31.03.2006

Jak to bylo doopravdy :)
v rubrice ***nezarazeno***


Už víc než týden se mě lidi ptají, jestli jsem nervozní. Nejdřív jsem nevěděla, proč bych měla. Pak se ukázalo, že prý kvůli svatbě. Nejsem. Nejsem a nevidím důvod proč bych měla. Mate mě to. Mám být nervozní? Neměla bych začít vyšilovat? A kde je důvod? Když jdu na zkoušku tak jsem nervozní, protože to může rozhodnut o tom, zda budu studovat nebo nebudu. Když jdu na pohovor, tak musím zaměstnavatele přesvědčit, že jesm úžasný pracovník. Ale svatba? Tam už je rozhodnuto, už je přesvědčeno, všechno je jasné, zařízené, domluvené. Že by snad Petr řek ne? Že bych snad já řekla ne? Ale kdež.
Poprvé jsme o svatbě začali mluvit asi po roce vztahu. Petr řekl, že prý by si mě klidně vzal. Vyrazil mi tenkrát dech, protože to řekl úplně vážně. Nemohla jsem uvěřit, že to myslí vážně. V té době jsem nepředpokládala, že bych se někdy vdávala, ostatně proč se brát, když spolu lidé mohou spokojeně žít i bez svatby. Jen jsem vzala na vědomí, že teda možná, někdy.
Po dvou nebo třech letech jsme spolu naplánovali zásnuby. Seděli jsme tenkrát na houpačkách a plánovali, jak se vezmeme jen ve čtyřech lidech, protože rodina to celé jen komplikuje. Ale zatím ne, až časem.
Když pak Petr odjel do Ženevy, tak začal v dopisech naznačovat, že už by to teda už tu svatbu chtělo, když už jsme tak daleko od sebe. Ale jaký má smysl se brát, když žijeme každý v jiném státě? říkala jsem si já. A taky jsem ještě chtěla dostudovat, pak chvíli vydělávat jen sama na sebe, chvíli bydlet sama a živit se sama, pak ještě chvíli bydlet s Petrem, abychom měli jisté, že spolu můžeme bydlet a žít. A pak... možná... časem třeba bude nějaká svatba. A Petr si to představoval úplně jinak. Myslím, že by si mě vzal z fleku. Asi proto, že on už si to všechno vyzkoušel, teda kromě toho společného bydlení. V rámci osamostatnění jsem pak odjela do Ameriky. Když on si může odjet na dva roky, tak proč bych já nemohla odjet na čtvrt roku do USA? Bylo nám smutno oběma.
A když jsem se vrátila, Petr už bydlel zase v Praze, tak jsem ze samého štěstí, že ho můžu vidět každý týden, řekla, že si myslím, že ta svatba je dobrý nápad. Ale musí být 1.4.
A tak se zítra bereme. Nervozní nejsem. Těším se a jsem šťastná.

31.03.2006, 11:25:00 . . .

30.03.2006

Zvířata a byt
v rubrice ***nezarazeno***


Mám hlad. Chce se mi spát. Ale i tak se usmívám. Petr včera zapíjel svobodu. Možná proto, že to bylo ve všední den, možná proto, že to bylo organizované... každopádně se to nijak zvlášť nevydařilo. Ostatně moje zapíjení svobody v Brně bylo taky nějaké unylé i přesto, že se konalo v sobotu.
Já jsem včera šla na Sto zvířat. Přišla jsem ve čtvrt na devět, hrát se začalo ve tři čtvrtě na deset. Když jsem viděla playlist, tak jsem byla otrávená, protože na nás nečekalo nic nového a skladba koncetru byla stejná jako prosinci v Brně. Ovšem oproti Brnu byl vstup dražší a pivo stálo 24 kč. Jenže pak začali hrát a všechno se to rozplynulo. Dřív jsem si myslela, že to nadšení plyne z toho, jak skvěle hrají. A oni hrají skvěle. Ale mám pocit, že mé nadšení plyne taky z velké části z toho, že jejich písničky všechny znám nazpamět a můžu si zpívat s sebou. Což taky dělám. A nejsem sama, slyšela jsem jak se sálem nese lehká ozvěna davu. Škoda jen, že účast byla tak velká, že před pódiem nebylo téměř k hnutí, o nějakém kotli nemluvě. Ale co, zaskákala jsem si za zvukařem, vypila jsem 4 piva a jak mi bylo pěkně po těle. Pak jsme si ještě dali páté pivko, nad kterým jsme probrali květnovou vodu a taky feminismus s šovinismem. Na Národní jsme si koupili gyros a rozjeli jsme se domů. Bylo to moc příjemné.

