9.02.2010

Dva budíky
v rubrice ***nezarazeno***


Každý máme svůj budík. Petr si objednal super ultra mega parádní rádio, které je připojené na internet, na uspávání nám půl hodiny hraje klasická hudba a ráno v 6.45 začne hrát kytara, což je budík. Někdy začne hrát už v 5.45, to když Petr pracuje od sedmi. Poměrně brzy jsem si na něj zvykla a už mne to nebudí. Můj budík mne budí zhruba kolem 6.45, někdy dřív, někdy trochu později, podle toho, jak to vyjde. Občas se zblázní a budí mne už kolem šesté, ale to ho vždycky plácnu a spím dál. Můj budík je chundelatý, má jemně chlupatý čumáček a jmenuje se Pascal.
Moje máma si nám kdysi stěžovala, že ji kočky buděj studeným čumákem na obličeji a že je to děsný. Nedokázala jsem pochopit, proč je prostě nezažene. Na naše kočky to vždycky stačilo, prostě jsem je shodila z postele a ony toho po čase nechaly. Ale Pascala se zbavit nedokážu. Pascal je vychytralý, nestudí mne čumákem. Ráno mne začne opatrně očuchávat a lechtá mne na obličeji jemným chmýřím, které kolem čumáku má. Je to nesnesitelné a jediné, co skutečně pomáhá, je schovat se pod peřinu. Pod peřinou se mi ale špatně dýchá, takže za chvíli vylezu a Pascal nastupuje znova. Poslední týden jsem zřejmě vůči čumáčku odolnější, takže mne začal plácat tlapkou. Děs. Zajímavé ovšem je, že když to jednu dobu přestal dělat, tak mi to chybělo. Tož tak.
Objevila jsem tuhle v obchodě komiksovou knihu Cat getting out of a bag and other observations. Je to knížka pro majitele koček. Je velmi výstižná. Ukázka níže.

Některé věci tady v sobě skrývají drobné záludnosti. Kupříkladu zabezpečená kreditní karta. Petr už popsal kterak jsme získávali společnou zabezpečenou kreditní kartu. K tomu, abychom mohli v bance požádat o skutečnou kreditní kartu, musíme rok používat zabezpečenou kreditní kartu. Když jsme secured kreditku získali, tak jsme si tam nechali nejnižší možný kredit, tedy 300 dolarů, a vesele jsme tvořili credit history. A po měsíci si takhle Petr pročítá podmínky získání skutečné kreditky a úplně náhodou tam narazí na poznámku, že kreditku získá pouze někdo, kdo rok používal secured kreditku s kreditem 1000 dolarů. Vtipálci. Takže my bychom tady snaživě utráceli a spláceli a po roce by nám ukázali dlouhý nos. Ale na nás si nepřijdou, zvýšili jsme si kredit na 1000 dolarů a příští rok zúčtujeme.

Když jsme přijeli, tak jsme hrozně řešili, jak to tady budeme mít s řízením auta. Jednu dobu jsem prosazovala koupi vlastního auta, protože jsme v bytě měli jen postel a po celém San Francisku lidi nabízeli skvělý nábytek prakticky zadarmo, jen si ho člověk musel sám odvézt. A my jsme si nemohli odvézt nic, ani s židlí bych si do MHD netroufla. Ani z Ikey nám nábytek jen tak nedovezou, jak se ukázalo, když jsme si zkusili něco objednat přes net. Ale Petr mne uklidnil, že tady funguje báječný systém sdílení aut, Zipcar. Geniální záležitost, všude po městě mají parkoviště, človek si na webu najde nejbližší parkoviště, zjistí jaké je tam volné auto, rezervuje si ho, odveze si, co potřebuje a auto pak může klidně nechat na jakémkoli jiném parkovišti Zipcar. Šikovné a jednoduché. Stačí být členem. A co je výhodné, členem se člověk může stát i když má pouze český řidičák. Ovšem zádrhel to má. K českému řidičáku je třeba mít driving record, tedy záznam o tom, že člověk jezdil v ČR bez nehody. Tento záznam vydává pražský magistrát a to pouze osobně. Takže máme smůlu. Jsme v Kalifornii, záznam nezískáme, členy se nestaneme. Leda teda že bychom si udělali kalifornský řidičák, s tím jsme členy Zipcar skoro automaticky. Koneckonců, americký řidičák se může hodit, je to osobní doklad, člověk už je pak v podstatě považovaný za občana USA. Takže jsme se naučili otázky na testy a vyrazili jsme na test. 6 povolených špatných odpovědí a máme za sebou úspěšně písemnou část testu. Jenom jsme pořád nevyřešili to dilema, že člověk nesmí jet víc než je maximální povolená rychlost a zároveň člověk musí jet stejně rychle jako všechna ostatní auta, protože jezdit rychleji nebo pomaleji nez kolní provoz může způsobit nehodu. A co má člověk dělat, když povolené maximum je 55 mil za hodinu a všichni jedou 65 mil za hodinu, o tom se nikde nic nepíše.
Když tady člověk úspěšně složí písemnou část testu, tak dostane jakýsi provizorní řidičák, se kterým může už normálně jezdit, pokud má v autě doprovod se skutečným řidičákem. Tento provizorní řidičák má platnost jeden rok, během kterého je potřeba složit prakticku část testu. Takže se Petr rozhodl, že se zaregistruje jako člen Zipcar s tímhle provizorním řidičákem. A ukázalo se, že aby člověk mohl být členem Zipcar s americkým řidičákem, tak musí ten řidičák vlastnit alespoň rok. Vtipálci. Ale když už jsme v procesu, tak si ten řidičák uděláme. Může se hodit.



9.02.2010, 8:30:00 . . .

2.02.2010

Kvetou sakury
v rubrice ***nezarazeno***


"Jé, ty tady máš šedivej vlas! Co šedivej, úplně bílej je!", zaradoval se Petr, když jsme čekali na zastávce na autobus.
"Já ti ho vytrhnu, jo?", nabízel se. No proč ne, jeden bílej vlas mi chybět nebude.
"Jé, hele, tady je další! A další! Ty jich máš."
Od dalšího vytrhávání již ale upustil.

K šedivění by se jistě nějaké důvody našly. Třeba místní pračky. Nedosti na tom, že nemáme pračku v bytě. Ještě ke všemu je naše domovní pračka schovaná za popelnicovým přístěnkem, kde to děsivě páchne, takže praní vždycky odkládám jak dlouho to jen jde. Když odnáším domů čisté a suché prádlo a procházím kolem popelnic, tak mne jímají silné pochybnosti, jestli je to prádlo skutečně čisté. A pochybnosti jsou to nakonec dosti oprávněné, i když tedy ne kvůli popelnicím. Místní pračky totiž neperou. Když si něčím oblečení opravdu zašpiním, třeba trávou, hlínou, krví nebo nedejbože červeným vínem, tak se s ním můžu rovnou rozloučit. Pračka to nevypere. Petr se s tímhle problémem svěřoval Čechům v Café Prague a dostalo se mu rady, ať používá Tix, ten, že prý je nejlepší a vypere všechno.
"Všechno? I fleky?" ujišťoval se Petr.
"No tak fleky samozřejmě ne" dostalo se mu poučení zkušenějších.
Kdo tady žije delší dobu, tak se s tímhle faktem smíří a když něco nejde vyprat, tak to prostě vyhodí a koupí si nový kus. Kdo se s tímhle faktem smířit nechce, ten může zamířit do Inner Richmondu a koupit si tam u číňanů plastovou valchu. Myslím, že tam na mne jedna už čeká.

Ale kromě neperoucích praček se máme báječně. Dnes jsem se rozhlédla po bytě a usoudila jsem, že už jsme se asi fakt zbydleli. Všude máme úplně typický nepořádek. Na kuchyňském stole se vrší letáky, na stolku v obýváku se vrší nepřečtené časopisy, na lince se vrší prázdné kočičí konzervy, na pohovce se válí spacák, ve spacáku se válej kočky. Prostě všechno je, jak má být.
Venkovní teplota se drží lehce nad deseti stupni, už neprší každý den a kvetou sakury. Nikdy jsem si nevšimla, že sakury, stejně jako magnolie, kvetou dřív než mají listí. Možná proto ty růžové kvítky vypadají na holých větvích tak něžně. Každopádně je to milé a optimistické. Vypadá to, že se blíží jaro.

2.02.2010, 1:46:00 . . .

28.01.2010

Viděla jsem kolibříka!
v rubrice ***nezarazeno***


Živého! Přilítl na větev vysoko nade mnou, viděla jsem vlastně jen jeho obrys. Říkala jsem si, co je to za ptáka, takový maličkatý a takový dlouhý zobák... to musí snad být kolibřík. Dokonce mi i zacvrlikal. A když odletěl, tak bylo jasno, takhle rychle mávají křidýlkama jen kolibříci. Jenom škoda, že jsem proti šedivé obloze neviděla jak je pěkně barevný. Zvedlo mi to náladu. Kolibřík uprostřed města, kdo by to čekal?

Dnes jsme měli poprvé naši pravou učitelku. Prý včera přiletěla z Vietnamu, to docela obdivuju, že šla rovnou do práce. Časový posun 15 hodin není legrace. Hned ze začátku mne vyděsila, protože nám rozdala malý kvíz na zahřátí, ve kterém jsem docela plavala. Zdálo se mi, že začala docela zvostra. Ale pak se tempo zvolnilo.
Hodina utekla rychle, protože většinu času jsme se představovali. Člověk by řekl, že navzájem už bychom mohli znát svoje jména, ale já si pamatuju jen některé výrazné lidi jako je Španělka, se kterou si sedám do skupinky. V hodinách totiž hodně času trávíme diskusema ve skupinkách. To mně baví. Při dnešním představování jsem si zapisovala jména a původ. Bohužel u asijských jmen jsem se se zápisem moc nechytala. Ale aspoň jsem si udělala přehled o národnostech v naší třídě. Takže: 9x Čína, 2x Korea, 2x Japonsko, 2x Brazílie, 1x Etiopie, 1x Bělorusko, 1x Španělsko, 1x Česko. A i jinak byla hodina zábavná, mluvili jsme o jídle. Co kdo vaří, jak často a kde se dá v SF nakoupit levně čerstvá zelenina.

To mi připomíná, že dnes přišla bedýnka. Zaregistrovali jsme se do místního systému bedýnek (v Česku se myslím o podobný systém snaží taky, mne by ale odrazovaly plody ze zahraničí). Dostáváme (prý) samé lokální výpěstky. Lokální mandarinky, manga, avokáda, dýně... samozřejmě taky jablka, cibuli, brambory, ale to není tak exotické.
Musím říct, že se servisem jsem velmi spokojená. Člověk si může vybrat z několika druhů bedýnek, asi z 12. Různé velikosti, různá doba doručování, různá složení. Složení může být třeba následující: zelenina na vaření nebo zelenina a ovoce k jídu bez vaření nebo pouze ovoce a podobně. A nejlepší je, že se prostě registruju na webu, napíšu jim svou adresu a oni si mne zařadí do seznamu. A každou středu dám před dveře složenou prázdnou bedýnku z minulé dodávky, oni si ji vyzvednou a místo ní mi přede dveřmi nechají novu, čerstvou bedýnku. Ještě jsem nepotkala nikoho osobně. Peníze si strhnou z karty. Prostě luxus. Pohodlné, jednoduché.

28.01.2010, 2:56:43 . . .

