29.05.2008

Jé, ty jsou hezký
v rubrice ***nezarazeno***


Zahájit zkouškové neudělanou zkouškou. Jak stylové. V úterý ráno jsem seděla nad písemkou z matematiky a dumala, jak se to stalo, že z pěti příkladů neumím vyřesit ani jeden. Většinou se snažím využít veškkerý čas, který máme k dispozici a vydolovat z příkladů maximum, ale tentokrát jsem to vzdala už po 40 minutách trápení. Opravující byli odporně rychlí, takže F na mě čekalo už při návratu domů. Z toho by se měli opravující angličtiny poučit. Beztak za to může angličtina. Kvůli AJ, na kterou jsem se učila o víkendu a pondělní dopoledne, jsem si nenašla čas na matiku a doufala jsem, že to nějak zvládnu. No nic. Aspoň jsem to pak večer zapila na Židovských pecích.

Stalo se mi tuhle, když ještě nebylo tak veliké teplo, tohle. Vzala jsem si triko s drakem, co má tak dlouhé rukávy, že mi sotva špičky prstů koukají. Obhlédla jsem se v zrcadle, usoudila jsem, že mi to sluší a vyrazla jsem pěšky do práce. Rázně si vykračuju, proti mě takový průměrný chlap a s úsměvem říká "Jé, ty jsou hezký". Spěchám, takže se na něj jen tázavě podívám, na což pokývne hlavou směrem ke mě, zadívá se mi na prsa a přesvědčivě potvrdí "No fakt!".

A nebo jdu takhle normálně do práce (cesta do práce a občas i z práce je asi můj jediný pěší pohyb mimo práci a byt), přecházím ulici a slyším jak se tou ulicí blíží auto. Přechod je široký a auta před ním brzdí. Tohle nijak extra nebrzdilo. Najednou stojím uprostřed přechodu a koukám na auto, jak se na mě řítí. A nejsem schopná udělat nic. Nedokázala jsem vymyslet jestli mám stát nebo se rozběhnout nebo třeba zkusit někam odskočit. Prostě jsem tam stála a to auto nakonec těsně přede mnou zastavilo. Díky za současné kvalitní brzdy.

29.05.2008, 16:36:00 . . .

26.05.2008

Zkouškové právě začalo
v rubrice ***nezarazeno***


Dnešní odjezd se tak úplně nevydařil. Za pět minut jedenáct jsem zjistila, že vlak mi jede z Holešovic, což je o celé dvě zastávky metrem dál než jsem předpokládala. Tak rychle jsem snad ještě neodcházela. No možná jo, když jsem spěchala na vlak na vodu, tak jsem doma taky zapomněla spoustu věcí. Tak teď jsem doma zapomněla telefon (takže i budík a taky flashku, kterou mám v kapsičce obalu), kalkulačku a klíče od brněnského bytu (takže i klíč od skříňky na FI). Samé podstatné věci. Ani nevím co mě mrzí víc. Aspoň, že ten vlak jsem stihla.

Dnešek a zítřek jsou vypečené dny. Dnes ve čtyři píšu zkoušku z AJ. Angličtina je na naší fakultě postrach pro lidi, kteří nejsou lingvisticky nadaní. A taky pro flinky a nepozorné studenty (jako jsem já). Nebojím se mluvit, ale loni jsem nedokázala projít přes písemnou zkoušku.
Zítra ráno mě čeká zkouška z matematiky. Algebra, pravděpodobnost a statistika. Samé krásné věci. Ani nevím, čeho se bojím víc.