Ovšem s bytem jsou starosti. Samozřejmě nejsou nijak zásadní, ale pořád žijeme v takovém provizoriu. Ještě toho musíme tolik zařídit. Bude to stát peníze, čas a vůbec. Pořád nám něco chybí, to máte židle do kuchyně, šuplíky k mému stolu, poličku do koupelny, poličku na kořenky, knihovnu, věšáky do předsíně, botník, poličku na záchod, poličku na koření, poličku na 700 CD... a pak je to potřeba konečně uklidnit, setřídit, seřadit. Musíme najít místo na ručníky a povlečení, roztřídit knihy (jenže na to se musí nejdřív koupit knihovna), určit, kde budu mít věci já a kde on, setřídit věci v lince, abychom konečně věděli oba dva, kde je kafe, kde je mouka a kde vanilkový cukr. Potřebujeme pověsit zrcadlo, ale všude jsou takové divné zdi, člověk zatluče hřebík a ve zdi je díra jak kráva, ale hřebík nedrží. A taky musíme něco udelat s tou kredencí. Čekala jsem, že bude zašlá, ale ne až tolik. A hlavně jsem nečekala, že nebude mít nožičky a odkladná plocha tedy bude o dvacet čísel níž, než jsem zvyklá. Prostě samé starosti a přitom už se toho tolik vyřešilo. Už máme uklizené věci v komoře, máme všechno vybalené, jsme připojení k internetu, kotel nezhasíná, kočky se mají relativně rády, háček na záchod je namontovaný, teploměr je přišroubovaný... takže jsem se rozhodla, že nikdy, nikdy nechci bydlet nějakém rozestavěném nedodělaném bytě nebo domě. Ani náhodou. Tohle si zabydlíme (vidím to tak na červen, červenec) a už nikdy se neodstěhujeme.
A mám hlad. A lehkou kocovinu, přece jen, pět piv už jsem nevypila ani nepamatuju.

30.03.2006, 9:14:00 . . .

28.03.2006

Trochu z povinnosti
v rubrice ***nezarazeno***


Už se nám to krátí. Mám pocit, že bych ten poslední svobodný týden měla využít nějak extra, ale vlastně mě nenapadá jak. Mám v plánu jít zítra na Sto zvířat, což mě jistě potěší, ale jinak se žádné supr čupr akce nekonají. Petr bude ve středu zapíjet svobodu (teda jestli ho nemoc nesklátí), já jsem svobodu zapila v Brně, takže už budu jen zapíjet svatbu v sobotu.
Počasí se trochu umoudřilo, už nesněží a já tiše doufám, že v sobotu nebude pršet. I když mi to všichni předpovídají. Co se organizace týče, tak se cítím dobře, protože už máme všechno ošéfované, teď už jen vyzvednout v pátek pár věcí a je to. A ještě musím všechny hosty obřadu upozornit, že když obřad začíná ve 12 hodin, tak je dobré být na místě alespoň 10 minut předem a dělat tam zmatek, aby si to předchozí svatba taky trochu užila.
Doma se nic zajímavého neděje, krome toho, že stále objevujeme nové a nové nedostatky. Naposledy je to rozbitý sporák. O tom, že bychom měli doma uklizeno a věci by měly své relativně pevné místo, si zatím můžeme nechat jen zdát. Počítám, že kolaudace proběhne někdy v červnu až bude teplo a budeme definitivně zabydlení.
Mám trošku problém se změnou času, večer se mi nechce spát a ráno se mi nechce vstávat. Nejradši bych se teď natáhla do postele s knížkou a měla od všech klid.

28.03.2006, 9:53:00 . . .