22.01.2010

Jak si zvednout sebevědomí
v rubrice ***nezarazeno***


Jít do školy, kde většina lidí mluví anglicky hůř než já.
Právě skončil první týden školy. Škola začala v úterý, protože v pondělí byl svátek Martina Luthera Kinga Jr. První den byl trochu děsivý. Ve čtvrt na devět, kdy začíná hodina, bylo ve třídě asi 14 lidí. Paní učitelka byla trpělivá, řekla, že ještě chvíli počkáme a začala mluvit až v 8.25. Říkala takové ty úvodní věci jako kde si můžeme koupit učebnici, jakou učebnici si máme koupit a že naše učitelka je teď na dovolené, takže ona za ni zaskakuje. Pak probíhalo představování. Každého se zeptala jak se jmenuje, jeho jméno zopakovala a pak se ptala odkud jsme. Po tomhle úvodu mne jala trochu hrůza. CCSF má kampusy po celém městě, mimo jiné taky v ChinaTownu, tam jsem ale chodit nechtěla, protože mi bylo jasné, že bych tam byla jediná nečíňanka. Tady to je o trochu lepší, jsem jediná Evropanka. Kromě mne je tam ještě jeden Brazilec a jinak jsou všichni, sakumprdum, z Asie. Čína, Vietnam, Korea. A dvě Japonky. To znamená nikdo s alespoň trochu podobným kulturním zázemím. Kromě toho jsem měla pocit, že jsem prakticky jediná, kdo všemu rozumí a nebojí se mluvit. Dost mne překvapilo, že dveře od třídy zůstaly otevřené po celou dobu výuky a že noví studenti přicházeli v podstatě celou dobu. Hodina končila v deset, poslední nováček přišel asi v půl desáté. Na konci hodiny byla plná třída. Učitelka musí mít božskou trpělivost, protože každého s úsměvěm přivítala a pak pokračovala ve výuce. Vypadalo to spíš jako taková diskusní hodina. Hodně jsme mluvili ve skupinkách, seznamovali jsme se. Tolik první den.

A jak si snížit sebevědomí na bod mrazu?
Porozhlídnout se na LinkedIn po kamarádech a po práci. Všichni maj alespoň jeden vysokoškolský diplom. A v SF jsou k dispozici samé specializované profese. Jenže já vlastně nic neumím. A kromě toho, práce s počítačem mne nebaví. Ale v čem jiném jsem dobrá? Tedy jinak, v čem jiném si aspoň trochu věřím? V ničem. Nemám žádnou specializaci, kterou bych mohla vyvážit nedostatek angličtiny. Jediné, co mne na tom trochu utěšuje, je fakt, že český vysokoškoský diplom by mi tady byl beztak k prdu. Tady nikoho diplomy z Česka nezajímají.

Co se týče školy, tak první dojem se během týdne změnil. Jednak se ukázalo, že dobře rozumí většina lidí a jednak jsem zjistila, že ostatní jsou mnohem víc ochotni mluvit než já. I když možná mluvěj hůř. Jedna číňanka má tak silný přízvuk, že jsem přesvědčena, že mluví čínsky. Když mi větu třikrát zopakuje, tak tam ta anglická slovíčka nakonec vylovím, ale je to děs. A objevila se jedna Španělka, což mne hrozně potěšilo, protože je taková milá a vstřícná. A je z Evropy! Kromě toho se ukázalo, že jsem asi jediná ze třídy, kdo má zapsaný pouze tento jeden předmět. Většina lidí chodí ještě na hodiny psaní, mluvení a na výslovnost. Do toho se mi nechce. Já jsem prošla poctivě seznam nekreditových předmětů, dokonce několikrát, a seznala jsem, že mne nic z nabízeného nezajímá. Nechci se učit bussines english, nechci koukat na seriály a soap opery a pak o nich diskutovat, nemám zájem učit se 14 dní jak se ovládá numerická klávesnice. Jediné zajímavé, co jsem našla byla historie US. Jenže to je od jedné hodiny odpoledne do tří a moje hodina angličtiny končí v deset. Měla bych tam 3 hodiny volné okno, což je čas, který neumím využít. Připadá mi to jako čekání na další hodinu a čekat je třeba poctivě. Prostě mi to přijde jako zabitý den.
Já jsem si kromě angličtiny chtěla vzít nějaké další jazyky. Španělština by se mi hodila, kromě angličitny jsou tady v MUNI nápisy španělsky a čínsky. Čínsky se jen tak nenaučím, ale španělština by nemusela být nepřekonatelná, koneckonců ten latinskej základ tam je. Taky jsem chtěla probudit svoji spící němčinu. Jenže tyhle předměty se vyučují na jiném kampusu a hlavně jsou kreditové. Zašla jsem kvůli tomu na studijní, ale nějak jsem nebyla schopná položit správnou otázku, nevěděla jsem, na co se chci vlastně zeptat. Takže jsem se dozvěděla, že jakožto non-resident bych platila za kredit něco kolem 210 dolarů (částka se evidentně liší podle zdroje informace). A že bych musela nejdřív napsat test, který ověří jestli mám vědomosti na úrovni GED, což je místní maturita. Tedy ekvivalent ukončené střední školy. Dostala jsem k dispozici test se vzorovými otázkami, který jsem si mohla odnést, a doma jsme si s ním užili moc legrace, protože jsme si omylem zkoušeli angličitnu pro rodilé mluvčí a nedělalo nám to problémy. I matiku jsem zvládla, takže myslím, že místní maturitu bych asi udělala. No a taky jsem se na studijním dozvěděla, že když budu v SF bydlet rok a jeden den, tak mne lze považovat za rezidenta, takže pak bych měla jeden kredit za 26 dolarů. Takže s vysokoškolským studiem si zřejmě ještě počkám. Žádné jazyky zadarmo. Beztak mi Petr řekl, by mi to bylo k ničemu, když nemám příležitost jimi mluvit jinde než ve škole.

Nicméně jsem si připadala fakt divně, když se v deset dopoledne seberu a jdu domů, takže jsem usoudila, že bych si třeba mohla zapsat Psaní na klávesnici. Slibujou, že člověk po absolvování kurzu dokáže psát rychlostí 35 wpm (words per minute), což teda úplně nechápu jak měřej, protože já znám jen počet úderů za minutu. Nicméne psát všema deseti ještě neumím. I když teda 35 wpm je rychlost pro začátečníky. Zkusila jsem si na webu najít test a ukázalo se, že píšu pomaleji než 30 wpm. Takže prostor pro zlepšování tu jednoznačně je. No a jak jsem tak zkoumala nástěnku v počítačovém patře (budova má patro pro ESL, patro pro počítače a patro pro medical care), tak jsem tam narazila na certifikátové programy. Jeden nabízí psaní na klávesnici, úvod do MS Office 2007 (to asi budu potřebovat, kdo se má v těch úžasných nových oficech vyznat) a bussines english. Po absolvování člověk dostane certifikát a měl by být schopen se uplatnit v široké skále kancelářských profesí jako je Office Assistant, Office Clerk a další. Kurz je opět zadarmo, takže jsem docela nahlodaná. Sice by to znamenalo, že budu ve škole od osmi do pěti, ale zase by to výrazně zvýšilo šanci najít si práci. Kdybych si snad chtěla hledat práci v kanceláři.

Jsem z toho taková rozpačitá. Doufala jsem, že tedy narazím na něco úžasného, co bych mohla dělat. Že můj život bude jiný, skvělý a pohádkový. Ale zatím se zdá, že jsem chycená v pasti zaměření, které jsem si omylem vybrala před deseti lety. Kancelářská myš, která umí nic a všechno. Ale tak certifikát ještě nikomu neuškodil. A asi je jedno jestli budu dny zabíjet na Okounu nebo ve škole u předmětů, které možná už umím.

22.01.2010, 23:24:11 . . .

16.01.2010

Tři kulturní zážitky
v rubrice ***nezarazeno***


Když nad tím teď přemýšlím tak shledávám, že jsme se velmi brzy oklepali a vrhli jsme se do kulturního víru velkoměsta. Návštěvu kina nebudu nijak rozepisovat, na té bylo zajímavé jen to, že lístky nebyly na jednotlivá místa, ale každý si sedl tam, kam se mu chtělo. Když tam bylo zrovna místo.

Štědrodenní Louskáček
Na Štědrý den jsme si koupili lístky na Louskáčka. Aby nám nebylo tolik líto, že nejsme u stromečku s rodinou. Já Louskáčka neznám, možná ještě tak hudbu trochu, ale příběh vůbec. Ostatně on ten příběh není až tak světoborný, jak jsem dodatečně zjistila. Nicméně první dějství mne uchvátilo, zejména tím jak zmenšili holčičku na velikost myši. Zkusím popsat. Holčička s kouzelníkem stojí na jevišti, jsou v obývacím pokoji, kde je vánoční stromek. Najednou všechny kulisy, stoly, židle, krb s louskáčkem, okna, zdi, odjedou z jeviště a stomek začne růst a růst a vytahovat se nahoru až je obludně veliký a je z něj vidět jen kmen a spodní větve. Na jeviště ze stran přijedou ohromné dárky a vrátí se spodní část krbu s velikým louskáčkem. Je to úžasně jednoduchý trik a mně se hrozně líbí, jak funguje. Chvíli si zvykám, že jsou dárky najednou větší než hočička a pak zpoza jednoho dárku vyleze myš a rozhodne se hočičku sežrat. Hrdinný Louskáček ale nezhálí a vydává se do boje s myšmi.
V druhém dějství se už vůbec nic neděje, protože hočička s Louskáčkem projíždějí pohádkovou zemí, kde tančí sněhové vločky a další úžasné pohádkové postavy. Což je podle mne hrozná nuda. Nevím nakolik se na tom podepsalo, že jsme seděli na druhém balkonu, takže lidi byli maličcí, ale celé druhé dějství byla prostě jen předváděčka. Asi nejsem dostatečný nadšenec do baletu. Nicméně celé to bylo příjemné, klidné a pěkné. Hezké divadlo na Štědrý den.

Kvintet Roye Hargrove s Pharoahem Sandersem
Že prý jazzový koncert. Nu dobrá, snad poprvé v životě uslyším opravdový jazz, naživo. Koncertu předcházela výtečná a drahá večeře v přidružené restauraci. Když si člověk totiž dá večeři, tak získá jako bonus rezervaci místa v klubu. Je to trochu zvláštní, ale budiž.
Koncert se odehrával v nefalšovaném jazzovém klubu, kde byly malinkaté stolečky s malinkatými židličkami a malinkatými uličkami mezi nimi. Na pohled to působí krásně uvolněně, ale když jsme se pokusili napasovat na naše místa, tak se ukázalo, že je tam všechno tak trochu natěsno. Ale co už. Hrál černý kvintet: bicí, kontrabas, piáno, alt saxofon a trubka Roye Hargrove. Plus Pharoah Sanders. Na saxfon jsem byla velmi zvědavá, ale bohužel sloužil pouze jako přicmrndávač k trubce, na kterou hrál Roy Hargrove. A vůbec se mi to nelíbilo. Bicí s piánem a kontrabasem byli OK, ale dechové vstupy mi byly vrcholně nesympatické. Samý trylek a rušivé zvuky. Čekala jsem přítulnou hudbu a tady mi znělo jako by se dechy snažily mne vyhnat z klubu. Když jsem to poslouchala tak jsem usoudila, že se mi jazz asi teda vůbec nelíbí, protože to bylo hrozně nudné a neslyšela jsem v tom žádnou šťávu. Ovšem diváci tleskali a v první řadě nadšeně podupávali. Asi tu pravou kvalitu člověk ocení jen když sám na něco hraje. Nebo nevím.
Já jsem dumala nad tím, jak je možné, že na nový rok jsem na Powellu potkala takové mladé bílé kluky, kteří tam měli bicí, baskytaru a pozoun a znělo mi to 3x líp. Kromě toho měli stepujícího černocha a bylo to veselé a skvělé a zábavné a já jsem obdivovala, co všechno se dá zahrát na bicí a že bicí a basa bohatě stačí a ten pozoun tomu dodává rozměr a šťávu. A pak šel kolem černoch, který k nim evidentně nepatřil, chvilku je poslouchal a pak vytáhl z futrálu trubku a okamžitě se chytil a hrál s nimi a ta trubka ten trombón úplně přebila. Ale bylo to pěkné a zábavné a nutilo mne to podupávat si a pohupovat se a ne jako v tomhle klubu, kde sedím jako pecka a přemýšlím, co je na tom špatně a doufám, že to brzy skončí.
Ale pak přišel Pharoah Sanders s baryton saxofonem a najednou to znělo jako pohlazení. Najednou jsem neměla pocit disharmonie a bylo to milé. Tak se střídal Hargrove a Sanders a Hargove vytáhl i křídlovku a bylo to dobré. V jedné písničce má sólo klavír, to mne moc nezaujalo, v další má sólo kontrabas, což bylo super a pak má ještě sólo bicí, což je naprosto luxusní a mne napadá, že mám asi prostě ráda výrazný, jednoznačný rytmus. A najednou je konec. Sotva jsem se dostala do nálady, tak je to přestalo bavit. Škoda. Ale ten barytonsax byl fakt dobrej.