Minulý týden mi konečně, po měsíci, přišel batoh na notebook, který jsem si objednala až z daleké Ameriky. Mám pocit, že všechno, co je spojené s macem, je prokleté. Chtěla jsem velký batoh na malý notebook. Měla jsem od Petra půjčený batoh Dell, který mi nevyhovoval, protože se tam sice vešel notebook, ale dostat tam tři sešity, lahev vody a snad ještě čisté ponožky bylo náročné. O foťáku nemluvě. Výběrem vhodného batohu jsem strávila dobře dva dny. Porovnávala jsem prostor na notebook, prostor na ostatní věci, počet kapes, umístění kapsy na notebook (chci hned u zad), ucho na nošení, popruhy, cenu, vzhled a doporučení. Největší problém byl v tom, že batohy na 13'' notebooky se prostě moc nedělají. A tak jsem vybrala ten nejhezčí a největší, co jsem našla. A přišel mi takovej mailnkej chudinka! A kapsa na notebook není u zad! A nemá postranní kapsičky, kam si dávám klíče. A má něčím vyztužené popruhy. A velká kapsa se nedá rozepnout až na “zem”. Život je protě boj. Na druhou stranu musím uznat, že když jsem dnes spěchala na vlak, tak se mi nesl velmi pohodlně, vejde se toho do něj vcelku dost (foťák jsem nezkoušela, ale pochybuji o tom) a dokonce vypadá i velmi trendy. Předpokládám, že až mi za pět let doslouží, tak budu hořce plakat.
Jinak Petr začal taky zápolit s macem. A je to neštěstí, vážně jo. Nechápu kde je ta, tolik zmiňovaná, intuice. Naopak mám neustále pocit, že na macu musím různé problémy obcházet, místo abych je řešila. Za argument “15 tabů stačí, kdo by jich potřeboval víc” bych vraždila. Nebo aspoň Džounse proplesknu, až ho uvidím. Já rozhodně potřebuju víc než 15 tabů. Nejčastěji když něco hledám, když chci mít zároveň otevřený email, okouna, školní IS a 15 zadání domácích úkolů, ze kterých se učím. Koneckonců, kdo vlastně potřebuje víc než jednu plochu?
Problém přehrávače jsme stále ještě nevyřešili uspokojivě. Ale už jsem asi nakažená. Petr našel Songbird, který aspoň trochu supluje adresářovou strukturu. Usoudila jsem, že je šikovné ho používat, ale když jsem se dnes snažila si pustit OST Kill Bill a Songbird i iTunes si písničky seřadili v naprosto zhovadilém pořadí, tak pro mě bylo jednoduší si se srovnat v iTunes. Kromě toho Songbird nereaguje na klávesy Zapnout/vypnout hudbu. To funguje jen na iTunes. Což Petrovi nijak nevadí, protože on tyhle klávesy nemá. Jak je vůbec možné, že jeden výrobce na různých modelech změní umístění funkčních kláves??
Myslím, že nakonec dopadneme jako ten Angličan v Paříži. Francouzsky neumí a anglicky šišlá.

No. Veselo máme. A asi jsme fakt počítačový pár. Na dva lidi a dvě kočky máme doma tři počítače a čtyři notebooky. Z toho tři macy. A teď zpátky k učení.

26.05.2008, 14:38:00 . . .

14.05.2008

Neboj se o něco požádat
v rubrice ***nezarazeno***


Říkal Petr. Že prý to někde četl nebo co. Pravda je, že se nebojím požádat o něco, co fakt potřebuju, případně když mám pocit, že mám na požadované nárok. Tahle situace není ani jedno z toho, proto mě nenapadlo, že bych mohla někoho o něco žádat, ale zase k čemu bych už jinak ten blog měla :o)

Přihlásila jsem se do soutěže Mise, od firmy Canon. Poslala jsem tam fotku Před bouří. Dokonce i sám Canon mě vyzývá, ať pošlu své rodině odkaz, aby pro mě mohla hlasovat. Takže jestli se vám moje fotka líbí, tak neleňte, zaregistrujte se a hlasujte pro mne. Hlasuje se jen do 19. května 2008, tak to neodkládejte.

14.05.2008, 9:47:00 . . .

13.05.2008

Jeden člověk na vozíčku vydá za 7 stojících lidí
v rubrice ***nezarazeno***

Rad pro hledače duhy: stoupněte si zády ke sluníčku a počkejte až začne pršet.
Z vody jsem se vrátila unavená, spálená, nachlazená, prostě mrtvá. Voda splnila svůj účel.

Scénář byl klasický. Vyrazit z Vyššího Brodu, dojet co nejdál, letos to bylo až do Boršova. Popisovat cestu doporobna asi nemá smysl, takže jen tak, co si vybavím.
Ve vlaku z Rybníka do Vyššího Brodu jsme se seznámili s partičkou, která nám nabídla rum a hrála zběsile na kytaru. Ti šmejdi měli ve skupině člověka, kterému říkali Ježek.

Spoustu legrace jsem si užili, když Ježek se Sysopem a Luckou stavěli stan. Stavět potmě stan, který nikdy nikdo neviděl stát a v jehož předsíňce jsem se posléze mohla postavit, bylo docela dobrodružné.

Zatímco během dne bylo krásně teplo a sluníčko svítilo jak o život, tak v noci byly přízemní mrazíky a všichni jsme ve spacácích klepali děsnou kosu. Proto bylo potřeba se večer pořádně zahřát alkoholem, což jsme poctivě delali.

Přes den jsme makali na vodě. Jela jsem s Axem, což znamenalo, že se necvakneme. A necvakl se ani nikdo jiný, protože jsme jeli v malé sestavě. Kromě toho krumlovskou šlajsnu vybagrovali nebo co a když jsme se rozhodli ji letos riskantně sjet rovnou, bez zastavování, bez dlouhého zkoumání a s bagáží, tak mě to jen tak trochu ošlíchlo. Rozhodně míň než třeba ve Větřním. Legenda ztratila své kouzlo.