27.03.2006

Rakouský víkend
v rubrice ***nezarazeno***


Když mám ráno štěstí, tak cestou do práce potkávám kočičku. Sedí v jednom okně a zvědavě na mě kouká. Já chvilku koukám na ní a pak zase jdu. Je taková hubená a občas se v okně střídá s macatějším kolegou. Dělají mi radost. Taky mi dnes udělalo radost sluníčko. Svítilo jako blázen, takže z oběda jsem šla bez bundy.
Zato víkend byl... sjezdovky sice byly hezké, ale sníh se mi nezamlouval do té míry, že jsem odmítla jezdit. Bylo to hrozně náročné a vůbec mi to na té parodii sněhu nešlo. Sjela jsem si jednu modrou asi 5x, v podstatě jen z povinnosti, protože byla zima a já jsem se potřebovala nějak zahřát, když ostatní byli na svahu a řádili. Takže lyžování ke konci března nedoporučuju. Co ale doporučuju je hotel Belveder, který vypadá děsivě drahý a luxusní a skutečně luxusní je (aspoň z mého hlediska). V ceně je bazén (nevyužili jsme), sauna (nevyužili jsme, kdo mohl tušit, že si máme na víkend brát plavky), balkon (kuřáci využili), snídaně (využili jsme) a vůbec příjemné prostředí. A to všechno za 130 ojro za noc pro pět lidí. A ta sprcha! A ten mejdan večer. Měli jsme dobré sudové vínko a kytaru. Já jsem to zabalila v jedenáct, ostatní ve dvě. Zřejmě jsem málo pila, jinak bych to nezabalila tak brzo.
V neděli už nelyžoval ani Petr, protože si něco udělal s kolenem a nechtěl to moc pokoušet. Místo toho jsme zapadli do místní herny a přinutila jsem Petra hrát fotbálek. Osobně mám tuhle hru moc ráda, ale hrát ji s lidmi, kteři jsou o několik levelů lepší mě nebaví. Zato s Petrem jsme se myslím pobavili dobře oba a Petr konečně pochopil, co na téhle hře může být zábavného. Klidně bych si domů pořídila stůl jako měli Joey s Chandlerem. Taky jsme si zahráli kulečník, šipky, flipra a dali jsme si závody v trenažéru s obrazovkou. Jednou vyhrál on, jednou já. Příjemně strávené odpoledne. A pak už jsme jeli domů.

27.03.2006, 16:50:00 . . .

24.03.2006

Nový kus do bytu
v rubrice ***nezarazeno***


Předevčírem jsem na Holešovicích navštívila jeden takový bazar s nábytkem. Antik bazar se to jmenuje. Je to ve stodole nebo v nečem podobném a zvenku to vůbec nevzbuzuje důvěru. Ale uvnitř je spousta nádherného drahého nábytku. Šla jsem tam jen proto, že jsem si chtěla koupit židli. Židle máme... no, chtěla jsem říct, že dvě, ale není to úplně přesné. Skutečnou židli máme jednu a to ještě omylem. Když jsem se totiž stěhovala já, tak jsem řekla stěhovákům ať odnesou všechno kromě stolu a postele. A oni vzali i mou židli od stolu, což jsem v první chvíli v novém bytě považovala za trestuhodný omyl (svůj), ale postupem času se ukázalo, že je to naše jediná židle. Jinak máme jedno křeslo, jedno proutěné křesílko a jednu stoličku, kterou používá Petr k počítači. Samozřejmě je to všechno díky mě, protože křeslo jsem vysvobodila ze spárů popelnici, křesílko jsem kdysi koupila já, aby měl Petr na čem sedět a i tu stoličku jsme kupovali na můj návrh, protože byla děsně levná a aby u Petra v Ženevě měly návštěvy na čem sedět. A jak se nám teď hodí! No, Petr má zas jiné zásluhy, ruší telefon, objednává opraváře kotlů a sporáků, uklízí, vaří a vůbec je doma užitečný. Ale to jsem odbočila.
Šla jsem do bazaru s tím, že si koupím židli pro sebe, protože mě nebaví přenášet pořád jednu židli z kuchyně od stolu do pokoje k počítači. Ukázalo se, že bazar je drahý jak prase a žádné levné a pěkné židle nemají. Ba naopak. Zato měli takovou tmavou skřínku, prosklená dvířka, výklopná dvířka... prostě taková pěkná. Moc pěkná. Krásná skříňka. Hezky jsem ji popsala Petrovi, vyložila jsem mu jak je hezká, levná, zachovalá a úžasná a včera jsme se na ni šli podívat spolu. Nechali jsme si ji ukázat, otevřít, zavřít, potvrdit cenu a bylo jasno. Tohle bude naše skříňka na vinné skleničky, martini skleničky, whisky skleničky, koktejlovky, šejkr, sítko, lžičky, slámky (ty správné dlouhé musíme teprve koupit), ubrousky a možná se tam vejde i nějaký ten alkohol. Stála pouhých 2500,- kč a prý je to nábytek z doby před rokem 1940, protože jiný tam ani neprodávají. Nevím jestli jim mám věřit, ale hlavně, že jsme spokojení.
A dnes večer vyjíždíme směr Brno a pak ráno směr nějaké hory a parádní sjedovky. Těším se, protože ty české sjezdovky mě nenadchly.