Cirque du Soleil: Ovo
Óda na sílu lidského těla. Na Cirque du Soleil mne upozornil Okoun, jak jinak taky. Ukazovala jsem video Petrovi s tím, že je to úchvatné. "No ale ti tady teď vystupujou, všude jsou na ně plakáty." povídá on. "Honem kup lístky!" pobídla jsem ho a skutečně, už za 14 dní jsme měli lístky. Šli jsme na představení Ovo. Už z plakátu bylo jasné, že motivem bude hmyz nebo tak něco. Takže nás nepřekvapilo, že tam běhali luční koníci, berušky, včelka, pavouci, moucha...
Jak název, napovídá jde skutečně o cirkus. Artistická čísla jsou prokládána klaunskými čísly. Ze začátku se vlastně nic nedělo, v manéži tancoval a poskakoval hmyz a v pozadí hrála kapela, ale pak postupně ze scény všichni zmizeli a zůstal tam jen jeden člověk na takové jako prolejzačce. Různě se kroutil kolem tyče, sjížděl po zábradlí na zem a vůbec byl ladný. První, co mne skutečně, zaujalo bylo, když se na tyči držel tak, že celé tělo měl naprosto vodorovné. Vertikální tyče se držel jen rukama a jinak celé tělo bylo naprosto rovné a kolmé k tyči. Neuvěřitelné. Pak vyšplhal nahoru na tyč, kde byla taková jako malá plošinka a tam se postavil na ruku. Na jednu ruku. Dostalo se mu ohromného potlesku. Vůbec americké obecenstvo potleskem moc nešetřilo a ylo komunikativní. Pak slezl, znova vylezl a postavil se na druhou ruku. A pak se přehodil z jedné ruky a druhou, asi jako když člověk přešlápne z nohy na nohu. To jsem otevřela údivem pusu a mám pocit, že jsem až do konce představení nezavřela. Leda snad když jsem se smála klaunovi.
Protože to byl samozřejmě teprve začátek. Po chlapíkovi u prolejzačky přišlo 6 berušek s "plátky kiwi", měly prostě takové jakoby pěnové špalíky. Lehly si na záda a začaly chodilama nad hlavou protáčet ony "kiwi". Pak si je nadhazovaly, pak si je začaly navzájem prohazovat. Pak si lehčí berušky vylezly na chodila silnějších berušek a lehčí berušky proháněly "kiwi" o patro výš. A pak si silné berušky začaly mezi sebou prohazovat lehčí berušky a to už jsem si myslela, že si dělaj fakt srandu. To přece neni možný!
A s každým číslem jsem byla udivenější a fascinovanější.
Akrobati na laně, on se namotá na lano, ona si mu stoupne na trup, společnými silami lano roztočí, ona se ho drží za nohu, on se jednou rukou drží lana a druhou rukou mává obecenstvu. To celé 5 metrů nad zemí.
Akrobati na houpačkách nad našimi hlavami, postavěj pyramidu, nahoru si vyleze jeden, oni ho odhodí dolů do manéže, on se v letu chytne druhého co visí za nohy na houpačce a houpe se. A tohle několikrát. Ještěže pod nimi byla síť. Měla bych takový strach z toho, že spadnou a zabijou se, že bych si nedokázala užívat tu naprostou sehranost a dokonalost pohybů.
Chlapík s diabolem. Hází diabolo do výšky, chm, to umím taky. Pak prohání diabolo pod nohama, za zády, pod rukama. To je slušný. Pak přinutí diabolo vyběhnout po provázku nahoru. To už nestíhám. Pak vyhodí diabolo i s hůlkami a provázkem do vzduchu, chytí a pokračuje. Pak mrskne jednou hůlkou jako bičem, chytí a zas pokračuje. Pak prohání po provázku dvě diabola! Vyhodí je do vzduchu a než dopadnou, tak tleskne. Nakonec má tři diabola a já začínám věřit jejich sloganu "Impossible is just word".
Po přestávce zahajují pavouci, což je pro mne nejméně zajímavá část, protože tam jsou hadí slečny a já se nemůžu zbavit dojmu, že člověk, který je schopen si dát zadek na hlavu, je spíš zrůda než obdivuhodný jedinec.
Další v řadě je provazochodec, kterého soukromě vyhlašuju vrcholným číslem. Provazochodec má k dispozici volné lano, po kterém běhá tam a zpátky, pro rukou, po nohou. Pak na něm udělá kotrmelec. Pak si stoupne na ruce, provaz rozhoupe, udělá pár rukokroků a provaz zas vahou vlastního těla zastaví. Nakonec dostane jednokolku a projede se po laně sem a tam. Na laně stráví v kuse asi 15 minut. Prostě na něj jednou vyleze a do konce čísla nesleze.
Záverečné číslo patří koníkům, kteří se najednou vynoří ve velikém množství a začnou skákat z vyské zdi dolů na trampolínu a zpět. Je to dost efektní. Vypadá to jako film puštěný pozpátku. Různě skáčou nahoru a dolů, po hlavě, po zádech, po nohou. Šplhají po zdi, vyskakujou na ni a chytají se navzájem.

A to jsem stopro na nějaká čísla ještě zapomněla. Bylo to naprosto luxusní a lituju, že jsem na to nešla už v Praze, kde prý kdysi taky byli. I když je to dost drahé, tak to za ty peníze jednoznačně stojí.

16.01.2010, 2:33:00 . . .

12.01.2010

Jak jsi dopadla? Nic moc. Nemaj pro mne kurz
v rubrice ***nezarazeno***


Tak to se mi stalo úplně poprvé.
Šla jsem dnes na test z angličiny. City College of San Francisco pořádá kurzy angličtiny pro přistěhovalce. Zadarmo. Naučí přištěhovalce anglicky, oni si najdou práci a nebudou se povalovat po chodnících. Geniální. Jen člověk musí udělat vstupní test, kterým ho rozřaděj do příslušné úrovně. Na angličtinu pak chodí denně na dvě hodiny.
Začínalo se poslechovým cvičením. To mi přijde docela drsné, poslech angličtiny je snad nejhorší školní aktivita. Nejdřív jsme měli vyslovenou situaci přiřadit k obrázku. V téhle fázi dva lidi odešli z místnosti, protože nestíhali. Strašlivě jsem se snažila, protože jsem nechtěla, aby mne vyřadili pro neschopnost. Potřebuju tam chodit. Potřebuju mezi lidi. Pak jsme měli k vysloveným otázkám přiřadit patřičnou otázku. To bylo docela jednoduché, když je otázka Kolik je hodin, tak je jasné, že odpověď nebude V neděli. Další část byla zaměřená na čtení. Každý dostal několik textů a k nim příslušné otázky. To mi přišlo pochopitelné, takže jsem z toho ani neměla moc obavy.
Pak si testy odnesli, nechali je vyhodnotit počítačem a mezitím nám chlapík ze studijního vyprávěl něco o škole. Třeba, že lze studovat kreditové předměty, kde jeden kredit stojí 26 dolarů, zatímco naše angličtina je nekreditový předmět a je zadarmo. Říkala jsem si, že bych případně mohla navštěvovat nějaký kreditový předmět, abych dělala něco užitečného. Taky nám řekl jaké jsou úrovně kurzů, 1 a 2 jsou úplní začátečníci, 3 a 4 umí psát a číst, úroveň 5 už umí tak dobře anglicky, že může absolvovat počítačový kurz, úrověň 6 může navštěvovat College Preparation, úroveň 7 má spoustu dalších možností ke studiu a další úrovně jsou už na úrovni středoškolské angličtiny pro domorodce.
Pak nám rozdali výsledky a nás čekal kratičký pohovor. Čekala jsem, že budu mít úroveň něco kolem 5. Trochu mě překvapilo když jsem na papíře našla úroveň 7+. Když ke mně pak přišel chlapík, tak se zeptal jestli náhodou nechci na CCSF studovat ještě něco jiného než AJ. Docela bych i chtěla, ale ukázalo se, že 26 dolarů za kredit to stojí jen pro domorodce a pro některé druhy víza. Na mne se to nevztahuje. Já bych za kredit na předmět musela zaplatit nějakých 140 dolarů. To by nebylo levné studium. A když jsem chtěla alespoň nějaké konverzační hodiny ESL (English as Second Language) tak se ukázalo, že v mojí úrovni mají jen hodiny Filmu, kde se sleduje film a pak se o něm mluví. To jsem zavrhla, budu chodit jen na běžnou angličtinu. Začíná se příští týden. Těším se.

Ale fakt se mi ještě nikdy nestalo, že bych byla na něco příliš dobrá. Jen Petra to nepřekvapilo.

12.01.2010, 1:36:00 . . .

10.01.2010

První zemětřesení za námi
v rubrice ***nezarazeno***


Ve středu tu bylo zemětřesení. Náš dům se chvěje ve dne v noci, takže jsme si ničeho nevšimli, ale všichni Petrovi kolegové ho zaregistrovali. Petr se cítí trochu ošizený, já jsem ráda. Ještě si moc dobře pamatuju, jak jsme byli vyděšení před pěti lety v Turecku, kde se země skutečně pohnula.

Už dlouho se chystám pět ódu na Amazon.com. Na amazonu se najde skoro všechno, většinou je to levnější než v kamenném obchodě a pokud jsem ochotna nějaký den počkat a utratím víc než 25 dolarů, tak zboží pošlou bez poštovného. To se mi hrozně líbí, zejména proto, že s tímhle nulovým poštovným nechodí balíčky nijak výrazně později než s placeným poštovným. A pokud si člověk náhodou objedná něco jiného než původně chtěl (jak se povedlo mému tchánovi, když si koupil drahý objektiv pro Canon místo pro Nikon), tak jim napíše, oni mu pošlou čárový kód, který si člověk vytiskne, nalepí ho na balíček, balíček odnese na nejbližší pobočku DHL, kde ho zanechá, a balíček doputuje zpět k amazonu, ten vrátí peníze a je to. Naprostý luxus. Prostě, amazon funguje.

Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že takvoý servis vůbec neposkytují všechny americké internetové obchody. Našla jsem si na amazonu struhadlo. Na struhadlo mám vysoké nároky (občas mám pocit, že mám skoro na všechno vysoké nároky). Požaduju, aby bylo celé kovové (tedy žádné plastové držadlo), aby strouhalo a hlavně, hlavně, aby bylo zkosené. Na rovném čtverhraném struhalde se mi prostě špatně strouhá. Na amazonu jsem našla jedno jediné struhadlo, které mělo mnou požadovaný sklon. Moc jsem neváhala a koupila jsem si ho. Protože některé obchody jsem tady ještě pořád nenašla. Třeba domácí potřeby nebo drogerii. Domácí potřeby bývají součástí železářství a drogerie zase součástí potravin. Takže struhadlo přišlo a ukázalo se, že to teda ale fakt není to, co bylo na obrázku. Vůbec nemá ten správný sklon. A kromě toho vůbec nemá malé slzičky na strouhání, což je neomluvitelná věc. Proč proboha vůbec někdo vyrábí struhadlo bez malých slziček?? Tak jsem sedla a napsala prodejci, protože jak se ukázalo, tak amazon v tomto případě sloužil pouze jako zprostředkovatel, a požadovala jsem svoje struhadlo. A oni, že to je to, co jsem si objednala. A já, že jestli jsem si tohle objednala, tak to teda rozhodne nechci, protože na obrázku to vypadá jinak. A oni, že dobře, ať si přečtu podmínky pro vracení zboží a pošlu jim to. A v podmínkách se praví: Zboží, které zákazník posílá zpět, musí být pojištěné a musí mít track number, číslo, podle kterého se dá vysledovat, kde je zrovna balíček, služba, za kterou se na poště přilácí. Poštovné i pojištění platí zákazník. Původní poštovné k zákazníkovi obchod neproplácí. A za znovupřijetí výrobku na sklad si strhává obchod 10% z prodejní ceny.
Vzhledem k tomu, že struhadlo stálo asi 7 dolarů bez poštovného, tak počítám, že v konečném důsledku bych na tom jen prodělala. Takže mám nepoužitelné struhadlo za nějakých 14 dolarů.
O tom, jak jsem si objednala skleněné hodiny, které se svému obrázku taky nepodobaly, obchod si na vyřízení mé stížnosti vzal 5 – 10 dní a odpověděl po 20 dnech, což mi nebylo nic platné, protože jsem je mezitím rozflákala v kuchyni na dlažbě, o tom snad radši někdy jindy.

Radši něco pozitivního. Na jednom garážovém výprodeji jsem si koupila stativ. Chlapík za něj chtěl 5 dolarů, což jsem považovala za pěknou cenu. Stativ jsem si prohlédla a zjistila jsem, že má ulomenou takovou kličku, kterou se dá hlava stativu vytáhnout do výšky. Chlápek snížil cenu na 1 dolar, zjevně se toho chtěl fakt zbavit. Tak jsem si stativ vzala, doma jsem ho prozkoumala, rozmontovala a vytáhla jsem rozbitou součástku. Na netu jsme našli kdo stativ vyrábí. Firma nabízí doživotní záruku. Součástku jsem vyfotila, výrobci jsem poslala popis rozbité součástky, fotku a svou adresu. A za 14 dní mi přišla nová součástka. Úplně zadarmo!

A nedávno Petr objevil, že v našem blízkm supermaketu si můžeme půjčit DVD za dolar. A přitom tam maj samé aktuální filmy. Takže už jsme viděli poslední Star Trek, což je parádní velkofilm, a včera jsme zhlédli District 9, což je film, který od Fuky dostal 100% a to naprosto oprávněně. Districtem 9 jsem naprosto unešena. S českými titulky by to bylo 3x lepší, ale na kvalitě filmu to nijak neubírá. Jednoznačně doporučuji, nejlépe když člověk neví předem o co jde. Ale to já doporučuji vždycky.

No a nakonec věc, která mne ještě nepřestala udivovat. V supermarketu tady mají jablka vyskládaná do krásných pyramid. Přirozeně mají asi tak 10 druhů jablek. A všechna ta jablka, do jednoho, jsou vyleštěná!


10.01.2010, 23:56:00 . . .

4.01.2010

Za 20 minut jsme tam
v rubrice ***nezarazeno***


Svátky se chýlí ke konci. Petr není v práci a já lezu po zdi z toho, že nemám celý byt jen pro sebe. Na druhou stranu jsem celá znechucená věčného vysedávání doma. Chci ven, chci na vzduch, chci na světlo, chci pohyb. Po urputném naléhání Petr svolí. Dobrá, vyrazíme ven, pojedeme na Ocean Beach. Nejsem moc odvázaná, 20 minut v tramvaji a bude tam určitě foukat. Ale jsem ráda, že opustíme na chvíli počítače a rozhlédenem se po světě. Tramvaj N nás odveze na konečnou, pan řidič musí speciálně pro nás říkat Line end, přeběhneme slinici a jsme na pláži. Písek nás tak nějak překvapil. Fouká a je zima, člověk nečeká žádné písečné duny, maximálně oblázky. Ale je tam písek. A přelezeme kopeček, tak na nás zaútočí rozbouřené moře. Stojíme na vrchu duny a fascinovaně pozorujeme ty ohromné vlny, které rostou půl kilometru od břehu, zvedají se do výše a pak se v jednom okamžiku s řevem sesypou do údolí a znovu a znovu se vzedmou a burácí. Je to úžasná podívaná, je to ohromující a nemůžu se toho nabažit. Takovéhle moře jsem nikdy neviděla!


Couráme po pláži. Pozorujeme vlny. Pozorujeme kousky slizu, které za vlnamy zůstávají, Petr tvrdí, že je to protoplazama. Petr píše LOVE do písku. Pláž je plná lidí a psů. Psi běhají radostně za míčky do vody, lidé se honí s vlnami. Potkáváme jakýsi potok, který vtéká do moře. Na jednom břehu stojí skupina lidí a zkoumá jak se dostat na náš břeh. Jeden chlapík se zuje a svou přítelkyni přenese na zádech. Ostatní přeskakují. Chvíli pozoruju proud, pak se odhodlávám, rozbíhám se a přeskakuju taky. Mezi mnou a Petrem je teď potok. Petr odmítá skočit. Po dlouhém přemlouvání se ale rozeběhne a bezpečně přistane na mém břehu. Pokračujeme v procházce, hrajeme si s vlnami, sledujeme surfaře, potkáváme týmy, které proti sobě hrají házenou s frisbee, obdivujeme tu neúnavnou vodní energii.



Nakonec dojdeme ke Cliff house, který stojí na skále nad mořem. Slavný dům, třikrát přestavený. Před domem stojí osamělá budka, která má na sobě napsáno Giant Camera. Budka vypadá zašle a plakát na dveřích hlásá "Camera obscura, každý kdo se zajímá o vědu, ji musí vidět. Vstupné 3 dolary." Připadá mi to jako pouťová atrakce, vykládání budoucnosti nebo něco podobného. Ale jsme v dobré náladě, jsme zvědaví, tak se plácnem přes kapsu a za 6 dolarů vlezeme do tmavé komůrky. Čekala všelicos, ale to, co tam bylo, to jsem skutečně nečekala. Temná tichá místnost, uprostřed stojí vydutý hladký kulatý stůl (vydutý nebo vypouklý, aha?, každopádně střed stolu je níž než okraje stolu). Na stůl se promítá potemělý zamlžený obraz. A ještě je nějak vzhůru nohama. Ale obraz se pomalu otáčí podél kraje stolu, zesvětluje se a zaostřuje se. Vidíme moře, skály, vlny, slunce. V místnosti jsme sami, takže máme dost času se rozkoukat a zorientovat. Po chvilce přide pan pokladní a vysvětlí nám, že to co vidíme je obraz zvenku. Na střeše budky je cosi jako periskop, který promítá obraz na stůl. Stůl je ve tvaru oční sítnice, aby obraz vypadal přirozeně. A obraz opravdu vypadá přirozeně, možná až moc, noříme se do vln. "Vyfoť to, vyfoť to" ponouká mne Petr, ale copak to jde?

Z výletu jsme už celí unavení, takže se vydáme na cestu k domovu. Musíme jen najít nějaké MUNI a tím už se domů nějak dopravíme. Procházíme takovou zvláštní ulicí, na jedné straně jsou krásné staré dřevěné domečky, na druhé straně jsou nové ošklivé dřevené paneláčky, a v tom ho zahlédnu. Obchod Europa Express. V tomhle obchodě se přece dá sehnat hrubá mouka na knedlíky! Teda pokud servírka v Café Prague nekecala. A nekecala. Je to tak příjemné pohybovat se v domácím prostředí. Ulička z lednic, které jsou narvavé uzeninami. Chleba, který je k nerozenání od šumavy. Ruské bonbony. Anglicky se mám učit? Blbost! Rusky! Jak jinak se dozvím jak se rusky řekne makrela, když ji mezi těmi uzenými rybami nepoznám? Nakupujeme jak diví, jen medovník si necháme na příště. Skvělá tečka za výletem.

4.01.2010, 10:15:32 . . .

Europa Express
v rubrice Poklady


Europa Express
750 La Playa
San Francisco

Jakočeský chleba! Hrubá mouka(přesněji: krupice)! Uzené ryby! Uzená krkovice! Půllitrové pivo! Medovník! Čaj s nápisem čaj! Varenoe!
A všude azbuka.

4.01.2010, 8:09:00 . . .

1.01.2010

Happy New Year?
v rubrice ***nezarazeno***


Je půl čtvrté odpoledne, Petr poslouchá české rádio. V Česku právě proběhla půlnoc, hráli hymnu a všichni juchaj. Je to fakt divný.

1.01.2010, 0:35:00 . . .

31.12.2009

Pour féliciter
v rubrice ***nezarazeno***




31.12.2009, 0:41:03 . . .

27.12.2009

Learn English: I was robbed by two men
v rubrice ***nezarazeno***


Japonský kurz angličtiny – zábavná forma, užitečná slovní zásoba :)

Uvařit českou štědrovečerní večeři v San Franciscu není jen tak. Tak v první řadě se tu neprodávají kapři na ulici. V podstatě se tu neprodávají vůbec, takže nevím jak Petr ten jeden kapří filet vůbec splašil. Prý v Whole Foods. Pak tu máme bramborový salát. To vypadá snadně, jen co se člověk rozhodne jaký druh brambor, z těch 15 nabízených, použije. Ale pak se ukáže, jak jsme ostatně mohli očekávat, že místní nakládané okurky nejsou české nakládané okurky. Zkusili jsme tři druhy, jeden se vůbec nedal jíst, dva se jíst daly, ale nebyly dobré. Museli jsme jet až do Inner Richmondu, kde jsou ruské a polské obchody. Vybrali jsme ruské okurky bez kalu. Polské s kalem se nám zdály podezřelé. Překvapilo mne jak mi nápisy azbukou připadaly najednou známé a připomínající domov. Takže to bychom měli salát. Rybí polívku jsme nedělali z vnitřností, přirozeně. Takové věci se tu neprodávají, kdo by to tady taky kupoval. Polévka z tresčího filetu je ale naprosto uspokojivá, vařil ji Petr a byla to nejvánočnější věc, kterou jsme na Vánoce měli. Jako poslední bylo třeba vyřešit řízky. Vepřové tu mají, hladkou mouku i vajíčka taky mají (na polohrubou a hrubou mouku už se to nevztahuje). Ale strouhanku aby si člověk strouhal z tvrdých baget. Po delším pátrání jsme našli věc, která je strouhance dost podobná. Bread crumbs aka panko. Podle názvu je to ono, ovšem do plechové krabičky jsme neviděli a když jsme to otevřeli, tak jsme byli trochu překvapení jaké veliké kusy "chleba" jsme tam našli. Ale nakonec posloužila docela dobře. Takže večeře byla zachráněna a všechno bylo v pořádku.
Dokonce i nějaké ty dárky jsme našli pod stromečkem.

