až v Kameném přívoze a pak v Pikovicích. V Davli pak přistoupili do vlaku i s kolama). Řeka byla narvaná k prasknutí, úplně jsem na to od loňska zapomněla. Na sjezd šlajsny se stála na vodě fronta! A největší zlo byly rafty. Ani vlastně nevím proč přesně ti lidé lezou na řeku. Na Sázavě musí být na raftu strašná nuda. Je to pomalé, nemotorné a chlastat se dá stejně nenáročně i na břehu a ještě je to levnejší. Ale co už.
Od prvního jezu ke Kamenému přívozu jsme jely s Luckou spolu. A myslím, že nám to šlo dobře. Vody bylo málo, takže jsme drhly dnem lodi o dno řeky a spoustu kamenů jsme spíš přehopsaly než objely. Dokonce jsme se v podobných místech jako loni já s Petrem zasekly na kameni, tentokrát ale bez vody v lodi. Jen jsme musely vystoupit. Naprosto jsem chápala, že jsem to loni chtěla zabalit. Je to náročný úsek, kde se člověk jednomu kamnei vyhne, aby to přímo napálil do dalšího. Letos už to bylo s mým řízením trochu lepší a kdyby se voda nepodnikala za účelem potrénovat jednu slečnu v kotrčování, tak bych ani nechtěla zpátky na háčka.

Počasí nám přálo. Jakkoli v Praze lilo jako z konve, nám svítilo sluníčko tak, že jsem si přivezla úžeh. Slejvák i s kroupama začal když jsme nastoupili do vlaku směr Praha.

Jak už to bývá, zazačátku to vypadalo nevalně, ale byla to super akce. A asi bych se měla víc hýbat, protože jsem dnes čilá, plná energie a mám skvělou náladu, i když jsem šla spát pozdě a v pět ráno jsem vyprovázela Petra k výtahu.

8.06.2009, 17:04:00 . . .

5.06.2009

Někteří lékaři předávají informace fascinujícím způsobem
v rubrice ***nezarazeno***


Dnes ráno jsem šla na oční. Už delší dobu sleduju, že se o něco hůř vidím do dálky. Ale poslední dobou mne začaly oči bolet, jsem unavená a mám problém se soustředit. Našla jsem si na webu, že na Vinohradské je jedna oční doktorka, která je hodnocená jako dobrá a zašla jsem tam. Bohužel sestřička vyhodnotila, že s bolavýma očima a únavou nejsem akutní případ a objednala na mne na 15.6. Tak jsem se rozhodla, že půjdu k Petrově oční do Spálené. Ta byla bohužel nemocná. Naštěstí mi Petr našel, že na Budějovické, kde pracuji, je taky jedna oční v poliklinice. A byla tam.

V čekárně jsem sice strávila asi hodinu, bylo tam hodně lidí, ale aspoň mne nevyhodili s tím, že nejsem akutní případ. Když jsem přišla do ordinace, tak se paní doktorka rozhořčovala nad tím, že mne na Vinhoradské nevzali hned. Prý si to nemám nechat líbit.
Vyzkoušela na mne různé přístroje, nechávala mne číst malý text, foukala mi do oka a pak mi do oka i svítila silnou baterkou. Při tom svícení jsem úplně poprvé v životě viděla zajímavou věc. Viděla jsem síť žilek, kterou zřejmě mám někde v oku.
"Máte trochu zvýšený nitrooční tlak, neprodělala jste poslední dobou virózu?" zeptala se. Těžko říct, pořád jsem taková nějaká nachlazená.
"Já Vám teď dám do jednoho oka gel, do druhého kapky a Vy zavřete oči a budete dumat, jestli vás něco z toho nepálí nebo neřeže."
Tak jsem dumala a ona mluvila dál "Přijdete ještě jednou a pokud by ten nitrooční tlak byl stejný, tak vás pošlu na měření tlouštky rohovky".
Říkala jsem si, že by to znamenalo, že mám asi něco s rohovkou. Pro jistotu jsem se na tu rohovku zeptala. "No, někteří lidé mají tlustší rohovku a to může zkreslit ty výsledky měření nitroočního tlaku, takže se ta tlusší rohovka od toho odečte a pak to vychází".
"Rohoka se měří aby se nedocházelo ke špatným výsledkům při měření nitroočního tlaku" dodala ještě.
Chvíli se mi zdálo, že to je dostatečné vysvětlení, ale pak mne napadlo, že nevím co vlastně znamená, když mám zvýšený nitrooční tlak. "Může to být jeden z projevů začínajícího zeleného zákalu" odpověděla.
Paní doktorka mi předepsala kapky i gel a řekla, že mám zase přijít. Ptala jsem se kdy, jestli až to doberu nebo třeba po týdnu. "To jsou léky na měsíc, do té doby vám ten zánět snad přejde!"
"Takže mám zánět?" zeptala jsem se, protože jsem se možná konečně dozvěděla, proč mne bolí oči
"No jo, takovej ten pražskej, dráždivej" odpověděla doktorka nevzrušeně.
A mohla jsem jít.

