31.03.2009

Vernisáž
v rubrice ***nezarazeno***




31.03.2009, 16:10:00 . . .

26.03.2009

Óda na malé obchody
v rubrice Poklady


Dnes jsem v malé samoobsluze kousek od práce našla řecký jogurt s medem a lískovými oříšky značky Elinas. Je z Německa a je moc dobrý. A stál jen 12,5 kč za 150g. Koupila jsem dva a jestli je tam budou mít i zítra, tak koupím další dva. Je to skvělá svačinka.
Ovšem není na něm napsaná energetická hodnota. No, člověk nemůže mít všechno.

26.03.2009, 16:35:00 . . .

24.03.2009

T: To nechápu, jak mohly v Americe pršet ryby?
v rubrice ***nezarazeno***


J: Ty jo, ale tak to nebyly velký ryby, ty byly malinký.
T: Malinký, jo? Kdepak, já nechápu jak se může něco vypařit.
J: Vypařit? Normálně voda se vypařuje. Přece. Mysli.
T: No dobře, jako voda jo, ale jak se může vypařit ryba?
J: No to byly jikry, co se vypařily s tou vodou.
T: Nojo, ale jak se může vypařit jikra? To je pořád několik milimetrů.
J: Ježiš, to byla úplně malinká jikra. Pikojikra. Ty vole, viděls někdy jikru?
T: No počkej, copak můžu vidět pikojikru?
J: No nemůžeš, to je fakt.
T: Jo a ty ryby byli šproti.
J: Ahá! Takže jasný, že se vypařily jikry. Šprot je malinká ryba. Má pikojikry. Viděls někdy šprota?
T: Viděl, v plechovce.
J: No! A tam se vejdou klidně i tři!
T: Ale jsou to divný ryby, nemaj hlavu. To nechápu, jak může žít ryba bez hlavy...

Jestli mám něco na svojí práci fakt ráda, tak je to kolektiv. Podobně absurdní rozhovory probíhají patnáctkrát denně. Kluci do sebe nevybíravě rejou, probíraj nesmrtelnost chrousta a všichni se chechtáme. Takhle dobře jsem se v zaměstnání ještě nebavila a bojím se, že až někdy odejdu, tak podobnou skvadru už nepotkám.

24.03.2009, 17:16:00 . . .

21.03.2009

Poslední dobou se to nějak sere
v rubrice ***nezarazeno***

Miroslav neví, co by měl dodat
Jsou doby, kdy je tohle výstižný titulek. Ale ne dnes. Ve skutečnosti se poslední dobou máme čím dál líp. Tedy když pominu, že jsem pořád nachlazená. Odhlédnu-li od neustálé únavy, všechno je v nejlepším pořádku.

V práci nemám nijak napilno, takže se mi poslední dobou stává, že mám najednou na okounu všechno přečteno. Na blogy nikdo nic nového nepíše a nebo jsem to taky už přečtela. Zkouším tedy Twitter. A tam narážím strašlivý zvěrstvo. Lidi o sobě píšou ve třetí osobě. A myslej si, že je to normální!!! Takže některý twitterový příspevky znějí "jde koukat na How I met your mother" nebo "naporcoval kralika pro dceru" nebo "ma rymicku" nebo "je v práci ;-(". Naprosto postavené na hlavu. Vím, kde se tenhle hloupý zvyk vzal. Poslední dobou je to hodně rozšířené díky Facebooku. Status uživatele se tam zobrazuje ve formě "Jméno_uživatele Text_zprávy" . Takže psát o sobě ve třetí osobě dává jistý smysl, protože status pak vypadá "kulida je v práci". Ale na twitteru se před text zprávy nedoplňuje jméno uživatele! A uživatelé to samozřejmě vědí. Jen jsou deformovaní. Nebo líní.
Je zajímavé, že někomu fakt nepřipadá divné nepsat o sobě v první osobě. Jako by se tím člověk stal nezávislým pozorovatelem někoho jiného. Možná je to pohodlné tvářit se, že svůj život komentuju s odstupem, jako bych se ho vlastně ani neúčastnila. Třeba se ti lidé tak moc stali součástí většího celku Facebooku, že prostě přišli o sebeuvědomění. Tohle vlastně dělají i zhruba tříleté děti. Nejsou schopny uvědomit si samy sebe. Že by v tom byla nějaká podobnost?

No nic, chtěla jsem jen říct, že mě to rozčiluje, připadá mi to hloupé a čeština dostává na prdel.

21.03.2009, 21:03:00 . . .

