26.04.2006

Chodit v oranžovém triku do Obi je blbost
v rubrice ***nezarazeno***


O víkendu jsme byli utrácet. Teda ještě předtím jsem byla v Brně, kde jsem dostala báječný dodatečný svatební dar, čokoládové plátky Lindt. Tuhle dobrotu jsme objevili před třemi lety ve Švýcarsku a teď už se to prodává i u nás. Jsou to takové tenoulinké čtverečky čokolády, které se na jazyku skvěle rozplynou a je to luxus. Původně jsem měla v plánu to sežrat a Petrovi nic nepřivézt, ale pak se ukázalo, že k pivu se čokoláda přece jen moc nehodí, takže jsem Petrovi přivezla víc než polovinu krabice. A taky jsme dostali lístky do divadla. V divadle jsme nebyli už aspoň dva roky, tak jsme si nějaké lístky do divadla přáli jako svatební dar a sešly se nám hned troje. Takže teď během 14 dnů jdeme 3x do divadla :) No, aspoň si zvykneme. Já mám třeba skoro vždycky první polovinu představení pocit, že herci hrozně přehrávají, že je to blbost a vůbec. A o přestávce se tak nějak stabilizuju a druhá polovina už mi pak připadá báječná. Tak možná, když budu chodit do divadla častěji, tak mi začne připadat báječná i první polovina. Protože obecně mi divadlo připadá báječné, není to jako film, člověk si musí hodně domýšlet, vidí na vlastní oči, jak na pódiu bují vášně, lidé se zrazují, zamilovávají a vraždí.
A v neděli jsme vyrazili do Ikey. Zajímavý zážitek, zejména ta cesta tam, kdy jsem poprvé řídila veliké auto. Já řídím ráda, ale vlastní auto nemám, takže jezdím jen s cizími auty a vždy nějakou chvíli trvá než se naučím s cizím autem zacházet. V neděli to trvalo přesně tu cestu do Ikey. Zpátky jsme totiž jeli tak naložení, že jsem si netroufla jet víc než 45 km/h a nic jsem nedbala, že za mnou jedou nervozní auta. Ostatně stejně jsem je neviděla ve zpětném zrcátku, protože tam jsem videla skříň. Petrova skříň byla poněkud těžší než jsme čekali a taky větší, takže do výtahu se nevešla. A tak se stalo, že do našeho šestého patra, kam zásadně jezdím výtahem, jsem poprvé vyšla pěšky s dveřma v ruce. Dveře se do výtahu taky nevešly. A tu 60 kilovou skříň vynesl nahoru Petr s dobrodincem, který si na oplátku vzal naši starou skříň, která už nedostačovala soudobým nárokům.
Ke skříni jsme potřebovali vrtačku, takže jsme zajeli do Obi. V Obi jsme se vochomýtali tak dlouho, až se mě zákazníci začali ptát, kde najdou šroubky a kolik stojí tohle zboží. Měla jsem na sobě skvělé oranžové triko s netopýrem, které jsem si loni koupila v Montaně. Postupně jsem tím vyvedla z míry asi čtyři zákazníky. Zaměstnanci Obi na sobě měli nějaké trapné pruhované košile. Ať si zajedou do Montany a v době před Halloweenem nakoupí trika.
Jen škoda, že jsme v tom Obi zapomněli sklíčidlo, takže jsme doma nic nenavrtali. Držátka na dveře od skříně navrtal Petr v pondělí. Je z podivem, že Ikea prodává skříňové dveře za těžké prachy a pak nechá zákazníka, aby si ji sám zmrvil. Aspoň tečky by na ty dveře mohli namalovat nebo linky, když už tam nejsou předvrtané díry. Otázka jen je, jestli by nás víc sralo, kdyby tam ty úchytky navrtal křivě pracovník Ikey, kterému bychom za to ještě museli zaplatit.
Jo a taky jsme si koupili židle. Tak dlouho jsme vybírali po všech čertech až jsme s vrátili zpět do Ikey a zjistili, že ty modré židle už se neprodávají. A že červené židle se sice prodávají, ale zrovna nejsou na skladě. Není to k vzteku? Utěšilo nás, že navzdory počítačovému systému v samoobslužném skladu na regálu ještě jedna červená židle byla, protože jet si pro dvě modré a dvě červené židle a odvézt si jen dvě černé, by bylo skutečně trapné.
No, ale jinak se máme dobře, v našem bytě roste nepořádek jako houby po dešti. Kočky běhají sem a tam a vůbec netuší, že práve přišly o možnost žít se třetí kočkou. Chtěla jsem zachránit krasavce z Brna, ale už ho zachránila nějaká paní z Olomouce. Asi to znamená, že jsou pro nás dvě kočky až dost.

26.04.2006, 15:45:00 . . .