24.03.2006, 16:19:00 . . .

22.03.2006

Navštívila jsem jiný svět, na chvilinku
v rubrice ***nezarazeno***


Takhle po ránu mám čas na psaní. Nějak pro mě teď není práce, takže ačkoli jsem si řekla, že později než v půl deváté v práci nebudu, tak jsem včera i dnes přišla na devátou. Dobře jsem věděla, že žádná velká honička nebude. A není. Ovšem nepředpokládám, že by to byl nějaký dlouhodobý stav, jen co se naučím všechno, co mám umět a budu schopná zastoupit všechny, co mám zastupovat, tak budu mít práce nad hlavu. Takže si užívám volného tempa práce.

Včera jsme s Petrem byli u kosmetičky a kadeřnice. Svět kosmetiček, kadeřnic a jim podoboných profesí je úplně zvrácený. Samozřejmě pouze z mého pohledu. Teda z petrova taky, ale toho šmahem odsoudí, že je to chlap a nerozumí tomu. Což považuji za zajímavé, protože přece chlapům bychom se měly líbit. Nejdřív si vzala kadeřnice do parády Petra. Nasadila mu na hlavu gumovou čepičku a pak ho bodala do hlavy háčkem tak dlouho, až mu všechny nebohé vlasy vylezly dírkama v čepičce a mohly být odbarevny. Melír se tomu říká. Výsledek mě neoslovil, ale Petrovi je to jedno a kadeřnice byla nadšená. Ještě mu to trochu sestříhla, což vypadalo dobře. Pak jsem přišla na řadu já. Musela jsem hrozně bojovat. Nejdřív, že barva, pak že aspoň melír v ofině, protože mě to oživí a nakonec pěšinku na stranu, protože pěšinka uprostřed je fakt out. Odsouhlasila jsem pěšinku pod podmínkou, že to bude jen výjimečně k tomu drdolu. Když mě kadeřnice ujistila, že mi nebudou vlasy padat do očí, protože účes tak zafixuje lakem na vlasy, že budu klidně moct praštit hlavou do zdi a účes to vydrží, tak jsem si říkala, že bych možná měla začít mlátit hlavou do zdi, proč že jsem se dobrovolně vydala do rukou šílenců. Ovšem to byla zatím jen úvodní předehra. Kadeřnice se usnesla, že mě zatím česat nebude, že mi jen zastřihne konečky. Namočila jsem si hlavu, kadeřnice mi zastřihla konečky a začala mě týrat. Nechápu proč, zřejmě to je proto, že si ty krávy ženský nechávají udělat nový účes každý měsíc, tak je třeba je trochu potrápit. Jink si to neumím vysvětlit. Vzala debilní kulatý kartáč, který zřejmě slouží k vytrhávání vlasů, namotala na něj moje vlasy, vzala fén, pustila ho na maximum, připlácla mi vařicí vzduch na hlavu a tvářila se, že suší vlasy. A ještě mě při tom hrozně tahala. Když to udělala potřetí, tak jsem se ohradila, že to pálí, takže mi přestala škvařit kůži na hlavě, ale tahat mě nepřestala. Přemýšlela jsem, jestli mám utéct nebo začít být sprostá nebo co. Neudělala jsme nakonec nic, protože jsem doufala, že pak budu krásná, ale konečný výsledek byl, že jsem vypadala stejně, jen jsem měla pěšinku malinkato na straně a vlasy jsem měla trošku přehozené, což mělo za následek, že mi pořád padaly do očí.
To mě fakt naštvalo. Já jsem si obdobím přemistování pěšinky prošla mezi 13-19 lety a kdyby některá varianta byla schůdná, tak bych jí měla dodnes. Ale nejschůdnější je prostě mít pěšinku uprostřed a nechápu, proč mi ji někdo rve do strany, když to nesnáším a nechci. Skutečně jsem ten večer poprvé v životě pochopila, proč se moje máma nechává stříhat buď ode mně nebo od Lva. Tvrdí totiž, že se jí kadeřnice vždycky snaží vnutit nějakou svou představu, odmítá jí prostě jen zkrátit vlasy, trvá to hodinu a zaplatí za to 500 Kč. Vždycky jsem si myslela, že přehání, ale včera jsem viděla a zažila na vlastní hlavovou kůži, že má pravdu. Taky zůstanu radši u svého střihacího strojku a ježečka.