Dnes jsme vyrazili na procházku. Máme volno, pořád se jen válíme, tak ať se taky nadýcháme čerstvého vzduchu. Nasedli jsme do autobusu a odjeli kamsi do čtvrtě Marina. Jenže cestou se rozpršelo, takže jsme ušli dva bloky vytyčeným směrem, pak jsme zahlédli autobus a rozhodli jsme se procházku vzdát. Nastoupili jsme busu, o kterém jsme neměli ponětí kam jede, ale byl plný lidí a měl správný směr do centra, tak jsme usoudili, že je to fajn dobrodružství. Bus nás vyhodil na rohu Chestnut a Pierce, tam jsme podumali nad mapou a usoudili jsme, že jet 30 na Market street a odtud pak domů je dobrý nápad. Pršelo a autobus se dost rychle zaplnil. Byla jsem vděčná, že se nám podařilo se do autobusu dostat dost brzo na to, abychom si sedli. Seděli jsme zády ke směru jízdy, ale to mne nijak netrápilo. Co mne trápilo byl velký černoch, který přišel a položil MOKRÝ deštník na sedadlo vedle chlapíka co seděl naproti nám přes uličku. Mokrý deštník! Takovýhle věci mě vytáčej. Ještě ke všemu si tam ani sám nesedl, jen tam postával s rozkrokem kalhot u kolen. Když se uvolnilo místo, tak si ještě s jedním menším kámošem sedli do druhé řady naproti nám a ten deštník nechali na sedačce. V duchu jsem vymejšlela jak jim ten deštník seberu nebo jak je pokárám, že by to měli vysušit, ale jak se autobus pořád dál a dál zaplňoval, tak přišel pán, deštník podal majitelům a bez mrknutí oka si na to mokré sedadlo sedl. Nechala jsem to být, v duchu se často rozčiluju kvůli takovým bezohlednostem, Petr se mi pak směje, že mám těžký život. A kromě toho... moje angličtina je slabá a pouštět se do hádky v autobuse možná není nejlepší nápad. Tak jsem na ně aspoň vrhala opovrživé pohledy. Autobus byl už pěkně plný, když jsem si všimla, že jeden stojící mladík začal čmárat fixou na stěnu busu. Graffiti je tu nezákonné. Tak nezákonné, že kdo je při něm přistižen, ten přijde o řidičák, o pokutě nemluvě. Ovšem nikdo ani nemrkl. Mně osobně to bylo dost jedno, jen mne překvapilo, že vůbec nikdo na to nereagoval, ale zřejmě to bylo jedno i všem okolo. Pak se k němu přidal druhý mladík, který začal na světlo nalepovat otagované samolepky. "To jsou mi hrdinové," říkala jsem si v duchu, "Zrovna v tomhlě autobusu musej bejt samí vandalové" a zabloudila jsem pohledem k těm dvěma černochům naproti nám. Krve by se ve mne v tu chvíli nedořezal. Ten menší si právě přetáhl přes obličej kuklu, která má otvory pouze pro oči. Ale hned si ji zase vyhrnul a nechal si ji na hlavě jako čepici. Autobus stál v zácpě a černoch se tvářil naprosto neutrálně. Grafiťáci ještě trochu počmárali stěnu a na další zastávce hbitě vystoupili. Ovšem nějací grafiťáci mne netrápili, trápil mne člověk s úzkýma očima, který u sebe má kuklu. Co dělá s rukama? Bože můj, ten má velké kapsy, může v nich mít cokoli! A rukávy má taky ohromné. Teď strká ruku do kapsy a vytahuje...mobil. Jsem magor? Zbytečně podezíravá? Poznala bych ho? Dokázala bych ho identifikovat? Ale blbost, prostě někteří lidé nosí takovou kuklu, sama jednoho znám a myslím, že to není žádný zločinec. Podle čeho se identifikuje člověk? Prý se má pozorovatel zaměřit na uši. Hm, nášnice v levém uchu, to jsem se toho moc nedozvěděla a na zbytku hlavu má čepici, ani nevím jaké má vlasy. Ježiš co když si všimne, že si ho prohlížím? Nic, budu radši koukat z okna.
Autobus stál v zácpě a my jsme se s Petrem dušovali, že už nikdy nenasedneme dobrovolně do 30, která projíždí Chinatownem směrem k Market street, protože jsme tuto trasu právě absolvovali podruhé a v obou dvou případech se autobus zasekl v dopravní zácpě a posunoval se rychlostí asi tak 1 km za hodinu. Děsný. Navrhovala jsem vystoupit na nejbližší zastávce. Byla jsem nervozní z černocha, ale venku pršelo a zdálo se, že zácpa polevila, takže jsme jeli dál. Blížili jsme se k další zastávce, oba černoši se zvedli, ten větší se postavil zády k nám, ten menší si stáhl kuklu přes obličej a začal se přes lidi drát ven, najednou jsme přes lidi slyšeli výkřik, neviděli jsme ale nic. Obět se asi 5 vteřin prala útočníkem a pak jsem viděla jak se menší černoch prodírá lidi a ruce nad hlavou drží peněženku. Větší černoch se pomalu kolébal k východu a za ním se ven tlačil zoufalý majitel peněženky a volal "vrať mi to!".
Autobus zavřel dveře a chystal se odjet, ale pak zastavil, řidič něco ohlásil a všichni začali vystupovat a odcházet. Zůstala jsem v buse mezi posledními, takže jsem viděla, že u řidiče stojí obět útoku a ukazuje mu, jak byl praštěn do krku. Chtěla jsem tam zůstat a počkat na policii, vždyť jsem si toho černocha posledních 10 minut prohlížela, můžu ho popsat! Ale Petr mi vysvětlil, že nemám tušení do čeho se můžu namočit a šupajdili jsme pryč

Jsem pořád ještě překvapená, i když už jsme několik hodin bezpečně doma. Překvapuje mne, že narvaném autobusu může někdo někoho praštit a ukrást mu peněženku a nikdo ani nemukne! Překvapuje mne, jak rychle se vyplaví adrenalin a jak jsme z toho byli vyděšení ještě půl hodiny poté. Strašně. Jsem překvapená, jak nás strach paralyzoval a jak rychle se autobus vyprázdnil a nezůstal v něm vůbec nikdo. Kromě řidiče a oběti. Jsem překvapená, jak neskutečné, filmové, mi to teď, pouhých pár hodin poté, připadá. A jsem zmatená, nevím jestli má nějaký význam jít na policii a pokusit se jim toho člověka popsat. Petr tvrdí, že to význam nemá a pokud by to význam mělo, tak se případnou identifikací útočníka dostávám sama do nebezpečí. A já na tuhle vládu síly hrozně nechci nepřistupit a zároveň vím, že má pravdu.

Vůči černochům jsem nikdy neměla žádné předsudky. Až teď mi začalo jejich volné, veliké, legrační, plandavé oblečení připadat hrozivé. Tak jsem zvědavá, jak dlouho mi bude trvat než přestanu být vůči černochům ostražitá.

27.12.2009, 6:59:56 . . .

24.12.2009

Vy tam máte včera večer!
v rubrice ***nezarazeno***


Bramborový salát se chladí (pro kyselé okurky jsme museli do dalekého ruského obchodu), kapr čeká na zpracování (je to kapr divoký, nechovaný na farmách), cukroví je vyložené na tácu (letos jsem úspěšně (sic) udělala vosí hnízda a všichni petrovi kolegové mě chtějí za ženu), stromek je ozdobený (pouhých 110 cm za 20 dolarů, včetně stojánku, který je přitlučený ke stromku zespoda) a mísa na ovoce se prohýbá pod haldou ovoce (bude ovocný salát). Máme jídla jak pro pětičlennou rodinu. Jsme připraveni na Štědrý den.

24.12.2009, 8:40:00 . . .

20.12.2009

Neni to tu valný, ale mohlo by tu být i hůř
v rubrice Kočky


Dnes ráno jsem vstala a zjistila jsem, že nám po celém bytě někdo rozvěsil jakési jehličnaté větvě s červenými, lesklými mašlemi. Vánoční výzdoba, proboha! Nevím co si o tom mám přesně myslet, protože jsem to rozvěsila já a v okamžiku, kdy jsem to dělala, jsem to myslela jistě vážně. Teď jsem z toho taková rozpačitá. Vážně jsem věnovala čas tomu, že jsem koupila jehličnatou girlandu, tu jsem rozmotala a převázala jsem ji na několik svazků větviček, které jsem ozdobila mašlemi? Tohle je výsledek toho, že jsem 9 400 km od domova? Čekala jsem něco lepšího, než že zblbnu. A to jsme teprve na začátku.

V pondělí jsem se vypravila do bazénu. Po dvou měsících mi pohyb přišel k duhu. Bazén byl přiměřeně teplý a nepřimeřeně prázdný. Byl rozdělen na tři rychlosti, vybrala jsem si Medium a 40 minut jsem si tam plavala sama. V celém bazénu bylo dohromady asi 6 lidí. Přičítám to tomu, že jsem tam byla od dvou do tří a pak taky faktu, že se jednalo do veřejný bazén. A kdo by v chodil do veřejného bazénu, že? Zřejmě jen socky. A pak pitomečci jako já, kteří, v euforii z pohybu, odejdou z plavání s mokrými vlasy a pak se divěj, že se nachladili. Takže jsem si v místním teplém počasí uhnala nachlazení. Aspoň něčím si tak navozuju klasickou zimní náladu, protože jinak to tady vůbec nevypadá na Vánoce. Během dne svítí sluníčko, listí pomalu opadává, přes den je 12 stupňů a vůbec to vypadá, že je říjen nebo dokonce že už začalo jaro. Chvíli mi bylo líto, že nejsem doma, kde je ta správná zima, ale pak jsem si přečetla, že v ČR je až mínus dvacet a rozhodla jsem se, že se nebudu rouhat. Nevadí mi mít Vánoce bez sněhu.

Pascal nám nějak dospěl. Nevím kdy to udělal, ale najednou má takový dospělácký ksichtík a tváří se velmi aristokraticky a elegantně. V kontrastu ke vznešenému vzhledu je neustále ve střehu, pořád ještě se snaží ulovit každý flíček na stěně a rozkousat každou krabici, co najde. Tohle mu myslím zůstane. Taky se nás snaží umazlit a občas ho popadne rapl, takže z pokoje odcválá do ložnice, tam zmasakruje žaluzie a nakonec zakousne deku z Ikey a snaží se jí udělat koťátka. Kromě toho si hrajou s Damien, což je úžasná podívaná, protože Damien už se naprosto zabydlela a taky si na něj konečně zvykla, takže se válej v družném, nesyčícím klubku po chodbě, když zhasneme a jdeme spát, tak spolu cválaj z ložnice do pokoje a pak zpět a završej to tím, že si lehnou na postel doprostřed deky, takže my se každý odsuneme na kraj postele a celou noc se nemáme čím přikrýt.
Minulý týden jsem do Pascala v osmi dávkách injekcí narvala jednu smectu. Dva dny jsem se děsila, že jsem přehnala dávkování a udělala jsem mu zácpu, ale pak se ukázalo, že je všechno v pořádku a smecta nezabrala. Se vstřícným panem doktorem jsme se po emailu domluvili, že tedy uděláme testy stolice, abychom ho nekrmili naslepo antibiotiky, načež Pascal se zřejmě lekl a průjem mu přestal. Zatím se drží dva dny, takže je stále v pozorování. Pan doktor prohlásil, že pokud tenhle druh léčby bude fungovat, tak nic nenamítá proti tomu, abychom Pascala drželi v šachu hrozbou odběru stolice i nadále.

Po měsíci už začínají vystrkovat růžky problémy s angličtinou. Mám přízvuk. Nejspíš hrozný. Prakticky každý, s kým mluvím, nakonec dojde k otázce "Where are you from?". Za začátku to bylo v pořádku, když jsem řekla, že jsme se právě nastěhovali a jsme tu 14 dní, tak to lidi oslnilo, ale dva měsíce už nejsou tak zajímavé. Jenže přízvuk mám pořád. Bohužel si ho samozřejmě nejsem vědoma. Zjevně dávám důraz na úplně jiné části slov než je vhodné, což, společně s chabou slovní zásobou, ze mne dělá člověka, který není schopný se vyjdářit a kterému není rozumět. Je to dost nepříjemné.