16.03.2009

Ať žijí malé obchody
v rubrice ***nezarazeno***


V pátek jsme se byli socializovat. Navštívili jsme jedny novomanžele kousek za Prahou. Mají krásný nový prostorný byt. Tyhle nové byty mne fascinují. Všechno je v nich takové lesklé a nové a pěkné a působí to na mne luxusně. A toho prostoru! Já dumám, který kus nábytku bychom mohli oželet, abychom se do našeho bytu vešli a dalo se v něm stále ještě volně pohybovat. Byly tu sice plány na stěhování, ale náš současný byt je tak super! Kam bychom se asi tak mohli přestěhovat, aby to tam bylo lepší?

Miluju malé obchody. Mívají mnohem lepší a pestřejší výběr než hloupé hypermarkety. V malých samoobsluhách nacházím různé poklady. Tak třeba včera jsem v mém oblíbeném nonstopu na Francouzské objevila mražené křepelky. A taky mražené krevety a mušle za docela přijatelnou cenu. Od Nowaca. Fascinuje mne to, v Tescu bych nic podobného nenašla. Na syrovátkový jogurt Juicy jsem taky narazila v téhle sámošce. V jiné samoosluze jsem potkala plechovku SoBe, což je nápoj, který jsem viděla jen v USA. Měli ji tam jednou a pak už nikdy. Jindy jsem zase v takové sámošce potkala mražený mandlový dort nebo pelmeni plněné zelím. Prostě samé poklady. V hypermarketech mívají mnohem více prostoru, ale i přesto se mi zdá, že nabídkou konkurují mizerně.

Petr mi ukázal Aukro. A ukázal mi, že je možné aukci nechat sledovat a, co je nejhroší, ukázal mi odkaz na Právě končící aukce. A já tam teď pořád klikám a doufám, že se tam objeví něco úžasného za strašně směšné peníze. Ale zatím nic. Což mi ale nebrání válet se smíchy po zemi, když vidím jak lidé pojmenovávají zboží. Asi zkusím radši něco prodat než kupovat.

16.03.2009, 15:55:00 . . .

11.03.2009

Sedm papírových parníčků
v rubrice ***nezarazeno***


Je to zvláštní, když člověk dostane v tramvaji od cizího člověka papírový parníček, tak to nutně musí na tváři vykouzlit úsměv. Já jsem jich včera dostala sedm a nebyly od cizího, ale od Axe. A potěšily mne.
Kromě toho jsem si vyzkoušela zůstat celý večer na nealku. Není to špatné. Dostala jsem se domů před dvanáctou, což je takhle v úterý docela vzácné. A líp se odolává přemlouvání kamarádů. Protože mne k něčemu přemluvit není nic těžkého. Myslím, že je čas na pár měsíců si naordinovat Birell.

Dřív jsem si myslela, že vztahy s lidma jsou jednoznačný. Ne přímo jednobitový, 0 nebo 1, ale jednoznačný. Vždycky je jasné v jaké fázi, s tím kterým člověkem, jsem. S tímhle chodím, s tímhle jsem chodila, ale už s ním nechodím, tímhle pohrdám, tohohle mám docela ráda, tenhle mě nesnáší, tenhle je mi lhostejnej, tohole nemůžu vystát. A vždycky mne překvapí, když zjistím, že to až tak moc jednoznačné není. Ty hranice mezi černým a bílým nejsou tak ostré a žádný vztah není jednoznačně uzavřený. Chvilku jsem si myslela, že uzavřený je přece vztah s mrtvým, ale ani to není pravda, člověk se tak moc mění a jeho vztah k mrtvému taky. Ne, že bych z toho něco vyvozovala, jen mne to překvapilo.
Asi je to věkem, že teď objevuju známé skutečnosti jako Ameriku, ale nijak mi nevadí, že už to objevil někdo přede mnou. Vím totiž, že dokud si na to nepřijdu sama, tak vlastně jako by mi nikdo nic neřekl. Dokud se člověk o ta kamna nespálí, tak neví jaké to je, být spálený.

Jaro se hlásí o slovo. Jednoznačně. Jakkoli jsem spíš unavená a utahaná, tak mám dobrou náladu a cítím se optimisticky. A jsem celá veselá. Vždyť venku je tolik světla! Kalendář máme už zase skoro plný. Divadlo, ples, společenská návštěva, koncert. Kam se vlastně poděly ty volné večery, na které jsem se na podzim tak těšila? Ani bábovkový večírek jsme tento rok neudělali, ale oficiální jaro bude až příští týden, tak bychom možná mohli ještě něco spáchat.