21.04.2006

Nestíhám
v rubrice ***nezarazeno***


Nevím přesně čím to je, ale jsem v naprostém skluzu. Naštěstí ne v práci. Díky bohu. Ale jinak se mi hromadí různé soukromé resty a sliby. Tak třeba u mámy mi už od pondělka leží CD s fotakami ze svatby. Zatím jsem neměla čas se tam stavit, pozdravit mámu a CD si vyzvednout. A dřív než v neděli večer ani čas mít nebudu. Pravděpodobněji však až v pondělí nebo úterý.
Když je člověk zaměstnaný, tak najednou nemá skoro žádný čas. Jeden večer přijde návštěva, druhý večer je potřeba vyprat a uvařit, třetí večer se myje nádobí z předchozích dvou večerů, čtvrtý se instaluje domácí kino s projektorem a pátý večer jedu do Brna, protože ho miluju a tím ztratím dva dny. A do toho bych měla programovat, ale nefuguje to, nebo tomu nerozumím, jsem utahaná, zklamaná a vzteklá.
Ale na druhou stranu venku svítí sluníčko a když jdu na oběd, tak se hezky projdu a nevšímám si toho, že jsem si tím oběd protáhla o půl hodinu, o kterou pak musím být v práci déle.
A potom, ta návštěva, co u nás byla, mě moc potěšila. Máme krásný byt, to víme. Na skvělém místě, za dobrou cenu, s atmosférou. Ale když náhodou někomu řekneme kolik za něj platíme, tak v 99,9% slyšíme "No, to ale platíte moc! Byt se dá sehnat i pod deset tisíc.". Případně "nojo, vy jste mladí, vy si to můžete dovolit". Jsme mladí, ale to přece neznamená, že máme peníze na vyhazování oknem. Nevím kde tihle lidé žijí (no, často to bývá regulované nájemné, to bych vraždila), ale byt v centru o rozloze 60 m^2 prostě stojí minimálně 14 000. Ano, dá se najít i byt za 8 000, když má člověk štěstí a známého majitele domu. Ale tržní nájemné je prostě v současné době na Vinohradech od 12 000 výš a že se pohybujeme v té dolní hranici je ukrutná klika. Vytáčí mě, když šlyším, že člověk, který bere o 10 000 víc než já, uvažuje o tom, že se odstěhuje zpátky k mamince, protože za svůj byt platí 4 000 a to je přece moc. Když lidi skuhrají, že musí platit 8 000 za byt a že je to neúnosné a přitom mají byt o jednu místnost větší než my. Nestěžuju si, že máme vysoký nájem, protože nemáme vysoký nájem. S ohledem na místo, velikost a ostatní servis je to cena naprosto přiměřená. Ale ať nám sakra ostatní nevykládají, že je to drahé! Není. A basta. A proto mi udělala radost návštěva, když se rozplývala nad tím jaký hezký byt to máme a že ta cena za něj je skutečně dobrá. Potěšili mě.
No a krome toho, mě taky potěšil včera ten projektor. Nemáme televizi. Nemáme ji, protože ji nechceme mít. Je to zlo a hnus a vůbec je odporná. Ale na druhou stranu máme spoustu DVD a videokazet, na které se chceme dívat, takže jsme si koupili projektor. Taky teda domácí kino, aby to mělo nějaký ten zvuk. A včera to přišlo a Petr to nainstaloval. Je to luxus! Úžasné, kino v doma. Ještě musíme trošku vychytat umístění bedýnek, ale to bude jedna dvě. A pak se taky těším na neděli, protože pojedeme utrácet do IKEy a utrácení já mám obecně moc ráda.
A nakonec jen taková perlička. Onehdá se u mámy objevil igelitový sáček s takovými čokoládovými bonbony. Byly skvělé. Mňamózní. Ukázalo se, že jsou to bonbony ukrajinské z Ukrajiny a máma žasla nad tím, že se tak dobré bonbony nedovážejí k nám. A pak našla, že se přece jen dovážejí. Nejlepší jsou samostatné čokoládové bonbony. Škoda, že jich dovážejí jen tak málo druhů, protože víme, že jich tam vyrábějí mnohem víc a jsou mnohem lepčejší. Bohužel ale na webu nikde neuvádejí, kde v Praze se tyhle bonbony dají koupit. No a já teď už vím, že minimálně 4 ty bonboiery mají na Holešovicích u metra v stánku s novinama a jinýma blbostma. Včera jsem tam jednu tu bonbonieru koupila a není špatná. Ale stejně ještě musím vykoumat, jestli někde prodávají Karakum a Červený mák.

21.04.2006, 9:17:00 . . .