Na jednom z mnoha garážových výprodejů, kterých jsme se zúčastnili, jsem si koupila sadu rýžových papírů na origami. Začala jsem jeřábem, čím jiným taky. Když jich udělám 1 000, tak se mi třeba splní nějaké přání. Třeba si tou dobou už budu něco přát.



20.12.2009, 9:17:00 . . .

16.12.2009

Ne až tak tichá múza
v rubrice ***nezarazeno***


Craigslist zas a znova.
V pátek hrají v Oaklandu britští Muse. Co mi Ježíšek přinesl jejich album Black Holes and Revelations, toužím po účasti na koncertu, ale v Praze se neukázali a ani to zatím nemají v úmyslu. Zato v Americe prý hrají dvakrát ročně, jednou na východě a jednou na západě. A tentoroční západní koncert se koná pár mílí ode mne, co by kamenem dohodil a bartem 20 minut dojel. A já na něj nemám lístky, protože vstupenky byly vyprodané dva dny po zahájení prodeje. A nyní, v pátek po obědě, nastupuje na scénu strejda craigslist, protože na něm se začínají objevovat lístky, které překupníkům zbyly. Nejprve za 90 dolarů. Pak za 80. Pak za 70, to už se s Petrem domlouváme jestli teda jo nebo ne. Bude to v jakési sportovní hale, je to součást nějaké vícekapelové show, která se jmenuje Not So Silent Night, chceme trpět nějaké mísní kapelky a klepat při tom kosu? Cena lístků se snižuje na 65. Začínáme si zjišťovat jaká místa jsou dobrá. Chceme raději sedět a dívat se na kapely shora nebo stát a mít kapely přímo před sebou, být v davu, kde to žije? Dva lístky za 50! Za hodinu to začíná! Rychle se rozhodujeme, já posílám přes Paypal 100 dolarů překupníkovi, který tvrdí, že původní cena byla 160 za oba, ale že už na tom prodělává, kamsi do Las Vegas a doufám, že to nejsou vyhozené prachy. Nejsou, skutečně mi obratem přijdou emailem dvě vstupenky, které Petr vytiskne a můžeme vyrazit.
Sportovní hala nás překvapuje. Je rozdělena v podstatě na tři samostatné sekce; přízemí u pódia, postranní sedadla a lóže, sedadla a lóže přímo naproti pódiu. Máme lístky do postranní sekce a jinam se s nimi nedostaneme. Zázemí hlediště vypadá jako ucházející klub, červený koberec, židličky a stoly, teplo, výčep, stánek s pizzou, čisté záchody. U každého vchodu do hlediště stojí hlídač, který kontroluje jestli jsou lidé ve své sekci a ty, kteří nejsou, hbitě vyhazuje.
Prošvihli jsme první kapelu, ale moc nám to nevadí. Zejména když slyšíme druhou kapelu, což je Vampire weekend. Zjevně je to kapela lokálního významu, protože fanynky kvílí a ječí I love you. Zpěvák vypadá na 15 a taky děsivě kvílí. Ovšem u něj to má být umění. My dva trpíme. Přetrpíme to ale až k následující kapele, která nás mile překvapí. 30 seconds to Mars zahájí velkolepě, skoro až přehnaně, temným pódiem a Carminou Buranou, ale frontman, ačkoli vypadá jako by mu bylo 18, je naprosto schopen vstup z takovém velkém stylu ukočírovat. Během celého koncertu dovedně komunikuje s publikem a ke konci bych I love you kvílela i já, kdybych měla pocit, že mne může slyšet. Jejich hudba není převratná, jen mne příjemně rockově naladila a potěšila. Společně se dvěma pivama, teda. Předposlední kapela, AFI, je pro mne nepříjemným skokem do metalu. Na můj vkus zpěvák moc řve, stroboskopy moc blikají a vůbec je to prostě jen rámus. Většinu koncertu strávím v zázemí hlediště, kde se snažím vypít dostatek vody neutralizující silné pivo. Moc se to nedaří, protože vodu z kouhoutku tady, narozdíl od všech restaurací, které jsem dosud navštívila, k dispozici nemají, pouze půl litru vody za 6 dolarů.
Ale už nastupuje Muse. Hned v úvodu se ukáže, že jsem si málo naposlouchala jejich nové album The Resistance, takže se trošku nudím. Po chvíli ale nasazují pecky z předposledního alba a všechno je v pořádku. Kameramanovi se nejspíš nejvíc líbí bubeník a tak se nejvíc líbí i mně, protože na plátně nad pódiem zabírá nejvíc času. Ostatně, je to docela pěkněj chlap a bubnuje s chutí, na kterou je radost se dívat. Zpívám si s sebou a jsem spokojená. Co si víc přát? Snad jen aby bylo lépe rozumět textům. Ke konci koncertu vyletí ze zákulisí do publika několik ohromných bílých koulí, které se chvíli vznášejí mezi lidmi až postupně praskají a zasypávají lidi červenými fáborky. Na pódiu syčí umělá mlha až do stropu a Petr se mně ptá "Co myslíš, že dají jako přídavek?". Navrhuju Knights of Cydonia, to je taková svižná, skočná hudba na závěr a už je hrají. A najednou je konec a davy lidí se hrnou ven a nikdo nestojí pod pódiem a nedupe a nepíská a nechce další a další přídavek, protože je konec a všichni to vědí a jsou s tím srozuměni. Myslím, že koncertovat v Evropě musí být po takovémhle spořádaném koncertu docela příjemné.
S politováním ale musím říct, že kapela 30 seconds to Mras komunikovala s publikem mnohem lépe nez Muse a to je skutečnost, která u mne kapele na koncertě jednoznačně přidává body.

No, jen jsem zvědavá, jestli na U2 seženeme taky lístky takhle těsně před koncertem. Ty byly totiž vyprodané už během jednoho dne.

Jo a dnes se na craigslistu začaly objevovat inzeráty nabízející nazdobené vánoční stromky zadarmo. Někteří lidé oslaví Vánoce předčasně a je jim líto stromek rovnou vyhodit, tak ho dávají k dispozici.

16.12.2009, 9:47:06 . . .

11.12.2009

Krátim
v rubrice ***nezarazeno***


Už jsme docela zabydlení. Překvapivě nám netrvalo ani týden než jsme sehnali základní nutný nábytek, tj. jídelní stůl a dvě židle, pracovní stůl, dvě komody, nějaké skříňky, dvě křesla na poflakování, konferenční stolek, stolička ke klavíru, kredenc, botník a rozkládací pohovka pro hosty. A to všechno dohromady stálo prosím méně než samotná postel. A to díky craigslistu, kde se dá koupit naprosto cokoli, většinou za poloviční nebo nižší cenu než v běžném obchodě. Je to prostě internetový lidový bazar. Když někdo už nechce svůj nábytek, tak si vymyslí nějakou cenu, hodí tam inzerát a čeká kdo se chytne. Některé věci nikdo nechce, tak se objevují v nových a nových inzerátech s nižší a nižší cenou až je pak majitel nabízí za odvoz a když ani to nezabere, tak to majitel prostě postaví před dům a on si to někdo vezme. Nejčastěji se na ulici nabízejí matrace. Někteří nemají čas takhle čekat, tak dávají věci před dům rovnou a pak napíšou "na roku ulic Page a Ashbury stojí malý černý stůl, až bude pryč, tak inzerát zruším". Tak my jdeme dvě hodiny poté na procházku a stůl tam ještě je, tak si ho odneseme a cestou potkáme na chodníku šuplíkovou komodu, pro kterou se vrátíme za pět minut a zase máme vybavený kus domácnosti. A časem už jsme tak rozmazlení, že pročítáme inzeráty a říkáme si "nový, nepoužitý stůl z Ikey za 40 dolarů? No to si dělá legraci, tak možná za 20." a stůl přitom originálně stojí 99.99 dolarů a nikdy bychom o něm neuvažovali. Ale po týdnu majitel sníží cenu na 25 a už ho máme doma. A je to krasavec. Fakt nepoužitý.

Takhle jsem v sekci Free našla inzerát nabízející stříhání vlasů zadarmo. Každé úterý, od deseti do dvou odpoledne, kdo dřív přijde, ten dřív mele (jiný překlad First come, first served mne nepadá), stříhají učni. Tak jsem tam naklusala, protože nový svět, nový vzhled a klidně mne může stříhat učeň, na ježka se to pak dá stáhnout strojkem vždycky. Ujala se mne slečna Elizabeth a když jsem jí vysvětlila co chci, prostě hodně nakrátko, takový klučičí účes, tak úplně zajásala. "No to se krásně pocvičím, to je výzva!" rozplývala se a začala mi namáčet vlasy ostřikovačem. A když jsem na sebe po hodině koukala do zrcadla, na jedné straně už jsem to měla svěží a krátké a na druhé mi ještě plandaly urousané, utahané mikádové vlasy, tak jsem se ptala sama sebe, proč, proboha, jsem si vůbec nechala narůst tak dlouhé vlasy a tak dlouho jsem sestřih odkládala, když s těmi krátkými vlasy vypadám tak dobře. Slečně učnici to sice trvalo hodinu a půl a ke konci jsem i vyzkoušela jaké to je být stříhaná tupými nůžkami (strašlivé!!!), ale v konečném výsledku odvedla velmi dobrou práci a já jsem šla domů s lehkou hlavou, šťastná a rozzářená. Cítím se mladší, spokojenější a krásnější.




11.12.2009, 8:55:18 . . .

7.12.2009

S kočkama si člověk užije spoustu legrace
v rubrice Kočky


Kupříkladu s Pascalem máme o zábavu postaráno už od doby, kdy jsme si ho přinesli domů. Tedy od července.
Když šel Pascal na záchod, tak jsme to hned věděli, protože nepředstavitelně páchl. Chvíli nám trvalo než jsme zjistili, že smrad je průvodní projev průjmu. Když šla Damien v červenci na operaci, tak jsem u veterináře zmínila Pascalův průjem.
"Nezměnil náhodou poslední dobou značku žrádla?"
No jasně, že změnil, vždyť u chovatelky určitě žral něco jiného než u nás. My jsme ho krmili Hillsem pro koťata. Takže je jen potřeba počkat až si na to zvykne a bude to v pořádku. Nezvykl si, někdy v září jsem byla u veterináře znova.
"Některé kočky mají potravinovou alergii, ale to se blbě zjišťuje. Zkuste mu dávat tohle, to je velmi neagresivní, to by mělo pomoct". Tak jsme obě kočky krmili asi 14 dní Hillsem i/d. Speciální dieta, dá se koupit jen u veterináře. Ale nezabralo to. Tak jsme se vrátili k Hillsu pro koťata.
Někdy v polovině října se mi zdálo, že je Pascal nějakej letargickej. Bylo to o víkendu, měli jsme hodně návštěv a Pascal jen ležel na posteli a nikoho si nevšímal. Kromě toho že u něj pořád přetrvával průjem, zdálo se mi, že nějak víc kašle a hlavně mi připadalo, že už od příchodu k nám hrozně moc pije a čůrá. Zjistila jsem si co všechno se dá u kočky takhle vyšetřovat, dozvěděla jsem se, že třeba může mít nějaké ošklivé parazity (třeba giardie) a že se dá poměrně levně a rychle udělat test moči. Tak jsem pod Pascala šoupla naběračku, když se zase chystal čůrat a měla jsem vzorek.
Veterinář mu změřil teplotu v prdelce, prohlédl si ho, trošku mu podráždil průdušnici, aby zakašlal, ale Pascal se jevil naprosto zdravý. Teplota normální, vzhled v pořádku, na dráždění ani nezakašlal. Vnutila jsem veterináři moč. Trochu se divil, že je toho tolik, ale byla to prostě jedna dávka, co Pascal vyčůrá. Vyzkoušel moč papírkem Hexaphan. Všechno v pořádku. Vyšetřil hustotu moči refraktometrem. Moč byla poněkud řídká. Měla 1012 nevímčeho, zatímco běžná norma u lidí je 1015 – 1020 (spodní hranice), u koček to klidně může být i 1040 a je to v pořádku. 1012 je málo. Jenže to může být způsobené stresem, měli jste teď doma stres? Třeba se tím kočka uklidňuje. Po konzultaci jsme udělali i krevní test, nejen na močovinu a kreatinin, ale i na další věci. Všechno v pořádku. Až na močovinu. Zvonek v mé hlavě poplašně zvoní. Hodně pije, hodně čůrá, má vyšší obsah močoviny v krvi, ergo ledviny. Veterinář mne ale uklidňuje, že pokud nebyl poslední 4 hodiny o hladu, tak zvýšená močovina klidně může být důsledek žrádla.
Řídká moč může (a nemusí) signalizovat zhoršenou funkci ledvin. Pokud ledviny neumí dostatečně zahustit moč, mělo by to za následek postupné vyplavování potřebných minerálů a postupně další ledvinové problémy. Ale to jsou hororové scénáře, prozatím zkusíme Pascala odčervit, protože třeba takové škravky, nejenže způsobují průjem, ale taky zapřičiňují kašel, protože se pomocí krevního oběhu dostanou do plic a tam zlobí. Takže Pascal dostal Frontilne za krk, já jsem zaplatila 1 100 kč a šli jsme.
Frontline nepomohl.