A pak přišla na řadu kosmetička. Dohoda zněla, že mě nalíčí tak, aby to nebylo vidět, prý abych se neleskla na fotkách. Vůbec je zajímavé, že celá svatba se točí kolem fotek, ty jsou zjevně naprosto nejdůležitější. Tedy podle svatebního okolí, podle mě je nejdůležitější, že se máme rádi. Nicméně mě tedy namalovala. Nejdřív nějaký vyživující krém: "jééžiši, vy máte hroznou pleť! Úplně suchou! No vidíte ty šupinky? Čím se mažete?" "Ničím" "Nikdy?!" "No, jen na horách opalovacím krémem a když je velká zima, tak niveou" "No, to je hrůza, tak do svatby každý den! Aspoň tou niveou. Takhle budete ve třiceti vypadat jako padesátiletá."
No, já nevím... moje máma se nikdy nemalovala ani nemazala speciálním krémem, ani žádným obyčejným, je jí víc než padesát a rozhodně nevypadá jako zrůda. Já se cítím dobře i bez mazání.
Na výživný krém přišel podkladový make-up, pak lesk na rty (slepuje rty k sobě), pak bílá tužka pod oko, bílá tužka na oko, řasenka (slepuje řasy k sobě), trochu líčka na tváře a nakonec štětečkem přepudrovat. Petr mě nepoznal. Měla jsem divné oči. Já jsem se na sebe raději do zrcadla moc nedívala. Nelíbilo se mi to, vypadala jsem... divně. Zkusili jsme přidat barvu na oči, pak obtáhnout oči tužkou, přidat rtěnku a víc líčka. Nezlepšilo se to. Vypadala jsem jako holka z reklamy a kosmetička říkala, že mám krásnou tvářičku. Cítila jsem se mizerně.
Rozhodla jsem, že chci maximálně pudr, kosmetička souhlasila, že to je možné. Domlouvali jsme se v kolik mají v ten slavný den přijít. A kosmetička vysvětlila, že jí to trvá tak půl hodiny. Nanést pudr trvá půl hodiny? Ukázalo se, že většinou nejdřív nalíčí matku, která pak jde vítat hosty a ona líčí nevěstu. Jenže moje máma se nelíčí, ani nebude vítat žádné hosty, a já rozhodně nechci, aby se na mé svatbě cítila nesvá, protože bude namalovaná. Stačí, že po ní chci, aby na obědě nekouřila. A kromě toho, já nechci být pudrovaná půl hodiny.
Odjížděla jsem namalovaná domů a zjišťovala, jak je to nepohodlné, bojím se sáhnout si do oka, že si rozmažu oči, nemůžu se olizovat, mám pořád v puse chuť rtěnky, bojím se si cokoli otřít o tvář, protože se do toho okamžitě otře pudr. Je to nepohodné. Ovšem, věřím, že si na to člověk zvykne, ale to je jako s kafem. Proč bych proboha měla pít nápoj, který mi nechutná a musím si do něj dát cukr a mléko, aby byl snesitelný a musím si na něj zvykat? Stejně tak, proč bych si proboha měla zvykat na to, že si nesmím promnout oči a pořád musím být ve střehu, když se cítím krásná i bez toho?
Doma jsem to pak ze sebe sundavala asi půl hodiny a jak jsem to dělala postupně, tak jsme zjistili, že když si sundám tu falešnou opálenou barvu z tváří, brady, čela a nosu, tak ty samotné namalované oči vypadají docela dobře. Takže jestli něco, tak možná ty oči. Ještě uvidím, protože boj s dobrosrdečností ("ale to vám TAK sluší", "to se přece musí, všichni to tak dělají") je to nejhorší a nejtěžší.

22.03.2006, 10:17:00 . . .