Vtipná histoka č.1.
Válíme se na trávě u Veverek, popíjíme pivo. Sysop leží na zádech s roztaženýma rukama a odpočívá. Najednou od řeky přiběhne skupina asi pěti cizích lidí a začnou ho zachraňovat. "Honem, otočte ho do stabilizované polohy!" "Nohu pokrčit! Ruku pod hlavu, udělat polštářek!" "Dýchat, dýchat!" A když se Sysop zeptal, co se děje, tak začali jásat, že už mluví, už žije a skandovat "Sto padesát osm! Neni potřeba". To zaskandovali několikrát a odběhli ke stánku s pivem. Mám pocit, že tohle se může stát jen na vodě. Člověka to potěší.

Vtipná historka č.2.
Hluboká noc, stojíme v krumlovském kempu před hospodu, ze které nás už vyhodili. Jeden ze záchranářů, se kterými jsme se během večera sblížili odbíhá ke stanu pro nějaký další alkohol a pak se vrací. "Chápete to? Ukradli nám kolu!" "Měli jsme u stanu rum a kolu a oni nám ukradli kolu. No chápete to?"

A cestou po řece dělal Ax duhu a pozorovali jsme konipasy na kamenech v řece a rybičky a na louce jsme skákali do sena a bylo to prostě celé skvělé.

13.05.2008, 20:56:00 . . .

5.05.2008

Nebezpečný precedens
v rubrice ***nezarazeno***


Mě se zdá v pořádku dělat věci kvůli tomu, aby mi je někdo pochválil.

5.05.2008, 22:36:00 . . .

4.05.2008

Čarodky - děsivé slovo
v rubrice ***nezarazeno***


Čarodějnice jsem oslavila důstojně. Skoro. Ale rozhodně příjemně.

Sraz byl na Ladronce, jenže tam jsem nikdy nebyla a žila jsem v mylném dojmu, že se tam dostává nějakou tramvají z Anděla. Asi půl hodiny jsem na různých zastávkách zkoušela, jestli se z nich nedá dostat na Ladronku, ale nic. Naštěstí jsem tu pravou autobusovou zastávku našla o chvíli dřív než mi došla trpělivost.
Přijela jsem samozřejmě pozde, Krausbery už nehráli. Asi půl hodiny jsem bloudila ve tmě a snažila jsem se najít Sysopa, který nebral telefon. Myslím, že moje vytrvalost byla obdivuhodná a dokonce jsem použila i logickou úvahu a tak jsem Sysopa naprosto správně našla ve frontě na pivo. Sympatické bylo, že ve frontě na jídlo jsme pak už stáli hromadně, protože telefony fungují, lidé je zvedají a tak se můžeme nakonec najít i na tak praštěném místě, jako je Ladronka. Nebo Vypich, teď v tom mám trochu zmatek.
Já jsem si prozřetelně přinesla dvě lahve červeného vína. Sotva jsem si dala první pivo a následně si otevřela lahev, abych si víno nenesla domů, tak nás začal Sysop přesvědčovat, že je dobrý nápad, sebrat se a odjet kamsi do Řevnic, k nějakému jeho kamarádovi, který na zahradě pálí čarodějnice. Normálně bych na takovou blbost nepřistoupila, ale po jednom, dvou pivech je svolná k lecčemu, takže jsme přemluvili ještě pár lidí a v pěti jsme se vypravili na Smíchovské nádraží. Jízda vlakem byla dobrodružná, protože jsme nebyli nejstřízlivější a vlak drncal naprosto nechutným způsobem. Pít jsme mohli jen v zastávkách, při jízdě bychom si jistě vyrazili zuby. V Řevnicích jsme vystoupili, našli jsme dotyčnou zahradu a tam mé vzpomínky v podstatě končí.

Hodně jsme pili, někdo hrál na kytaru, zpívali jsme, někdo se pral a zase jsme pili. Vydržela jsem do svítání a pak jsem to zapíchla. Když jsem se kolem jedné hodiny vzbudila, tak oheň zase hořel a kolem něj sedělo několik lidí, které bych měla znát z noci... Sluníčko svítilo, oheň kouřil a já jsem usoudila, že ještě chvíli vydržím, než vyrazím domů. Bylo hrozně příjemné sedět na sluníčku, nezabývat se vůbec ničím, prostě jen koukat do ohně a čekat až kocovina trochu přejde. Nechtělo se mi odcházet. Dokonce jsem vytáhla i foťák. Ujal se ho jeden takový a já jsem zjistila, že jsou i úhly, ze kterých vypadám dost dobře. Načichla jsem hrozně kouřem, což je vůně, kterou jjá sama mám moc ráda. Jen v metru si ode mne lidé odsedávali.
Byl to výborně strávený den, který jsem měla strávit úplně jinak, ale vůbec toho nelituju. Jednou za čas mi přijde vhod nasadit jiný způsob života než běžně. Třeba na čarodějnicích nebo na vodě. Na tu se nezřízeně těším, ve středu vyrážím. Aspoň doufám.

4.05.2008, 0:00:00 . . .