Když jsme přijeli do San Francisca, tak jsem našla mezi svými léky Drontal, který jsem kdysi koupila na odčervení koček. Pascalovi jsme tedy narvali do krku půlku Drontalu a čekali jsme. Do dvou dnech jsem zahlédla Pascala, jak dělá úplně normální hovínko. Pochopila jsem, proč je pro rodiče malých dětí stolice skutečně vážné téma. ale ještě ten den se průjem vrátil. A kromě toho se i zdálo, že kašle čím dál častěji.
Drontal nepomohl.

Takže Petr našel veterináře, který je nejblíž našemu bytu a v pondělí 28.11. jsme tam naběhli oba dva i s Pascalem. Já protože znám Pascalovu anabázi u veterináře, Petr kvůli angličtině. Vyplnili jsme podrobný dotazník, kde se nás ptali jestli zvíře kašle, zvrací, má blechy, mělo někdy srdeční červy, dostává zbytky od stolu, pije vodu, žere, běhá, kulhá a spoustu dalších věcí, které jsme ani nevěděli. Posadili nás do malé komůrky, kde byl vyšetřovací stůl, lavice a pult pro doktora a nechali nás čekat na doktora. Doktor po chvíli přišel a pustili jsme se do rozhovoru. Petr vysvětlil co a jak, že jsme z Česka a že Pascal má už 5 měsíců průjem a že kašle a hodně pije a tak dále. Pak doktor mu náramně chválil angličtinu a přízvuk a i jinak byl milý. Každou chvíli říkal "Let me think" a pak kladl doplňující otázky, jako jestli se kašel nebo průjem zhoršil po přestěhování (oboje ano), kde bydlíme (protože v San Franciscu je velmi prašno a kočky kašlou kvůli tomu), jestli měl Pascal někdy blechy (v SF jsou blechy velký problém, protože tu není nikdy sníh, takže se jich člověk těžko zbavuje) a podobně. Pak podráždil Pascalovi průdušnici, ale Pascal nezakašlal. POdíval se mu do tlamy a našel zánět dásní. To mne překvapilo, protože běžné kočky dostávají zánět dásní až tak kolem osmého roku nebo později. Habešské kočky jsou ale v tomhle speciální a je běžné, že už takhle mladý má zánět. Ale jinak vypadá Pascal naprosto zdravě a pan doktor z toho byl celý zmatený. Nakonec usoudil, že by to mohly být škrkavky, ukázal nám krásně ilustrovanou knihu, kde byly na jedné stránce Roundworms, tedy oblí červi a vysvětloval, že tyhle mrchy žijí i v plicích.
Pak se zadíval na stůl, kam jsem postavila skleničku s Pascalovou močí, kterou jsem přinesla.
"Ah, this is poo-poo?" zeptal se veterinář.
"No, this is urine" vysvětlil Petr.
Ukázalo se, že poo-poo není pouze dětský výraz pro hovínko, jak jsme si mysleli, ale zřejmě to u zvířátek zastupuje obecně výsledek vylučování. Takže ten rozhovor proběhl asi takhle:
"Á, to jsou čůránky?" zeptal se veterinář
"Ne, to je moč" vysvětlil Petr.
Pak bylo na mně vysvětlit, proč jsem ji přinesla a že chci překontrolovat hustotu moči. Veterinář nejdřív říkal, že kvůli průjmu by nám doporučoval se na testy moči vykašlat, protože jsou velmi drahé (200 dolarů), ale když pochopil co chci, tak s ní někam odběhl s tím, že zjistit hustotu bude jednoduché. Po chvíli se vrátil a na papír napsal 1010. Ptal se mne jestli vím, co to je. Věděla jsem. Zase ji má řídkou. Tím panu veterináři přibyl další problém. Bádal nad tím, říkal, že možná Pascal hodně pije kvůli tomu, že má průjem, takže se snaží doplnit tekutiny. A nebo je to prostě bláznivá kočka, která moc pije.
Takže nám řekl, že tu moč ještě prověří a pro začátek zkusíme Pascala pořádně odčervit. Dostali jsme bílou tekutinu, kterou ho máme týden krmit. Nebude se mu to líbit, protože je hořká, ale léčení málokdy bývá pro kočky příjemné. Takže jsme se s panem doktorem rozloučili, vzali jsme Pascala a vyrazili jsme k pokladně. Na pokladně byla moc milá slečna, která nám řekla, že naše půlhodinová návštěva bude za 395 dolarů. Petr nehnul brvou a kartou zaplatil částku, která by nám skoro zaplatila novou kočku.
Pascal bral týden Panacur, proti škrkavkám, giardiím a dalším potvorám.
Panacur nepomohl.



7.12.2009, 5:38:00 . . .

6.12.2009

V našem bytě...
v rubrice ***nezarazeno***


Našli jsme si byt v oblasti Haight Ashbury, což je taková hipísácká oblast, kde na ulici posedávaj lidi s kytarou a na kartonu před sebou mají napsáno "Potřebuji peníze na travku". Je tu spousta smoke a pipe shopů a celkově taková milá uvolněná atmosféra. Byt nám ukazovala paní, která byla od pohledu jasné dítě květin i přesto, že neměla batikované oblečení. Otevřela nám dveře a sama počkala venku, takže jsme měli dostatek času si byt v klidu prohlédnout. Byt je zajímavý, je v druhém patře a součástí bytu jsou i dřevěné schody do něj vedoucí. Kočky je budou milovat. Prostě člověk odemkne dveře, tam na něj čekají dlouhé, příkré schody a když se vydrápe nahoru, tak je v bytě. Samotný byt je docela prostorný, velká kuchyně, kam se vejde i jídelní stůl, menší ložnice, kam se vejde postel i s nočními stolky a obývák, kam se při troše dobré vůle vejde pohovka pro hosty i posezení, pracovní stůl a audio. Snadno dosažitelné MHD, celé jedno patro pro sebe, příjemně vybavená kuchyň (plynový sporák, myčka, lednice, mikrovlnka), dřevěné podlahy, tři malé klozety, dostatek světla. A jako bonus umělý krb.
Tak jsme si podali žádost, poměrně brzy jsme se dozvěděli, že jsme byli vybraní (prý z 50 uchazečů) a podepsali jsme smlouvu. Týden nám trvalo, než jsme se skutečně nastěhovali, protože jsme čekali na postel, ale pak už jsme se komplet nastěhovali a začali jsme se seznamovat s bytem.

Úplně první, co nás zarazilo, byla informace při podpisu smlouvy, že nájem nezahrnuje vytápění bytu. Což je minimálně nezvyklé, v ostatních prohlížených bytech zahrnoval nájem vodu, odpadky a topení. Plyn, elektřina a internet se platí samostatně. To se vysvětlilo poměrně brzy. Byt má samostatné vytápění. Zatímco běžně se vytápí celý dům a v jednotlivém bytě si obyvatelé regulují přístup tepla, tak tady je vytápění jen pro tento jeden byt. Vytápění v San Franciscu je, podle našeho názoru, naprosto praštěné. Topí se teplým vzduchem. V každé místnosti je U STROPU vývod trubky, zakrytý mřížkou, ze kterého fouká teplý vzduch. Vzduch se ohřívá v jakémsi plynovém kotli, který do sebe na jedné straně větrákem vtahuje chladný vzduch, ohřívá ho a teplý vzduch pak putuje trubkami do celého bytu. Pokud je trubka příliš úzká a příliš dlouhá, tak vzduch cestou vystydne a do pokoje pak fouká pouze mírně vlažný vánek. To je případ naší ložnice. Nejchladnější místnost v bytě. Nasávání studeného vzduchu přirozeně není žádná drobnost, na to je potřeba pořádný větrák. A takový větrák, to není tichá záležitost. Alespoň ten náš ne. Kotel i s větrákem je na chodbě. Když se pustí topení, tak skoro ztrácíme sluch. Přes větrák se neslyšíme z jednoho pokoje do druhého. Když běží topení a my chceme telefonovat, tak se musíme zavřít v pokoji. Tohle všechno jsme zjistili hned první den.
První noc jsem pak zjistili, že ve sklepě našeho domu je nějaký agregátor, který běží ve dne v noci. Kromě stálého temného hučení, což by se dalo snést, se celý dům chvěje. Chvějí se zdi, chvěje se podlaha, chvěje se postel, chvěje se lustr.
Tak tedy: byt se vlastně nedá pořádně vytopit a ještě je neuvěřitelně hlučný. Paráda.

Všechny další problémy jsou vedle těchto spíš podružné.
Teplá voda nám teče z nějakého externího kotle, co je umístěný u požárního schodiště, mimo byt. Takže cesta teplé vody z kotle do koupelny je pěkně dlouhá. Než do koupelny doteče teplá voda, tak si člověk stihe vyčistit zuby. Ruce po záchodě si rozhodně nemyjeme teplou vodou.
Sporák má plynovou troubu, na které nepoznáme, kdy je nahřátá na požadovanou teplotu.
Dřez nemá drtič odpaků. Což mne velmi mrzí, protože to považuju za skvělou záležitost.
Na chodbě není žádná elektrická zásuvka.
Okno v koupelně je hned u vany a vede na ulici. Ale zase je to v druhém patře, tak to snad tolik nevadí.

Protože se nám hučení topení a teplota v ložnici zdály podezřelé tak Petr zavolal správci bytu, ten zavolal údržbáři a ten přišel a všechno mi to vysvětlil. Hučení větráku je normální. Všechna topení hučí, ale většinou je zahřívací kotel ve sklepě, takže to obyvatele bytu neobtěžuje. Do ložnice víc tepla nepůjde, protože tam vede pouze 6 palcová trubka a je to daleko od kotle. V modernějších bytech je vývod tepla umístěn u země, on totiž teplý vzduch jde nahoru. Teplá voda je všude takhle pomalá, i u pana údržbáře doma. To víte, tohle jsou sto let staré domy, uznávám, že co se týče teplé vody, tak v tom má Evropa trochu náskok před Amerikou.

Prostě... až s budeme příště hledat byt, víme na co si dávat pozor. Na chvějící se stěny a topení v bytě.

6.12.2009, 8:10:00 . . .