21.03.2006

Tak ono už je jaro, jo?
v rubrice ***nezarazeno***


Zhruba jednou za měsíc začnu mít dojem, že žiju v hrozném nepořádku. Najednou mi začnou vadit ty hromady špinavého i čistého prádla na židlích, posteli, pohovce, stole a dalších místech. Začnou mi vadit chuchvalce kočičích chlupů, které se válejí pod postelí a vůbec ve všech rozích. Začnu mít pocit, že je to takhle pořád a nikdy se to nezmení a nezlepší. A co udělám já? Začnu nadávat. Protože proč bych ten nepořádek měla uklízet já, že? Bývám hašteřivá a nesnesitelná a dokonce jsem protivná i sama sobě. Dočetla jsem se, že by prý na to mohla pomáhat třezalka. Takže teď do sebe pro jistotu láduju třezalku, ginkgo, abych byla bystrá a vitamíny, abych byla zdravá. Jen doufám, že se to navzájem moc nebije.
Chybí mi pohyb. Po dvou týdnech práce mě bolí záda, při sezení se kroutím jak paragraf. Takže jsem dnes šla do práce trochu víc pěšky a trochu méně jsem se vezla. Pravda, rozdíl to byl asi o 200 m, ale i to se počítá.
V Brně jsem i o víkendu koupila svatební boty. Byznys kolem svatby mě nepřestane uvádět v úžas. Petr se byl zeptat v jednom květinářství, proč se musí svatební kytice objednávat 14 dní předem. Prodavačka na něj vykulila oči a vysvětlila, že to se přece dělá proto, že kytice musí ladit s nevěstinou povahou, postavou, účesem, líčením a šaty. Jasné jako facka. Zdá se mi, že bych možná byla radši, kdybych jako svatební kytici měla něco, co se mi líbí a co mám ráda. Zvažuju frezie a nebo možná ještě radši gerbery.
No, ale k těm botám. V půjčovně mi jedny nabízeli. Půjčit se nedají, musím si je koupit. A stojí 1500 kč. Ale ať si nemyslím, nevěsty se jim i vracejí a kupují si další a další bílé boty. Já dobře vím, že to není můj případ, takže jsem radši mlčela a v duchu si naplánovala, že boty si koupím v Brně v podchodu u hlavního nádraží, kde prodávají vietnamci boty za tři stovky. Po svatbě je postavím k popelnici a budu mít klid. A přesně to jsem v sobotu po příjezdu udělala. Koupila jsem si druhé bílé boty, na které jsem narazila a které se mi zdály únosné. Není to zrovna můj běžný styl, ale vzhledem k tomu, že běžně ani nenosím bílou, tak to vůbec nevadí.
Dnes jdu za kadeřnicí, kde mě načešou a prý i nalíčí. Jsem zvědavá, já se nemaluju vůbec. V pátek jdu na zkoušku šatů, kam jdu hlavně kvůli tomu, aby se Střelkyně naučila, jak mě do nich navlíknout, protože sama to nezvládnu. Jinak už nám snad zbývá jen objednat dorty (budeme mít dva, jedan pro mě a druhý pro Petra) a koupit tu kytici. Dokonce i svatební cestu už máme komplet zařízenou, i obřad zaplacený. Jen mě ještě napadá, že nemáme vybranou tu hudbu na obřad. Škoda, že ten super nápad nechat si zahrát při nasazování prstýnků znělku z "A je to" už měl Střelkynin manžel. To bylo fakt dobré.

21.03.2006, 9:26:00 . . .

17.03.2006

Jak přežívám
v rubrice ***nezarazeno***


Tak už pracuju. Oficiálně od pondělka. Do pracovního režimu jsem najela rychle. Už zase zůstavám v práci do šesti, do sedmi. Neumím se utrhnout, pokud zrovna nemám nejakou schůzku. Práce mě v podstatě baví, což považuju za plus. Dělám v jedné firmičce plniče šablon a různé další pomocné práce na počítači. Jsem spokojená. Jen jsem opět zjistila jak je nepraktické pracovat. Člověk se pak doma skoro neobjeví. Jen na přespání. A na psaní čas není, protože v práci psát nemůžu, doma net nemáme a kromě toho prostě nějak nemám chuť ještě večer zapínat počítač.
Krabice postupně mizí. Byt se zútulňuje. Dokonce budeme mít vytouženou kredenc. Mám z ní radost, protože je zadarmo a hlavně je poděděná, to znamená, že má minulost, má osobnost a vůbec je myslím pěkná. Prostě není nová.
A já jedu tento víkend do Brna a moc se tam teším.

17.03.2006, 17:29:00 . . .