5.06.2009, 16:54:00 . . .

2.06.2009

Až přestane žrát...
v rubrice Kočky


Minulou středu jsem šla s Ludwigem na kontrolu. Došly nám prášky a chtěla jsem vědět, jak se mu zvyšuje hladina kreatininu. Říkala jsem si, že z rychlosti zvyšování budu moci usoudit, jak dlouho ještě Ludwig bude žít. Zlepšení přirozeně žádné, zhoršení ne moc velké. Kreatinin 698, urea 52. Dostali jsme další balení prášků Fortekor. Pan doktor říkal, že prášky fungují tak, že snižují krevní tlak, což by mělo dopřát ledvinám
1) dost času na alespoň minimální pročištění krve
2) zlepšení prokrvení ledvin a tím jejich (oslabené) funkce
Samořejmě, vše v rámci možností.
Prognózu do budoucna pan doktor neřekl žádnou, což dokážu pochopit. Těžko říct, jak dlouho ještě. Říkal ale, že měl v ordinaci i kocoura, který měl v krvi 1000 kreatin. "To poznáte, důležitější než výsledky testů je klinický stav". Sama za sebe jsem si říkala, že ještě tak měsíc tu bude. Za poslední měsíc se to moc nezhoršilo, pominu-li to, že Ludwig zhubl na váhu 2,7 kg. Kde jsou ty časy, kdy vážil 4 kg.

Pan doktor měl pravdu, poznali jsme to. V neděli Ludwig ani nesežral svoji porci konzervy. Normálně vždycky sežral svoji dávku i to, co Damien nedojedla. Chvíli po snídani vyzvracel konzervu. Pak se šel napít do vany a pak zase zvracel. Zvracel bílou pěnu. Pořád dokola. Napil se, 5x vyzvracel spoustu bílé pěny. A znovu. Nemohl skoro chodit. Při chůzi se kymácel. Zvážili jsme ho, vážil 2,5 kg. Pak zalezl pod postel. Pak vylezl a zase zvracel. Bloumal po bytě, žalostně mňoukal, zvracel a snažil se najít nějaký pěkný tmavý kout, kde bychom ho nechali na pokoji. Nechal se sice hladit, ale na kamarádění už moc síly neměl. Na postel nevyskočil. Ne z nedostatku síly, ale protože by mu to k ničemu nebylo. Na skok do vany sílu vždycky našel. Byl přesvědčený, že voda mu uleví, bohužel to už nefungovalo. Během dne se to trochu zlepšilo, přestal tak hrozně zvracet a snažil se spát v různých bednách. Do přepravky se mu ale nechtělo.

Veterina v nuslích ordinuje i v neděli. Naštěstí. Od 15:00, kdyby to šlo, tak bychom tam byli už v jedenáct. Ještě jsem nepřišla na to, jak z uspání udělat pro zvíře nestresovou záležitost. Zdá se mi, že to nejde a přitom bych si tak moc přála, aby to byla pro zvíře úleva.
Ludwiga si odvezl Petrův tatínek a pohřbil ho u nich na zahradě. Jsem mu za to hluboce vděčná.

Smutek přirozeně útočí v nejbanálnějších situacích. Když přijdu domů, když se ráno budím, když to někomu oznamuju. Do očí se nahrnou slzy, hrdlo se stáhne a najednou se nedá mluvit. Jsme v tom sice spolu, ale vlastně každý sám a tak si luxus žalu dopřáváme o samotě. V tomhle si pomoct nemůžeme. Trochu útěchou může být, že ten druhý truchlí stejně. I když to není vidět.

Ale i přes současnou situaci nedokážu pochopit, když někdo řekne, že si nebude pořizovat zvíře kvůli tomuhle žalu. Vždyť ta rovnice je tak nerovná. 12 let radosti je mnohokrát delší úsek než doba truchlení. I přesto, že s věkem se počet mrtvých zvířátek bude jen zvětšovat.

2.06.2009, 18:10:00 . . .