V práci jsem vyhubla Johnnie Walker Red Label. Nevím co s ním budu dělat. Hubnout bych měla dál, ale nějak to samo nechce jít. Přemýšlím kam bych mohla zařadit ve svém týděním programu nějaký svižný pohyb, ale zatím jsem nic nenašla. Mohla bych se vzdát volných víkendů, ale kdy bychom pak uklízeli?

11.03.2009, 17:00:00 . . .

8.03.2009

Chybí mi míra
v rubrice ***nezarazeno***


Nejvýrazněji se to projevuje na večírcích, kde piju jak duha. Následující rána bývají krušná. Často i celé dny. Jedna milá slečna včera slavila narozeniny a já jsem se nerozumně zúčastnila.
Jisté drobné výhody kocovina ale má. Alkohol tak nějak ten mozek resetuje. Vymaže. Když mám kocovinu, tak některé veci jako bych prožívala poprvé. Poslouchám známé písničky a najednou v nich slyším věci, které jsem nikdy neslyšela. Jídlo má výraznější chuť, kterou jsem dřív nezaznamenala. Emoce jsou silnější a hlubší. Obrázky jsou barevnější a nesou úžasné sdělení. Prostě všechno je zajímavější. Život najednou vypadá mnohem zábavněji. Skoro je mi líto, že je to dočasný stav a že zítra už to bude zase všechno překryté šedou denodenní zkušeností. Vždyť dívat se na svět nezkušenýma očima je tak osvěžující.
Nicméně bych si k tomu klidně odpustila tu bolest hlavy a žaludek na vodě.

8.03.2009, 22:06:00 . . .

4.03.2009

16.října, čtvrtek, Z Darjeelingu do Gangtoku
v rubrice Indie, Nepál 2008


Deníček teď funguje jako náš kalendář. Protože píšu po dnech a ne od zápisu k zápisu jako jsem to dělala dřív, mám díky němu docela přehled co je za den.
Ráno jsme snídali v hale před pokojema, bylo to docela milé. Dali jsme si toast s marmeládou, černý čaj a vařené vejce. Vyhodnotili jsme to jako relativně bezpečné jídlo.
Odjezd z Darjeelingu byl trochu zmatený. Měli jsme přistavené 3 džípy. Radka nám před hotelem vysvětlila jaký je program. Cesta do Gantoku, což je hlavní město horského indického státečku Sikkim, cestou návštěva gumpy, což je hinduistický (nebo budhistický?) chrám. Po dobu jejího vyprávění jsme se snažili usmlouvat u pouliční prodejkyně kašmíry nějakou pěknou cenu, ale když ji Radka okřikla ať neruší, tak to prodejkyně vzdala. A taková pěkná šála to byla. Duhová. Rozprostřeli jsme se do aut a už se projevily sympatie ve skupině.
Sympatie se rozhodily docela brzy a docela jednoznačně. Jsou tu tři manželské páry (včetně nás), jedna dvojice kamarádek, 1 single slečna a 3 single chlapi. A Radka. Do džípů se vejdeme po čtyřech, takže singláci utvořili kompaktní čtveřici. Manželské páry by rády tvořily čtveřici spolu, ale vzhledem k tomu, že je nás 6 to je těžko utvořitelné. Takže kdo dřív přijde, ten dřív mele. Já s Petrem většinou chodíme pozdě nebo nejsme dost průbojní, takže zůstáváme s párem kamarádek. To ráno se ale jedna kamarádka odtrhla a přidala se k singlákům, čímž způsobila, že v jednom autě najednou sedělo 6 lidí, včetně Radky. Radka si tedy přesedla k nám a mohli jsme jet.
Měli jsme zastavit v Dali gumpě, ale protože řidiči jsou lemplové, tak jsme zastavili u nějaké úplně jiné gumpy a to až na Radčin výslovný příkaz. Dali Gumpa myslím je nějaká slavná gumpa, proto jsme u ní měli zastavit, ale nám to bylo dost jedno, kde vlastně stavíme. Radka nás poprosila, jestli bychom s ní nemohli trochu víc spolupracovat, když už se musí dohadovat s domorodcema a řekla, že by ocenila, kdybchom se aspoň my turisti chovali jako dospělí.
První gumpa mne nezujala. Je to celé nějaké barevné a působí to na mne hrozně kýčovitě. Ale Radka o tom umí moc pěkně vyprávět. Strávili jsme nějakou chvíli v chrámu a venku jsme si pak fotili mníšky.
Všechny děti tady se rády fotí, snaží se předběhnout ostatní děti a dostat se před objektiv a potom se vrhnou na fotografujícího a chtějí vidět výsledek.
Pak jsme zase nasedli a dojeli jsme k nejstaršímu chrámu v Darjeelingu. Ten se mi docela líbil, ale vevnitř chtěli 10 rupíí za to, že člověk něco vyfotí. Vyfotila jsem tam jednu fotku. Petr si chtěl v nejstarším chrámu zameditovat. My ostatní jsme si jen zatočili modlicími mlýnky.