13.03.2006

Tak už bydlíme
v rubrice Kočky


Bylo to teda náročné a ještě to zdaleka neskončilo. Zatím postupujeme docela dobře. V sobotu stěhováci odvezli nejdřív mně, já jsem se pustila do vybalování a smontování postele. Pak přistěhovali i Petra a najednou v kuchyni nebylo žádné místo. Všechno zastavěl svými krabicemi. Nechápu co v nich má. Zřejmě knížky a CD. Ostatně, kde sebereme poličku na 700 CD, to teda taky nevím. Už takhle jsme se místem na štíru a co hodinu se sami sebe ptáme, proč jsme proboha brali tenhle byt. Odpověd je jasná, protože je na Vinohrdech, ale i tak nám to vrtá hlavou.
Zatím jsme vybalili zhruba třetinu až polovinu věcí. Strkáme je kam se dá, kdepak nějaký systém. Třeba místní linka je zoufale malá a vůbec je na nic. Myslím, že by z ní vyšilovali i klidnější povahy než jsem já. Proto si pořídíme kredenc. Doufám, že co nejdřív, protože nádobí máme oproti původnímu předpokladu docela dost.
První potravina, která byla v naší nové lednici byla... kočičí konzerva. Petr přivezl Ludwiga rovnou se stehovákama, protože ho nechtěl nechávat v tom prázdném bytě. Prý tam zoufale mňoukal. Tady to nebylo o moc lepší a když jsme mu večer přivezli Damien, tak k tomu začal ještě syčet. Ale oni si na sebe rychle zvyknou.
A ráno jsem se probudili do zimy. Kotel se v noci vypnul. Na druhou stranu jsme měli krásně zasněžená okna. A kromě toho, že z kuchyně máme výhled na Prahu a Hradčany, tak z postele máme výhled na protější zasněženou střechu a hlavně(!) na oblohu. Což je pro mě nedocenitelná věc, protože jsem vyrůstala v přízemí s okny na ulici a jediné, co jsem mohla vidět, byla okna protějího domu. A taky je náš nový byt krásně světlý. Dokonce zvažuju nezavádět závěsy, ale to by asi bylo přece jen trochu přehnané. Venkoncem jsem spokojená, až na to, že je tu asi tak dvakrát víc osobních věcí než se sem vejde. Nějak jsme v tom zápalu hledání bytu zapomněli, že hledáme 2+1 a pronajali jsme si 1+1. Aspoň že je tu ta terasa k užívání.
Jen teda škoda, že dnes ráno zase nehřál kotel. Nějak nám zhasíná.

13.03.2006, 10:44:00 . . .

11.03.2006

Poslední možnost
v rubrice ***nezarazeno***


Protože zítra se stěhuju. Teda nejen já. Petr se taky stěhuje. Do našeho nového, malého bytečku, který se nám při prohlídce zdál velký. Ale my to tam zabydlíme. Uspořádáme a bude. Kromě původní linky už tam máme pár skříněk, telefonní linku, ledničku a klíč od komory. Jen ten internet a balkon tam není. Ale všechno bude. Ovšem když tam není net, tak nemůžu své volné večery bohulibě trávit brousením. Stejně následujících pár meísců budu mít o zábavu postaráno. Budu vybalovat.
Zítra ráno přijedou stěhováci a všechen můj statek zabalí. Neumím si moc představit svůj pokoj prázdný. Ani si vlastně neumím představit, jaké to bude bydlet v jednom bytě a ne u rodičů. Chtěla jsem to nejak probrat, protože mám určitě spoustu věcí, které chci vlastně vyhodit, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Pořád jsem se flákala někde jinde a úklid kde nic, tu nic.
No a jinak si teď zrovna žiju docela dobře. Jen jsem trochu unavená. Jsem zvědavá na následující týdny.

11.03.2006, 0:15:00 . . .

7.03.2006

Nezvyk
v rubrice ***nezarazeno***


Pořád ještě jsem si nezvykla, že si můžu jezdit jak chci. Za ty dva měsíce od začátku roku jsem si úplně odvykla na tramvajenku (šalinkartu :). Naučila jsem se, že čas, který můžu strávit v dopravních prostředcích, je omezený a drahý, takže je nejlepší jezdit co nejmíň. A teď můžu jezdit do aleluja. Pořád. Mám to předplacené. To je taková pohoda.
Ještě jsem si nezvykla, že chodím domů častěji než jednou za měsíc. Damien si na to asi taky ještě úplně nezvykla, protože mě vždycky nadšeně vítá. Možná mě vítá o to nadšeněji, že si mě pamatuje. Pořád mrouká, vrká a vrní. Je to hrozně příjemné. Zapomněla jsem jaké to je žít s kočkou.
Další věc je, že si musím začít v pokoji uklízet, zase žiju se všemi svými věcmi a je jich tolik! Stačí dva dny různě odkládat nádobí nebo oblečení a v pokoji není k hnutí. A za chvíli, abych si zvykala na společný byt. Vybalování bude velmi dobrodružné.
Pomaloučku, polehoučku si zvykám na práci. Na obzoru se jedna rýsuje. Je zvláštní pomyšlení, že musím každý den vstát a někde strávit 8,5 hodin. Nemůžu si zajít do obchodu, k lékaři nebo kamkoli jinak kdy si zamanu. To studium mě hrozně rozmazlilo. Už byl nejvyšší čas vrhnout se zase do života.