29.11.2009

Thank you, driver
v rubrice ***nezarazeno***


První týden, když jsem objevovala místní MHD, jsem si všimla zajímavé věci. Některé babičky, když vystupují z autobusu, tramvaje nebo trolejbusu, tak vystupují předními dveřmi a řeknou "thank you, driver". Z nějakého důvodu mi to přijde hrozně milé.

Náš byt zeje prázdnotou. Tedy... zel by, kdyby neexistoval craigslist, úžasná stránka, kde se denně objevují desítky inzerátů nabízejících nábytek za nízké až nulové ceny. Inzeráty poctivě procházím a ty, které se mi líbí, odpovídám emailem. Reakci dostanu zhruba na každý desátý. Niceméně veškerý nábytek, kterým nyní disponujeme, jsme získali díky craigslistu. První kus nábytku, kromě postele, jsem získala v pátek, když Petr doma hlídal pána, co skládal postel. Inzerát nabízející tříšuplíkovou komodu zároveň říkal, že komodu je potřeba prodat během dvou dnů. Tak jsem se na ni šla podívat. Byla jsem už čtvrtý návštěvník, co si ji přišel prohlédnout. Komoda byla trochu omlácená, měla upadnutou jednu nožičku a pán za ni chtěl 45 dolarů.
"45? To je docela drahé" povídám já.
"Koupil jsem ji před rokem za 60! V naprosto stejném stavu" povídá on.
"Ve stejném stavu? A to jsi rok neopravil tu nožičku?" ptám se já.
"To nebylo potřeba! Dyť stojí." odpověděl.
"Co takhle 40 dolarů?" nabízím,
"Ale tak jo" souhlasí chlapík a myslím, že radost máme oba. Já, že jsem tak pěkně smlouvala, a on, že se toho přece jen zbavil za peníze.

V sobotu jsme šli s Petrem vyzvednout dvě skřínky, za které chtěla majitelka 30 dolarů. Měli jsme to za rohem, pouhých 15 minut pěšky. Ostatně moc daleko od bytu hledat nemůžeme, protože musíme být schopni si to odtáhnout domů. Ukázalo se, že skříňky jsou sice pěkné, ale dřevotřískové a že to teda neodtáhneme. Paní byla ale velmi milá a ochotná, takže jsme měli možnost se naučit jak se anglicky řekne rudl. Nabídla nám, že nám půjčí rudl, vypadáme důvěryhodně, takže jí ho určitě vrátíme. Ostatně, má na nás email. Byli jsme jí hluboce vděční, protože nebýt jejího rudlu, tak bychom stěží odtáhli jednu jedinou tu skříňku. Inspirovalo nás to a ještě ten večer jsme si koupili taková skládací kolečka na kufry. Maximální nosnost 100 liber, tj. 45 kg. Petr správně poznamenal, že jestli nějaký kus nábytku váží víc než 45 kg, tak ho určitě nechceme.

Hned v pondělí jsem vozíček využila na dovoz čtvercového jídelního stolu a dvou židlí. Tlačila jsem ho přes míli (víc než 1,5 km), z toho kus do kopce a celou cestu jsem nadávala. Potěšilo mě ale, že když se mi to z vozíčku v zatáčce sesypalo, tak mi náhodný kolemjdoucí pomohl to zase naložit a pak šel klidně dál. To by se u nás asi nestalo.

Ve čtvrtek jsme jeli do Oaklandu, podívat se na kredenc. Kredenc jsem na craigslistu hledala, ale neúspěšně. Myslela jsem si, že se jí říká cupboard. Pak jsem zjistila ještě pár dalších názvů jako sideboard, china cabinet nebo ceredenza (můj favorit). Ale žádné z těhle slov mi nenašlo to, co jsem si ve skutečnosti představovala. Až když pan Josh inzeroval, že prodá krásný dřevěný hutch za 50 dolarů a přihodil k tomu fotku, tak jsem zajásala. To už je ono! Tak mu Petr zavolal, domluvili se a ve čtvrtek dopoledne jsme nasedli do autobusu a vydali se přes záliv. Kredenc byla pěkná a cena dobrá, mělo to jen jeden háček. Bez auta ji domů nedostaneme. Rozhodli jsme se ale, že si kvůli tomu auto půjčíme, což nás sice bude stát asi 90 dolarů, ale takováhle nová kredenc by stála 300 dolarů, takže je to pořád o polovinu levnější.
Josh byl dost smutný, že kredenc prodává. Vysvětloval nám jak ji má rád, že ji dlouho s manželkou využívali, ale pak se přestěhovali a teď se jim nevejde do kuchyně. Petr prozradil, že jsme Evropané, takže jsem hrozně rádi, že jsme něco takového vůbec našli, protože nám to připomíná domov a Josh zajásal, že to někdo ocení.
"Inzeroval jsem ji už před měsícem, nabízel jsem ji za 150, ale nikdo ji nechtěl," vysvětloval nám, "Ale teď mi domácí řekl, že ji musím udat nebo vyhodit, prostě musí pryč, tak jsem ji nabídl za 50".
"No, my si stejně musíme pronajmout auto, což nás bude stát 90 dolarů, takže pro nás to bude skoro jako za 150" vtipkoval Petr
"Pronájem auta stojí 90 doalrů!?" vyděsil se Josh. "Máte řidičák?" zeptal se po chvíli přemýšlení.
"Mám" kývla jsem já.
"Tak mi dáte 20 dolarů navíc a já vám půjčím auto" povídá Josh, "jen si tam musíte ještě koupit benzín, to vám ušetří peníze".
Nevěřili jsme vlastním uším. Několikrát nabídku ještě změnil na to, že nám to odveze sám, pak to konzultoval s manželkou, pak si vzal jako záruku pas a adresu, peníze samozřejmě taky předem, nechal si ukázat můj řidičák, odvezl nás na benzínku a pořád mne nabádal, ať s tím hlavně jedu hrozně opatrně, že to je jeho jediné auto. A pak nás propustil.
A tak jsme vyrazili. Já za volantem, Petr navigátor. Jízda s automatickou převodovkou je pohodlná. Člověk je vyplašený z cizího prostředí i nezvyklých zvyků na silnici, takže je docela úleva, že není třeba ještě řadit. Naprostá většina aut dodržuje přikázanou rychlost, takže se vlastně všechna auta pohybují stejně rychle. Tudíž se moc nepředjíždí a pro mne je třeba problém přejet z pruhu do pruhu, protože auto, které vidím v zrcátku, tam je stále. Jedeme totiž stejně rychle. V první chvíli pro mne byly náročné semafory za křižovatkou, ale na to jsem si zvykla docela rychle. Na co jsem si nezvykla vůbec je místní systém silničních pruhů. Zatímco v ČR, když se sjíždí z dálnice musí se přejet do odbočovacího pruhu, tak tady se jeden pruh najednou prostě dělí na dva a můžu si vybrat kam pojedu, aniž bych kvůli tomu musela zapínat blinkr. Dokážu si představit, jak u nás musí takový americký řidič trpět. Nejen kvůlu pruhů, hlavně kvůli české bezohlednosti. Tady jsou řidiči jaksi předem připravení na to, že auto před nimi se začne chovat nestandardně. Sice troubějí, ale nenabourají.
Petr mne vedl, cestu domů už znal. Cesta zpátky byla větší dobrodružství, museli jsme se popasovat s šesti pruhy na dálnici, kdy jsme z úplně pravého potřebovali do úplně levého. Bylo to dost napínavé, auta troubila, my jsme se potili hrůzou, ale nakonec se nám povedlo sjet z dálnice a už na ni nenajet zpět. Auto jsme vrátili v pořádku a oddechli jsme si, že cestou domů se o řízení bude starat řidič autobusu. A ještě dlouho si budeme vyprávět o tom, že nám úplně cizí člověk, který nás viděl poprvé v životě, svěřil svoje auto a my jsme zvládli se v něm nezabít a jako bonus jsme získali kredenc.

Thank you, driver. Totiž... thank you, navigator.


29.11.2009, 5:07:00 . . .

25.11.2009

Jak to bylo s postelí
v rubrice ***nezarazeno***


Byt se nám zaplňuje pomalu. Na smlouvě je sice jako datum nastěhování uveden 16. listopad, ale první akce se děla až ve středu 18. Přišel pán a zprovoznil nám internet. Mohlo by se zdát, že tím jsme tedy získali to nejdůležitejší a už nám nic nebrání v přestěhování. Až teda na to, že kromě linky v bytě vůbec nic není. Takže ještě jsme čekali aspoň na postel.

S postelí jsem si užila spoustu legrace. Petr našel na webu co je nejpodobnější naší milované české posteli a já jsem se vydala na dalekou cestu, na jejímž konci měla být Tatami postel. Moje první kroky směřovaly do Fremontu. Svezla jsem se půl hodiny BARTem a zbytek, asi dva kilometry, jsem došla. Přes hory, přes doly, po silnici, kde nebyl ani chodník, došla jsem na adresu, která byla uvedena na webu. A tam, za skleněnou přepážkou, seděl asiat, který mi prozradil, že tady se nic neprodává, protože to je sklad a že jeden obchod je přímo v San Franciscu. To jsem měla radost. Druhý den jsem se tedy vypravila do obchodu. Nějakou chvíli jsem tam okouněla, paní prodavačka si mne nevšímala, ale když jsem okukovala pohovky moc dlouho, tak se mne zeptala, jestli může pomoci. Ještěže existuje ukazování, jinak nevím jak bych pochodila. Moje oblíbená slova jsou "to", "tohle", "tam", "tady" a podobně. Hlavně tvořit krátké věty. Nakonec jsem vybrala rám, matraci, noční stolky, barvu rámu i barvu povlaku. Celé nám to zabralo aspoň hodinu a už jsme z toho dohadování byly celé utahané. A přede mnou byla nejnapínavější část. Placení. Protože postel je věc, na které nehodláme šetřit, vyšplhal se účet na 1500 dolarů. Na mé debetní kartě je ale limit tisíc dolarů. Protože jsme podobnou situaci očekávali, svěřil mi Petr své šeky. Takže paní mi vypsala účet a čekala ode mne kreditku. Ptala se mne dokonce dvakrát jestli náhodou nemám kreditku, ale musela jsem ji zklamat. Vypsala jsem jí šek. Vzala si šek a požádala mne o řidičák ("copak vy nemáte řidičák??"). Ve skutečnosti chtěla prostě nějaký identifikační průkaz, tak jsem jí šoupla pas. Prohnala šek takovou zvláštní čtečkou a snažila se do ní zadat číslo pasu, ale na to nebyl strojek stavěný. Počítal pouze s občany USA. Paní se na mne podezíravě koukla, opsala si mého číslo pasu na šek a řekla, že to prověří a když to bude v pořádku, tak nám postel dovezou za týden v pátek. Když to nebude v pořádku, tak mi zavolají. Byla jsem z toho celá plachá. Sice jsem spolumajitel účtu, ale sama jsem žádné šeky nedostala a co když nemůžu používat Petrovy šeky? Budu obviněná podvodu? To je parádní zahájení pobytu v Americe, pokusit se o defraudaci. Tak jsem průběžně kontrolovali účet a ve středu jsme zajásali, protože částka za postel byla z účtu stržena. O to víc mne vyděsilo, když mi ten den odpoledne zavolala paní prodavačka, že šek nebyla proplacen a že postel v pátek nepřivezou. Byla jsem tak překvapená, že jsem se zmohla jen na opakování věty "but money are gone!". Řekla, že to teda ještě prověří a ve čtvrtek mi zavolá. Ale nezavolala. Tak jsem zavolala já, "Dobrý den, já volám kvůli Tatami posteli", načež paní odpověděla "V pátek po páté hodině". Fakt divný přístup. Ale v pátek večer skutečně přijelo auto, jeden chlapík vytahal do našeho druhé patra po kusech celou postel a složil ji. Hurá!



25.11.2009, 7:05:00 . . .