A pak už jsme jeli přímo do Sikkimu.
Přímo znamená asi tak 4 hodiny cesty. Cesta vedla horama, kudy jinudy taky, že? Takže jsme nejdřív jeli pořád dolů. Cestou jsme zastavili na jedné vyhlídce a šli jsme se podívat na soutok dvou řek. Vyfotila jsem si, že tam zrovna někdo jel na raftu. Když jsme sjeli dolů, tak jsme museli zase nahoru, do hor. Konečně jsem dojeli na hranice, kde jsme museli odevzdat každý několik formulářů a pasových fotografií a úředníci začali naše údaje vyplňovat do velké knihy. Tak jsme se šli najíst. Dala jsem si dietní brambory (v jídleníčku de bramory dají najít pod názvem Aloo nebo Alu). Bohužel v jídelníčku nebylo napsané, že jsou pálivé, takže jsem pojedla jen trochu. Zatímco Radka vyřizovala permity do Sikkimu, tak skupina se venku fotila s kolemjdoucími školáky. Konkrétně Petrovi to s nimi moc sluší. Jen si nejsem jistá, jestli jsme byli větší povyražení my pro ně nebo oni pro nás.

A už jsme mohli jet do Gangtoku. Několikahodinové stoupání do hor. Bavili jsme se čtením naučných nápisů pro řidiče, které jsme potkávali podél silnice. Zkoušeli jsme je i vyfotit, ale bohužel se to moc nepodařilo, ale nejlepší kousky si pamatujeme. It is not rally, enjoy the valley. Every bend blow horn. Better safe, then sorry. Go slow friend. Save routes, save lives. If you are speed, your family will weep. A všechny byly podepsané BRO.


V Gangtoku džípy vjely do podzemní garáže a museli jsme přestoupit. Do města Gangtok džípy nesmějí. Po městě smějí jezdit jen malé taxíčky. Do těch jsme tedy přestoupili a ty nás odvezly ke strakatému hotelu. Bydlíme v 6. patře.
Protože bylo ještě světlo, tak se skupina vypravila podívat na nějakou blízkou gumpu a já s Petrem jsme šli do centra města. Na gumpu jsme moc unavení. Centrum, tak jak jsme ho našli my, je jedna jediná pěší zóna. Prošli jsme ji tam a zpátky a dumali, co si koupit k jídlu. Petr trval na tom, že musíme přejít velkou silnici, která ohraničovala centrum a prozkoumat to na druhé straně. Na druhé straně jsme našli obchod, kde jsem si koupili cookies Anzac Oatmeal. Jistě jsou dietní (tedy nemastné a nepálivé). A jsou moc dobré, s kokosem. Když jsme šli po pěší zóně zpět k hotelu, tak jsem si vzpomněla, že si chci vyfotit, jak tady choděj ženský oblíkaný. Kromě sárí, do kterého jsou zamotané a které tedy rozhodně neskrývá špeky, nosí takovu zvláštní ozdobnou šálku, kterou považuji za neuvěřitelně nepraktickou. Pár dam jsem si tedy vyfotila, i když trochu rozmazně.
No a neodolali jsme a vlezli jsme do obchodu se suvenýry. Jedna turistka si tam zkoušela jak hrají zpívající misky. Viděli a slyšeli jsme to poprvé v životě a naprosto nás to uchvátilo. Je to nádherné a připadá mi to neuvěřitelné, úplně mystické. Rozhodně si jednu koupíme, ale už víme, že si nemáme kupovat suvenýr hned jak ho poprvé uvidíme, protože za rohem ho budu mít levněji. Ale u čeho jsme ale neodolali, byly dvě misky vyřezané z krásného zeleného jadeitu (anglicky jade stone). Je to nádherná jemná práce a stály nás jen 600 rupií (teď už nevím jestli to byla cena za jednu mističku nebo za obě). Za to jsme nekoupili filigránového draka. Člověk nemůže mít všechno.
Místo draka jsme koupili batoh značky Diesel. Vypravila jsem se totiž do Indie s foťákem a s malou růžovou taštičkou přes rameno. To, že je růžová, by až tolik nevadilo, ale to, že si ji nemůžu dát na záda, moc se toho do ní nevejde a neustále se mi zamotává s foťákem, to vadí hodně. Batoh není nejlepší, ale byl aspoň levný. Na dobu pobytu v Indii snad postačí.


4.03.2009, 17:33:00 . . .