Dnes jsem třídila své oblečení. Spoustu věcí už jsem na sobě neměla déle než ty dva a půl roku, co jsem byla v Brně. Usoudila jsem, že nemá smysl schovávat věci pro příležitostné situace. Takové to "co kdyby se to někdy hodilo". Ale trička, ve kterých jsem se cítila tak úžasně sexy před sedmi, deseti lety, ta jsem nevyhodila. Vždyt tohle jsem si koupila na střední škole a jakou jsem v něm dlouhá leta dělala parádu. A tohle jsem na sobě měla v hospodě s kamarády Střelkyně a jeden, že prý mám svetřík průhledný na zajímavém místě. Aby ne, pod svetlým tričkem jsem měla červenou podprsenku. Moc mi to tenkrát lichtilo. Nebo to triko se spirálou. To jsem si vyrobila s petrovou pomocí a svého času to bylo typické kulidí tričko, hlavně na Vokách. A tak bych mohla pokračovat. Nostalgie a zajetí vzpomínek je mor. Nemůžu si zvyknout, že, sice pomalu, ale přece jen, stárnu.

7.03.2006, 0:36:00 . . .

2.03.2006

Únava
v rubrice ***nezarazeno***


Přestože nejsem zaměstnaná, tak mám pocit, že mám hrozně moc práce, málo času a že jsem pořád utahaná. Můžou za to ty pohovory. Od čtvrtka do pondělka jsem pilně odepisovala na inzeráty a v pondělí mi začali volat. Od úterka do dnešního večra jsem absolvovala 10 pohovorů. Tedy spíš 8 pohovorů a 2 testy. Je to únavné, hlavně jak člověk jezdí z jednoho konce Prahy na druhý, protože všechny firmy samozřejme musí sídlit na kraji Prahy. Už vím jak má pohovor vypadat, poznám po telefonu, jestli mi volá asistentka z větší firmy nebo sám pan řídící z malinké firmy, poznám když pohovor nedělá personalista, naučila jsem se vyložit poměrně stručně a srozumitelně, jak si představuju svojí práci, velmi jednoznačně říct, jak si představuji svůj plat a velmi přesvědčivě popsat, jaké jsou mé silné i slabé stránky. Přijímám telefony v metru, v tramvaji, na ulici nebo v bance a domlouvám si schůzky na další den, vymýšlím jestli se stihnu z arbesáku přesunout za půl hodiny na Háje a pro jistotu si tam vždy nechávám půl hodiny rezervu. A pak mě z pohovoru pustí dřív než jsem předpokládala, doprava trvá 10 minut místo plánovaných 30 a já mám najednou 40 minut času a nevím co s ním. Zima je krutá a venku pěkně fičí. A výsledek? V jedné firmě mě nechtějí, ve dvou jsem postoupila do druhého kola a z těch ostatních se mi ozvou do zítřka, do středy, do pondělí 13.3. A veškerou agendu s bytem převzal Petr, který pracuje, protože já mám pořád někde nějaké schůzky a nemám čas.
Ale trochu veseleji. Byt jsme našli, je to ten, co nám našla na netu moje máma, když slyšela, že hledáme byt a rozhodla se, že najít byt je trivialita. Pranic jí nevadilo, že Petr už všechny ty inzeráty videl a obvolával. Během chvíle našla inzerát, který Petr videt nemohl, protože byl nový a po svatbě jsme tam zašli na prohlíku. Moc se nám líbil a včera konečně Petr podepsal smlouvu a dostali jsme klíče. A večer jsme pak měřili a plánovi, hádali se a diskutovali o tom, kam co přijde a co musíme dokoupit. Nebude toho málo.
No a mě se doma hromadí úkoly. Vyprat, probrat své věci a vyházet to, co nechci odstěhovat, uklidit pokoj, abych se cítila trochu jako doma a tak vůbec. Ovšem nejlepší je Damien, která mi sedí na klíně jakmile sedím u počítače. Je to skvělé.

2.03.2006, 20:08:00 . . .