18.04.2006

Na pouti jsem vystřelil růži z papíru
v rubrice ***nezarazeno***


Tak jsem si myslela, jak konečně budu mít o víkendu čas a chuť napsat o svatbě a svatební cestě a zase nic. V pátek večer jsem chytla nějakou chřipajznu či co a celý víkend se mnou nic nebylo. Neděli jsem prospala a v pondělí jsem se taky k ničemu nedostala. Ale jinak jsme se měli báječně.
V pátek včer jsme zašli na návštěvu k mladému perspektivnímu páru. Mám pocit, že jsou stejně staří jako my, ale ta svatba člověku tak nějak dodá pocit, že už je usedlý, zaběhnutý, zkušenější :) Zahráli jsme si Carcasonne, probrali jsme nábytek s IKEy, bodoý lustr, různé partnerské prohřešky a příjemně jsme se opili.
V sobotu odpoledne jsme zašli na pouť, což byl výtečný nápad. Miluju pouť. Původně jsem tam vůbec jít nechtěla, ale Petr mě přemluvil a byla jsem munakonec vděčná. Povozili jsme se na kolotočích, na lochnesce (trefila jsem koš!), na horské dráze a na autodromu. Taky jsem se nechala přemluvit a šla jsem se s ním na jednu tu děsivou atrakci, kde člověka pověsí hlavou dolů a pak s ním mávají.
Byla to chyba. Abych neřvala děsem, abych nezešílela nebo něco podobného, musela jsem zavřít oči. Já jsem totiž přesvědčená, že ty madla nebo jak to nazvat, nemůžou člověka udržet a že je jen otázkou času, kdy z té atrakce vypadne. Čímž se z celé jízdy stává marná snaha udržet se v sedačce navzdory zemské přitažlivosti a být připravená na okamžik, kdy se to otevře a já vypadnu, přestože je mi jasné, že kdyby se to stalo, tak je po mě. Horor. Teprve asi po minutě a půl (jízda trvá 3 minuty) jsem se smířila s tím, že mě to asi fakt udrží a dokonce jsem otevřela oči. Zavřené oči tak nějak člověka uklidní, když nevidí tu zem pod sebou, ani nevidí jak se ten svět míhá kolem něj, tak je to všechno mnohem snesitelnejší. Každopádně jsem z toho slezla hrozne vyčerpaná a vůbec ne rozesmátá jako z jiných atrakcí. Chtěla jsem dokázat, že to přežiju bez úhony a místo toho jsem se opět přesvědčila, že na takové atrakce lézt nechci. Nikdy.
No a pak přišlo to úplně nejlepší a totiž střelnice. Miluju střelnice na pouti. Nikdy jsem nebyla na žádné opravdové střelnici, možná je to taky zábava. Na pouti člověk střílí králíky, tygry, prasátka a kuličky. A pak taky růže a růžičky. S Petrem jsme oba ukázali, že střílíme docela obstojně a zhurba stejně. Na deset ran jsme každý trefili 3 růže. No, možná to není až tak slušné, ale zase jsme stříleli na třech různých střelnicích a měli jsem pokaždé v ruce jinou zbraň. A úplně nakonec jsme museli nakoupit všechny ty pouťové dobroty, jako jsou pivíčka, žužu, marcipán nebo oříšky v cukru. A taky korbáčiky, protože byly pravé slovenské, 30 cm dlouhé, a ne ty podměrečné copánky, co mají v supermarketech.
A pak jsme vyzveli Michaláka a jeli jsme k nám, kde jsem uvařila báječnou večeři a povídali jsme si dlouho do noci. A na pivíčka došlo a byla s nimi náramná legrace. Vysát to želé z nádobky není žádná trivilaita.
Neděle byla veskrze nudná, protože jsem byla na chcípnutí, takže jsem hodně spala a když jsem nespala, tak jsem prala.
Zato pondělí bylo zajímavé, protože Petr se rozhodl, že upeče mazanec podle receptu své maminky a skutečně po čtyřech nebo pěti hodinách vytahoval z trouby dva krásné, leskoucí se a voňavé, mazance. Odpoledne jsme pak šli na návštěvu za manžely na kraj Prahy, kde jsme obdivovali malebný domeček, který potřebuje rekonstruovat, rozšířit a dostavět. Tenhle mladý pár je naopak sezdán o nějaký rok déle než my (což není tak těžké :), mají první dítě a rodiná pohoda z nich úplně vyzařuje. Je hrozně příjemné vidět rodinu, kde se partneři nehaštěří o to, kdo měl vynést koš, kdo měl vyvenčit psa a kdo neumyl nádobí. Ještě máme leccos před sebou.

18.04.2006, 9:14:00 . . .

13.04.2006

Nejsou květináče
v rubrice ***nezarazeno***


Nechápu to. Člověk přijde do květinářství a oni tam neprodávají květináče. Neprodávají. Proste je nemají. Mají spoustu barevných keramických šeredností, ale poctivý hliněný květináč ne. Možná v jiném květinářství nebo prostě někde úplně jinde. Takže ty kytky, co jsme si dovezli z Barcelony, zatím ještě necháme u ledu a já asi navštívím nějaké to Obi, Hornbach nebo jinou podobnou vychytralou prodejnu.
No a až budu mít čas a chuť tak napíšu jak ta svatba byla parádní, nejparádnější co mohla být, jak mě ZASE nasrala ta kadeřnice a jak nás zklamal fotograf. To ovšem nespěchá.
Spěchají židle, které jdeme dnes vybrat. Už vyšiluju z toho, že musím svou jedinou židli přenášet pořád z pokoje do kuchyně a zpátky.

13.04.2006, 8:53:00 . . .